„Monolog je spisovatelem i skladatelem napsán mistrně. Realistický výjev s přesahy do snění.“

„Radok jako pojítko mezi oběma díly vyhmátl téma vzpomínek, snahy zadržet čas.“

„Sopranistka v nesčetných poryvech a proměnách emocí nachází nové a nové odstíny v hlase, nová a nová gesta.

Poslední operní inscenací této sezóny je v brněnském Národním divadle dvojitý titul – Tři fragmenty z Juliette a Lidský hlas. Propojuje v koncepci a režii Davida Radoka dohromady dva nevšední příběhy o mužích a ženách, nesené literárními kvalitami i sugestivní a skvělou hudbou Bohuslava Martinů a Francise Poulenca. Jana Šrejma Kačírková zpívá hlavní ženskou postavu v obou polovinách operního večera, ale druhá chtě nechtě tu první zastiňuje – a to tak, že se páteční premiéra stala jednoznačným triumfem sólistky.

Operní monodrama Lidský hlas, k němuž libreto vytvořil podle své stejnojmenné hry Jean Cocteau, obdařil Francis Poulenc v padesátých letech lyrickou hudbou souznějící s předlohou naprosto dokonale. Premiéra byla v Paříži v roce 1959. Mladá žena telefonuje s někdejším milencem. Útržky vzpomínek a záchvěvy naděje, střídající se okamžiky rezignace, láskyplné nostalgie, rozpaků, zoufalství, iluzí, lítosti a spíše odpuštění než výčitek… Monolog je spisovatelem i skladatelem napsán mistrně. Realistický výjev s přesahy do snění.

Operu Julietta aneb Snář komponoval Bohuslav Martinů na konci třicátých let na vlastní český text podle hry Georgese Neveuxe. Po pražské premiéře v roce 1938 se pokoušel tři vybrané scény s francouzským textem nabídnout ještě k provedení a vysílání pařížskému rozhlasu, ale záměr nevyšel. Noty objevené až dlouho po jeho smrti se staly před jedenácti lety základem koncertního uvedení a natočení Tří fragmentů z Juliette, tehdy s Magdalenou Koženou a Charlesem Mackerrasem. Nyní jde o jejich první scénické uvedení. Surrealistické snové výjevy s přesahem do reality.

David Radok jako pojítko mezi oběma díly vyhmátl téma vzpomínek, snahy zadržet čas. Primárně je to téma Julietty – nereálných scén z města, v němž všichni ztratili paměť a v němž Michel marně hledá mladou ženu, kterou snad minule zahlédl a která ztělesňuje ideál hledaný i ostatními muži, ideál nedosažitelný, unikající. Ale je to i téma Poulencovy opery, v níž se jen obracejí role – konkrétní žena touží po konkrétním muži. Avšak i tento model je zároveň univerzální. Každý člověk vzpomíná na něco, o co přišel, na někoho, koho už nemá, a chtěl by to vrátit… Pro oba nadčasové příběhy využívá Radok stejnou scénu, své vlastní scénografické dílo, prostor s oknem a povlávající záclonou, prázdnou místnost se stolem, na němž je telefon, hrací prostor v pozadí ještě s druhým, méně reálným promítaným oknem a ženskou postavou u něj – to je výjev ve snovém oparu odkazující k obrazu dánského malíře Vilhelma Hammershøie, z něhož sugestivně vyzařuje pocit osamocenosti.

Pro oba příběhy nechává David Radok konec pootevřený. V opeře Julietta někteří režiséři volí pro Michela alternativu bez návratu: zůstává v říši snů. Nechce se vrátit do reality. Jiní ponechávají konec otevřený. V případě Tří fragmentů z Juliette – pouhých dvou scén z druhého dějství ze setkání Michela a Julietty v lese a pak finále celého díla – je pocitové pootevření do neurčita k realizaci snadnější. Michel, s vidinou Julietty, hledí z okna… V Lidském hlasu režisér zvolil podobné řešení. Žena po skončení telefonátu, který by mohl vést možná i k sebevraždě, pouze hledí z okna. Jednoduché a působivé řešení.

