„Síla hluboce náboženského textu nám neznámého autora překonávajícího staletí, s jehož dobou ani osudem se zcela ztotožnit již nedokážeme, tkví v citu, který se dotýká každé lidské bytosti při pohledu na utrpení vlastního dítěte.“

„Třetí část, Eja Mater, v Andante con moto, čistě sborová, je prostou prosbou o sdílení matčina žalu.“

„Kruh dramatu se uzavřel a někde nad překrásnou klenbou katedrály plyne energie nebeského Amen.“

Dne 21. října 2023 zazněl v dómu sv. Václava v Olomouci slavnostní závěrečný koncert, letos jubilejního, již 30. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby. Oratorium Antonína Dvořáka Stabat Mater, op. 58 v podání Českého filharmonického sboru Brno za nastudování sbormistra Petra Fialy spolu s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín pod taktovkou dirigenta Leoše Svárovského a se sólisty, sopranistkou Barborou Pernou, altistkou Janou Sýkorovou, tenoristou Tomášem Černým a basistou Martinem Gurbaľem rozezvučelo památné klenby katedrály slovy dávného církevního hymnu.

V úvodu měl krátký proslov farář římskokatolické farnosti katedrály sv. Václava v Olomouci P. Ladislav Švirák, který všem popřál krásný večer plný pokoje v dnešním rozbitém světě a po něm primátor statutárního města Olomouce Miroslav Žbánek. Připomněl památná místa, v nichž se letošní festival konal, i čas slunečné pohody, který festivalu a také koncertu přál, poděkoval všem organizátorům Podzimního festivalu duchovní hudby a pozval posluchače na příští ročník.

Síla hluboce náboženského textu nám neznámého autora překonávajícího staletí, s jehož dobou ani osudem se zcela ztotožnit již nedokážeme, tkví v citu, který se dotýká každé lidské bytosti při pohledu na utrpení vlastního dítěte. Marie, žena pod křížem, jakkoli si byla vědoma svého posvátného údělu v tomto dramatu, byla především matkou, stejně jako všechny ostatní matky tohoto světa. Jen tajemná předpověď spolu s daným slibem a další sled událostí snímá kříži jeho původní účel, aby se mohl stát symbolem naděje pro Marii a pro následovníky jejího Syna. Jde o část historie, která se v proměnách času opakuje možná i dnes a skrze obrazovky i před našima očima.

Asi pětatřicetiletý Antonín Dvořák v době, kdy dílo psal, měl se smrtí svých dětí osobní zkušenost. Jeho vlastní pocit slyšíme na začátku skladby, v orchestrální a pak i ve sborové části. Opakovaně se natřikrát bortila, opět stupňovitě zvedala, padala, ale stále ulpívala v disonantním srdceryvném souzvuku a ve stálém vracení se na tón fis. Zejména pak sestupné fis, eis, e, d, cis, h nemizí z paměti. Melodii nejprve otevřely flétny a hoboje, přidaly se smyčce s rytmizujícím prvkem kontrabasů. Teprve pak nastoupily mužské hlasy, zpočátku sebejisté s mužným nadhledem, také se však vracely ke zborcené, beznadějné a rezignující disonanci. Cituplně se přidávaly hlasy ženského sboru a všech sólistů s překrásnými hlasovými odstíny. Dirigent jemně přidával na dynamice od pianissima až k závěrečnému fortissimu první části věty nadepsané Andante con moto pro sóla a sbor. Od té chvíle se přidává k paměti dramatu i význam slov a zoufalá melodie v Andante con moto první věty: Stabat Mater dolorosa juxta crucem lacrimosa du pendebat Filius (Stála Matka vedle kříže, na němž visel její Syn). Tato melodie se pak vrací s obměnami v předposlední a poslední větě.

Druhá část dramatického děje, v Andante sostenuto zvaná také Qui est homo qui non fleret (Kdo je člověk, jenž by nelkal) vyjádřilo kvarteto sólových hlasů spoluúčast na lidském bolu v souznění harmonicky a témbrově vyrovnaných hlasů. S naléhavou moudrostí a vahou barvy a hloubky hlasu Martina Gurbaľa zazněl i důvod tohoto utrpení: Hle, pro hříchy lidstva vidí v mukách svého Syna ! Část sametově rámují lesní rohy, klarinety a fagot, ale uzavírá jej už zřetelný jas houslí.

