Prvotřídní um Marka Kozáka a Václava Petra na Dnech Bohuslava Martinů
„Hráči předvedli výjimečnou technickou vyspělost, důmyslnou práci s časem a obdivuhodně jednotný rytmický cit a sehranost.“
„Smyčec Václava Petra se definitivně prozpíval do nástroje i do prostoru a duo společně vtáhlo publikum do děje příběhu.“
„Při druhém přídavku Václav Petr odložil violoncello, usedl ke klavíru a zahrál secondo čtyřruční polky Sergeje Rachmaninova s Markem Kozákem v primu.“

Festival Dny Bohuslava Martinů v úterý 5. prosince pokračoval vystoupením dvojice umělců. Trojici sonát pro violoncello a klavír – každou v jiném stylu – zahráli etablovaní Marek Kozák a Václav Petr. Někdejší semifinalista prestižní varšavské „Chopinky“ a nynější koncertní mistr skupiny violoncell v České filharmonii připravili padesátce diváků v Sále Martinů na pražské HAMU vysoce kvalitní zážitek.
Šel jsem na koncert s obavami. Budou pouzí dva vystupující schopní „utáhnout“ rozsáhlý, s přestávkou dvouhodinový pořad? „Tři díla dnešního večera představují tři rozdílné světy,“ psala v slově k programu Jana Vašatová. Je to dostatečný dramaturgický záměr postavit vedle sebe k porovnání tři naprosto odlišné sonáty Martinů, Schnittkeho a Rachmaninova? Obavy se brzy rozplynuly.

Interpreti večer zahájili Sonátou č. 3 pro violoncello a klavír, H 340 Bohuslava Martinů. Přiznám se, že čistě instrumentální skladby Martinů ke mně nemají schopnost promlouvat nejsilněji; možná se jednalo o nedostatečnou soustředěnost k úvodní skladbě, něco může být i na pocitu, že deska křídla Steinway byla zdvižena příliš k újmě srozumitelnosti cellového partu. Dojmy však nic nemění na nápadně muzikálním a ohleduplném výkonu klavíristy Marka Kozáka ani svrchovaně jistém a precizním podání violoncellisty Václava Petra.
Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 Alfreda Schnittkeho, o poznání virtuóznější kus, zazněla před pauzou. Volně atonální, témbrově zajímavá, snad trochu mnohomluvná skladba představila umělce zase v jiném světle. A pokud o jejich úrovni dosud snad někdo pochyboval, Schnittkeho sonátou pochybovat jistě přestal. Hráči předvedli výjimečnou technickou vyspělost, důmyslnou práci s časem a obdivuhodně jednotný rytmický cit a sehranost; scelenost díla už tak přítomnou kvalitní prací skladatele (a jím využitým principem attacca mezi jednotlivými větami) ještě podpořili promyšlenou tektonikou interpretace. Smyčec Václava Petra se definitivně prozpíval do nástroje i do prostoru a duo společně vtáhlo publikum do děje příběhu, za mě sdělnějšího než v případě úvodního Martinů. Nálada skladby místy hraničí s expresionismem, který snad maximálně vygradoval v závěru, kdy cellista hlubokou strunu C rozezvučel do neslýchané intenzity.

Po přestávce se do Sálu Martinů vrátila tonalita, stejně jako krásné, širokodeché melodie Sonáty pro violoncello a klavír g moll, op. 19 Sergeje Rachmaninova. Interpreti nabídli ještě další kvality své hry. Marek Kozák uchvacoval hloubkou a znělostí úhozu, Václav Petr v této skladbě snad nejpatrněji splynul se svým nástrojem a zvuk instrumentu naplnil maximem barvotvorných alikvótních tónů a své bezesporné hráčské uvolnění přetavil žádoucím nenápadným způsobem i ve špetku exhibicionismu. Nastala výjimečná chvíle, kdy by bylo téměř jedno, co za dílo bude znít, přál jsem si pouze, aby naznačovaná krása zvuku obou zúčastněných nikdy neskončila. Po probuzení z blahého omámení jsem však přece jen nahodil mírně kritickou notu a usoudil, že silná dynamika snad byla v Rachmaninovově sonátě trochu nadužita. Vystoupení jako celek bylo na dynamické škále v průměru dosti nápadně vychýleno směrem k vyšší hlasitosti. Jako by se hráči místy nechali trochu unést a mimoděk popustili uzdu; možná ale šlo zase o ono zvednuté víko klavíru… Fortissimo má o to větší efekt, o co více se s ním šetří.
Nechci ale končit negativně. Neskutečně sympatické vystoupení hráči uzavřeli dvěma přídavky, přičemž téměř roztomilý byl druhý, při kterém Václav Petr odložil violoncello, usedl ke klavíru a zahrál secondo čtyřruční polky Sergeje Rachmaninova s Markem Kozákem v primu. Vždy je příjemné vidět, když profesionál neztratí radost ze společného muzicírování; když několikatisícihodinový dril nad technikou nezadusí potěšení z hudby samé.







Foto: Michael Romanovský
Příspěvky od Daniel Pinc
- Roman Janků: ‚Klášterky‘ měly být jen doplněk či zpestření. Trochu se to zvrhlo…
- Petr Popelka rozlouskl čtyři symfonické oříšky
- Sukovci už oficiálně budí pozornost
- Ondřej Soukup: Něco zažít! Ne jen hrát ‚správně‘
- Eduard Kostelník: Jsem na začátku. Baden-Baden je velká zkušenost
Více z této rubriky
- Barokní podvečer po anglicku úchvatný nejen hudebně
- Několikeré bravo! Adam Skoumal a jeho hosté na Pardubickém hudebním jaru
- Rýnský ensemble ve víru vášní
- Petr Popelka rozlouskl čtyři symfonické oříšky
- Accademia Bizantina omámila Vivaldim. Památné zahájení Pardubického hudebního jara
- Lucas Debargue mezi klasikou, vlastní hudbou a improvizací
- Brahmsovské slavnosti pod patronací Petra Popelky
- Nejen baryton Franca Vassalla si získal Dvořákovu síň
- Galakoncert hornistů zahájil jubilejní ročník Festivalu Jarmily Novotné
- Hudební festival Zbraslav dozněl, s přídavkem, který předčil očekávání