„Hudba Kaiji Saariaho se vznáší ve vzduchu – a přitom velmi konkrétně obkružuje, podpírá a vyjadřuje děj.“

„Marko Ivanović udržel pozornost po celý večer. Tok pomalu plynoucí hudby se pozastavuje, intenzita sdělování ale prohlubuje.“

„Těžko si představit, že by tato opera mohla být scénicky ztvárněna jinak, než jak to s obrovskou imaginací učinili Jiří Heřman s Tomášem Rusínem.“

Operou Láska na dálku od Kaiji Saariaho na sebe Národní divadlo Brno před dvěma lety na jaře upozornilo mimořádným způsobem. Neomylně vybralo podařené, jedinečné, opravdu skvělé dílo, které v dějinách světového hudebního divadla zcela určitě nezapadne. A nadčasový příběh trubadúra a vysněné ženy daleko za mořem, neoddělitelně propojený s magickou hudbou, inscenovalo způsobem nikoli jen odpovídajícím, ale skutečně kongeniálním. Návrat inscenace na jeviště Janáčkovy opery po rekonstrukci divadla potvrzuje tehdejší jednoznačný dojem a diváckou vzpomínku – vstřícně naladěný člověk si odnáší zážitek pro celý zbytek života.

Po sobotním představení Lásky na dálku je znovu jasné, že režisér Jiří Heřman se scénografem Tomášem Rusínem, autorkou kostýmů Zuzanou Štefunkovou Rusínovou a světelným designérem Danielem Tesařem stvořili skutečné mysterium. Vyhmátli způsob, jak vyjádřit téměř nevyjádřitelné. Jak vyprávět příběh – a přitom zůstat v atmosféře básně. Jak zachytit to, co vyzařuje z pomalu plynoucí hudby. Spolu s nimi vytváří toto mysterium v orchestřišti dirigent Marko Ivanović. Partitura Kaiji Saariaho je plná zvuku a přitom průzračná, její hudba je těžko popsatelná slovy, neuchopitelná, vznáší se ve vzduchu – a přitom velmi konkrétně obkružuje, podpírá a vyjadřuje děj. Nebo ještě spíše pocit děje.

Libreto k této operní básni napsal libanonsko-francouzský spisovatel Amin Maalouf. Jeho podíl na charakteru díla, duchovním, a přece univerzálním, jeho podíl na výsledné podobě je veliký, ale operu – její tektoniku a působivost – přece jen ještě víc tvoří hudební architektura. A tu má Kaija Saariaho v rukou bezpečně. Cesta k této její první opeře, premiérované na Salcburském festivalu v roce 2000 dirigentem Kentem Naganem a režisérem Peterem Sellarsem, byla dlouhá: od zážitku z Messiaenova Svatého Františka z Assisi přes setkání se středověkou legendou o trubadúrovi Jaufré Rudelovi až po dvě vlastní „přípravné“ symfonické skladby. Scénické dílo nakonec beze spěchu uzrálo do mistrovské hudební podoby – do podmanivě lyrického kouzlení se zvuky a jejich barvami. Stavebními kameny opery Láska na dálku nejsou ani tak hudební motivy a témata, jako spíše celé plochy a vrstvy. A dějově to nejsou jen nějaké výjevy, ale spíše scény a obrazy, z nichž je zkomponováno magické podobenství.

Česká premiéra se uskutečnila 24. března 2017, o několik dní později byla při dalším představení přítomna v Janáčkově divadle v Brně i autorka. Jestliže tehdy plným vcítěním a zasněným témbrem zaujala jako tripoliská hraběnka Clémence sopranistka Pavla Vykopalová, jako blouznivě snící princ a trubadúr Jaufré Rudel barytonista Roman Hoza a jako chápavý, tichý a věrný Poutník, jejich prostředník, mezzosopranistka Markéta Cukrová, nyní po dvou letech přišlo na řadu z větší části druhé obsazení. Clémence v podání Lucie Hájkové je díky typu hlasu možná o něco reálnější, Jaufré v pojetí zřetelně a lahodně zpívajícího slovenského barytonisty Pavla Kubáně o něco mužnější, ale to jsou jen malé odlišnosti v odstínech patřících k silnému poetickému nadčasovému příběhu o toužení a iluzích, o očekáváních a váhání, o rozhodnosti či nerozhodnosti, o naplnění a smutně krásném melodramatickém nenaplnění… Příběhu o posedlosti zidealizovanou láskou a její proměně v poznání, zklidnění a spočinutí. Pěvecky jsou to figury úžasně zazpívané, herecky ochotně a do hloubky naplňující režisérův záměr, přesahující obvyklé nároky – ruku v ruce se scénou a světlem – až k jakési komplexní choreografii.