Třetí část, Eja Mater v Andante con moto, čistě sborová, je prostou prosbou o sdílení matčina žalu. Ejhle Matko, prameni lásky, dej mi cítit Tvou bolest, zpíval sbor v naprosté vyrovnanosti všech hlasů s doprovodem orchestru a s citlivě odstíněnou dynamikou danou jemnými gesty dirigenta.

Ve čtvrtém díle dramatu, v poklidném Largu, zněla ve Fac, ut ardeat cor meum, opětovná prosba zosobněná hlubokým, barvitým sólovým basem, prosba o dokonalou zbožnost hořícího srdce. Zcela jemně ji zvýraznily nejdříve jen něžné ženské hlasy, až později, mužská část sboru. Žádost ztvrzovaly úsečné tahy smyčců po prosebné melodii hobojů a fléten, opakované v závěru houslemi.

Pátá část Tui nati vulnerati, pokojné, ale rytmicky naléhavé Andante con moto quasi allegretto, je další prosba o sdílení ran s umučeným Synem, avšak již plná naděje. Plyne v melodii klidné, později rozhodné a v harmonickém souladu sboru i orchestru.

Šestá část Fac me vere tecum flere, Andante con moto započatá zpěvnou melodií houslí, hobojů a lesních rohů, byla vřelým příslibem soucítění a oddanosti. Tenorové sólo Tomáše Černého v lyrické poloze bylo dokonalé, přesvědčivé a věrně se přeneslo na mužskou část sboru.

Následující Largo, sedmá, čistě sborová část s textem Virgo virginum preaclara (Panno panen přejasná) je vemlouvavou prosbou o náklonnost a příslib stálého soucítění. Dirigent Leoš Svárovský ji uvedl všeobjímajícím, velmi decentním gestem, před nímž dokonce odložil taktovku. Sbor ji odvedl s náležitou noblesou a vřelostí.

V osmé části Fac ut portem Christi mortem (Dej mi nést Kristovu smrt) v Larghettu pro sólový soprán s tenorem se po flétnách s hobojem vynořil stříbřitý, ušlechtilý a procítěný soprán Barbory Perné, na který navázal lyricky laděný tenor Tomáše Černého, v hlubším rejstříku i hrdinný. Oba hlasy se proplétaly a vytvářely jemné dramatické napětí v dokonalé souhře.

Devátá část Inflammatus et accensus v Andante maestoso je připomínkou soudného dne. Dala vyniknout nosnému hlasu Jany Sýkorové. S dramatickou rozhodností podkreslenou úsečně přizvukujícími smyčci znělo její altové sólo, v hloubce sametové, ve vyšších polohách nesmlouvavě výrazné a jasné. Během něj se ještě krátce ozve melodie plná beznaděje z první věty, ale upravená do vzestupné tendence, aby se v poslední větě zcela proměnila.

Poslední, desátá část Quando corpus morietur (Když tělo zemře) v Andante con moto v sobě ještě nesla část melodie s beznadějí první věty. V dramatickém duetu sólového altu a basu se však proměnila v křídla naděje. Duet vyústil do souzvuku všech čtyř hlasů a následně celého sboru mistrně připraveného sbormistrem Petrem Fialou. Ze vzestupného Paradisi gloria se náhle proměnil v jásavé kontrapunktické Amen šířícím energii naděje do všech stran. Skladbu uzavřel ještě v několika málo taktech orchestr v obsazení z úplného začátku první věty.

Kruh dramatu se uzavřel a někde nad překrásnou klenbou katedrály plyne energie nebeského Amen, aby ochránila památku mladičkého Václava III, krále českého a polského i jeho královské matky a aby před úklady střežila a sílu dala dalšímu našemu pokolení s údělem spravovat úchvatně líbeznou moravskou, slezskou i českou krajinu.

Ovace byly mohutné a zasloužené. Je třeba opakovaně ocenit práci všech organizátorů tohoto Podzimního festivalu duchovní hudby, všech jeho realizátorů, i těch, kteří jej podpořili, zaštítili a podíleli se na jeho programu, zejména však jeho ředitelky a zakladatelky, paní Dobromily Hamplové. Úcta patří i všem, kdo pečují o toto památné české místo, svatováclavskou katedrálu v Olomouci.

Celý koncert byl snímán televizí Noe, aby vrcholné dílo Antonína Dvořáka v mistrovském provedení současných umělců zůstalo v paměti pro všechny další generace.

******

Foto: Tereza Hrubá