„Provedení přimrazilo posluchače do sedadel.“

„Michal Kaňka na sebe – vedle Sharon Kam – strhl největší pozornost.“

„Dramaturgům náleží pochvala za podobné „výstřelky“, které se v běžné sezoně neuvádějí.“

Osm muzikantů, kteří se „náhodně“ potkali v jeden večer. Tři zkoušky před koncertem. Výsledkem nádherné hudební ztvárnění smíření, odpuštění a apokalypsy, kterou střídá naděje. A důkaz, že ti nejlepší muzikanti dokážou své ego odevzdat celku, podřídit své ambice ansámblové souhře. Závěrečný koncert Komorní řady, kterou svým jménem a umem zaštítila izraelská klarinetistka Sharon Kam, se uskutečnil 17. září v pražském Rudolfinu.

Večer se odehrál za účasti Sharon Kam a nejoceňovanějších českých instrumentalistů současnosti. Ve Zjasněné noci Arnolda Schönberga (skladba vznikla v roce 1899) vystoupili houslisté Josef Špaček a Roman Patočka, violisté Karel Untermüller a Pavel Nikl a violoncellisté Michal Kaňka a Petr Nouzovský.  Co jméno, to vynikající sólista, a přesto se jim v souhře dařilo tak, jak léty prověřenému souboru. Povedlo se jim snad všechno, na co sáhli, a díky tomu měl posluchač doslova před očima dialog dvou milenců na procházce lesem, kdy se  žena svěřuje svému milému, že čeká dítě s někým jiným, a on jí velkoryse odpouští a přijímá dosud nenarozené dítě za své. Vyzpívaná témata v houslích Josefa Špačka a Romana Patočky, naléhavost violy Karla Untermüllera, dialog houslí a viol, znělé, avšak silné emoce držící pod kontrolou violoncello Michala Kaňky přimrazily posluchače do sedadel. Překrásné provedení, v němž se objevilo všechno, co posluchač od této skladby očekává: rozvichřený cit, drama, porozumění, odpuštění, ztišení… Na rozdíl od orchestrální verze by měl být posluchač na tuto komorní verzi – pro sextet – soustředěnější, připravenější, otevřenější vůči ní. Bohužel někteří návštěvníci takoví nebyli (programy padaly na zem, zazvonil mobil). Ale ti, kteří se plně ponořili do „zjasněné“ a dnes již zcela klasické Schönbergovy hudby, byli navýsost odměněni.

V druhé půli se na pódiu objevil kvartet ve složení Josef Špaček (housle), Michal Kaňka (violoncello), Sharon Kam (klarinet) a Matan Porat (klavír). Na programu očekávaný Kvartet pro konec času Oliviera Messiaena. Hudbu napsanou v koncentračním táboře v Görlitz původně pro trio muzikantů (provedeno v roce 1941), s nimiž se Messiaen seznámil během transportu do tábora, skladatel později přepracoval pro kvarteto rozšířené o klavír. Jaká hudba mohla vzniknout v takových podmínkách? Existenciální, obracející se k nejhlubším kořenům – k víře (je pevná, nebo se kácí?), čistá, jemná i furiózní.

Messiaen myslel na rozlomení sedmé pečetě, jak popisuje Zjevení Janovo, po němž postupně zadulo sedm andělů v polnice a následovala zkáza a zmar. Ale jeho hudba apokalyptické vizi vzdoruje. Jemný hlas klarinetu v první části nazvané Čistá liturgie se zlomí do Zpěvu pro anděla zvěstujícího konec času, nástroje lkají o očekávaných hrůzách, ale zároveň hrají o lpění na životě, který je silnější než smrt. Údolí ptáků je velké sólo pro klarinet a Sharon Kam je zahrála tak vroucně a zároveň naléhavě, tak osamoceně a zároveň s velkou silou, že obecenstvo nedýchalo. Pátá část a Chvála Ježíšově věčnosti – té se ujalo Kaňkovo violoncello, které odhalovalo vzrůstající emoce, důvěru, spolehnutí se a víru v dobrý konec. Vůbec – hra Michala Kaňky pro mě byla silným zážitkem, srovnatelným se sólem Sharon Kam. Následující Zuřivé tance pro sedm trumpet jsou nejzávažnější, nejdrtivější částí skladby, začínají synkopicky, následně zjemňují, ale znepokojení se nevytrácí… Poté přicházejí  Duhové kapky rosy pro anděla zvěstujícího konec času. Jak jinak ztvárnit kapky rosy než líbezným violoncellem! Ale je tu znepokojující zpráva – a přidávají se všichni hudebníci, přou se, hrají ostře, špatná zvěst se nevzdává… Poslední, osmá část začíná houslovou kontemplací, je to sólo pro houslistu. Josef Špaček ho zahrál jedinečně. Po připojení se violoncella si posluchač vychutnal souhru Josefa Špačka a Michala Kaňky, který na sebe – vedle Sharon Kam – asi strhl ve skladbě největší pozornost.

Messiaenův Kvartet pro konec času byl po mém soudu tou nejniternější, nejintimnější skladbou, která na letošní Dvořákově Praze zazněla. A znovu náleží pochvala dramaturgům za podobné „výstřelky“, které se v běžné sezoně neuvádějí, ale posluchači by o ně neměli být ochuzeni.

 Foto: Petra Hajská