Spojnicí s první předloňskou sérií představení byla nyní Markéta Cukrová, hladce a měkce zpívající, přirozeně deklamující francouzštinu a s naprostou samozřejmostí ztvárňující ryze divadelní podobu postavy Poutníka. Nejde vůbec o lehké úlohy. Hudba Kaiji Saariaho není expresivně nezpěvná – naopak, pěvecky jsou party posazené velmi přirozeně, provázané s řečí a náladou, ale nejde o pravidelně členěné struktury a zachytitelné melodie v tradičním slova smyslu – zpěvní linky jsou srostlé s orchestrálním předivem do podivuhodně působivých souzvuků a kontrapunktů, vystupují z něj nebo se v něm rozpouštějí, krystalizují na jeho pozadí nebo ho překrývají… Úlohy jsou určitě náročné na paměť a je skutečně hodné obdivu, jak se podařilo inscenaci znovu oživit a s jakým soustředěním odehrát představení tak, jako kdyby šlo o zažitý repertoárový kus.

Pozornost orchestru, všech na scéně i publika udržel Marko Ivanović po celý večer. Dílo má podivuhodnou gradaci – tok pomalu plynoucí hudby se ještě dál zmírňuje a pozastavuje, intenzita sdělování ale prohlubuje. V závěru už se nic neděje – je jasné, že Jaufré zemřel a že Clémense vstoupí do kláštera. A přece ještě nekonečně až do ticha doznívá hudba. Tak, že je potom skoro škoda tleskat…

Obdiv patří i Českému akademickému sboru se sbormistrem Michalem Vajdou. Propojen s komparsem, svým zpěvem hlavně dobarvuje – podobně jako decentně vkomponovaná elektronika – specifický neagresivní, vesměs tichý symfonický zvuk díla. Současně však přítomností na scéně, svými pohyby, přecházením a přebíháním, dotváří scénografii opery, její tvary, průběh a vyznění. Tablety, které mají sboristé většinou v rukou, ale někdy také položené na zemi, jsou pro ně zcela určitě i podpůrným zdrojem textu s notami, ale stejně tak slouží jako originálně využitý zdroj světla – v inscenaci jsou setmělá místa, kdy obrazovky působivě dosvěcují tváře.

Na brněnské Lásce na dálku fascinuje vnitřní napojení inscenátorů nejen na hudbu, ale přímo na ducha díla. Těžko si představit, že by mohlo být scénicky ztvárněno jinak (to znamená konkrétněji či realističtěji), než jak to s obrovskou imaginací učinili Jiří Heřman s Tomášem Rusínem. Proměnlivé scenérie – velkoryse koncipované ve velkém měřítku za pomoci často se přeskupujících abstraktních masivních desek, stěn a plachet a stejně tak za pomoci světla různých barev, intenzity, směru a šíře – se střídají ve shodě s akcenty a změnami v hudbě. Dotvářejí, naznačují, posunují děj, málokdy ho však přímo znázorňují. Občas je prostor jeviště otevřen až do hloubky, úplně dozadu, jindy je svislou bílou plochou zmenšen… Kulisy, pokud tak lze užité prostředky vůbec nazvat, hrají.

Těžko si představit ještě větší fantazii než například tam, kde opera zachycuje plavbu po moři – jsou tu plachty, špička lodi, kajuty, paluba… Nehmotně za pomoci trochy světla a manipulace s velkými plátny vzniká iluze, která – společně s působením textu – bere dech. Proč je moře modré? Protože je odrazem oblohy. A proč je obloha modrá? Protože je odrazem moře… I bez obrázků bezmračného nebe to lze ztvárnit tak sugestivně…! Nebo později, když umírajícího Jaufrého přinášejí ke Clémense. Nejen nápadité prostorové vyřešení, plně odpovídající Heřmanově stále lepšímu a lepšímu, zrajícímu rukopisu velkoryse působících, ale současně hluboce niterných náznaků, symbolů a odkazů, ale také obsah prvního setkání dvojice: „Poslední vjem mého těla smrtelníka je má vyčerpaná ruka, která usíná uvnitř té Vaší…“ Vždy několik slov na správném místě, podpořeno přesně vytvarovanou, vhodně znějící hudbou, výtvarným nápadem a jedinečným vizuálním dojmem tvoří v těch chvílích kamínky, které dohromady dávají ten nezapomenutelný komplexní zážitek, kvůli němuž stojí za to brněnskou Lásku na dálku znovu a znovu vidět. Po sobotním a nedělním představení je naplánováno jedno ještě na 29. března – a pak už jsou prý určeny termíny opět na rok 2020… 

Foto: Národní divadlo Brno, Veronika Paroulková, Petr Veber