Podobným způsobem vizuálně i pocitově už v jednom večeru Radok spojil dvě jiná mimořádná díla počátku 20. století – Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání. Pojí je stejné téma – obě opery vyprávějí o touze poznat tajemství, která mají zůstat skryta, o naději i strachu, co nakonec přerůstá v děsivé poznání. David Radok tuto ideovou linku využil a vytvořil uzavřený strhující dramatický celek, kde jeden příběh přerůstá do druhého. Oba tituly poprvé propojil v Göteborgu. Brněnské představení získalo v roce 2016 cenu Divadelní kritiky jako inscenace roku.

Také nynější brněnský projekt je jako koprodukce napojen na operní divadlo v Göteborgu. Není tak dramatický, expresivní, ostatně ani hudba Bohuslava Martinů a Francise Poulenca není taková. I když svou naléhavost má – v Juliettě intenzitou lyričnosti i dráždivostí nedosažitelnosti, v Lidském hlasu pravdivostí psychologie i mohutností empatie. Marko Ivanović v obou případech s orchestrem odvedl dobrou práci, symfonický proud zachycoval potřebnou atmosféru u Martinů a všechny proměny u Poulenca.

Michela zpíval při premiérovém večeru krásně nosným hlasem dánský tenorista Magnus Vigilius, čtyřicátník, v Česku už známý. Obchodníka se vzpomínkami a tří dalších postav se v epizodách stejně důstojně zhostil mladý barytonista Roman Hoza, na jevišti se objevili také Josef Škarka a Eva Novotná a za scénou vytvořily kouzelné, téměř impresionistické echo další brněnské zpěvačky. Jana Šrejma Kačírková je jako Julietta dívčí, bezproblémová, žádná femme fatale. Žije okamžikem, je bezstarostná. V druhé polovině večera je čtyřicet minut na jevišti sama a v osamělém, ale místy i překotném rozmlouvání s partnerem, kterého není vidět, ani slyšet, skutečně exceluje. Veškerá dramatická působivost je jen a jen na ní a sopranistka na hranici svého dosavadního pěveckého oboru v nesčetných poryvech a proměnách emocí nachází nové a nové odstíny v hlase, nová a nová gesta. Postupně se odpoutává od telefonního sluchátka, ke konci se jí možná už rozhovor – zprostředkovaný spojovatelkou a často absurdně přerušovaný – jen zdá, možná jen formuluje, co by mu ještě všechno ráda řekla a nikdy zřejmě už neřekne….

Tři fragmenty z Juliette nemohou plně nahradit celou nádhernou operu Julietta, byly zamýšleny pro rozhlas a i jako koncertní číslo jsou dobrým řešením. Nicméně také jejich scénické ztvárnění se ukázalo jako možné a dostatečně působivé i komplexní a uzavřené řešení, zvláště pokud by bylo spojeno s něčím tak souznějícím a vhodným, jako se stalo teď v Brně.

Lidský hlas sám o sobě je jiný případ – jde hotové a dokonalé samonosné dílo. Když mělo premiéru, zpívala Denise Duvalová. Mezi další pěvkyně, které roli nastudovaly, patří Karan Armstrong, Josephine Barstow, Gwyneth Jones, Catherine Malfitano, Audra McDonald, Julia Migenes, Maralin Niska, Jessye Norman, Magda Olivero, Renata Scotto, Anja Silja, Elisabeth Söderström, Phyllis Treigle nebo Galina Višněvskaja. To je výčet, který nabízí internet – výčet, který bude samozřejmě ve skutečnosti ještě mnohem a mnohem rozsáhlejší. I takhle ve výběru několika jmen ale dává dostatečně najevo, že se s touto nelehkou úlohou během desetiletí jako s vrcholnou výzvou vyrovnávaly ty nejlepší sólistky. Jana Šrejma Kačírková mezi nimi plně obstojí. Až se bude uvažovat o nominacích na ceny Thálie, neměla by tam chybět.

Foto: Facebook NdB