„Jistota Kissinovy hry i náročnost, se kterou se k partituře staví, brání v hledání jakékoliv hráčské nedostatečnosti.“

„Jeho technická preciznost našla s Altrichterem – díky dirigentově schopnosti hudbu dramaticky násobit a zdobit – společnou řeč.“

„Dvořákova Osmá byla pod vedením Petra Altrichtera vlastně jako Lisztova hudba.“

Úterní koncert festivalu Dvořákova Praha byl efektním večerem – jak programem, tak především obsazením Petra Altrichtera a Jevgenije Kissina. Ačkoliv u Dvořáka se dá o Altrichterově vnější efektnosti polemizovat, v Lisztově Prvním klavírním koncertu našli interpreti společnou řeč.

Sledovat Jevgenije Kissina při hře je nesmírně vzrušující. Kissinova hráčská bravurnost, často hraničící s riskem, se mísí s jeho schopností získat z interpretované hudby ten nejsilnější hudební užitek. Posluchači může sice připadat, že k čemu Kissin sedne, to zahraje – což někomu stačí. Z podstaty jeho osobnosti ale právě to nepřipadá v úvahu – inteligentní přístup k partituře, společně s výše popsanou virtuozitou, z Kissina dělá mimořádného umělce. Hodnotit jakkoliv výkon je proto nesmírně náročné, a často i nemožné, protože jistota jeho hry i náročnost, se kterou se k partituře staví, brání v hledání jakékoliv skulinky, jakékoliv hráčské nedostatečnosti. Často nezbývá, než se jen zamyslet nad vhodností a správností Kissinovy interpretace prezentovaného hudebního díla. Příkladem toho může být jeho poslední vydaná deska Beethovenových sonát u vydavatelství Deutsche Grammophon, kde Kissin přesně osciluje mezi výše popsaným, tedy mezi extrémní technickou schopností hry a vyšší interpretační otázkou každé jednotlivé skladby. Což může být mimochodem rozdíl mezi ním a například stejně technicky schopnou Yujou Wang.

U hráčsky náročného Lisztova Prvního klavírního koncertu Es dur Kissin žádná zásadní výstřední gesta nepotřeboval. Lépe řečeno, jeho výstřednost se přesunula na klaviaturu a bez pochybností uvedl technicky precizně celý koncert. Poslední týdny koncertuje se stejným programem po celé Evropě a ve hře je tedy otázka, kde a s kým mohl dosáhnout nejvyšší hudební hodnoty. Možná to bylo tady v Praze. Kritiky jeho koncertu s orchestrem Concertgebouw před pár dny sice hodnotily jeho výkon veskrze pozitivně, ovšem vinou špatného rozpoložení nizozemského orchestru po odvolání jeho šéfdirigenta Gattiho dopadla tato nálada jistě i na senzitivního Kissina. V Praze ale našla Kissinova technická preciznost s Petrem Altrichterem – díky dirigentově schopnosti hudbu dramaticky násobit a zdobit – společnou řeč. V závěru tak vytvořili schopný a povedený celek.

Především dramatičnost první části s urputností Kissinovy hry působila jako rozbouřené moře. Dramatičnost přecházela i do druhé části, kde ale mohl Kissin více rozvinout všudypřítomnou melancholii a něhu. Může se zdát, že jeho hra mohla být o trochu méně osobní, že mohla více reflektovat Lisztovu fyzicky vnější virtuozitu. Ovšem otázkou je, co lze od niterného a soustředěného Kissina očekávat. Jistě to nebude bourání klavíru tak, jak to dělal při svým koncertech sám Franz Liszt. Nebude to ani rozevlátá a pohrávající si Martha Argerich. Při koncertu v Praze to byl čistě osobní Liszt v podání Jevgenije Kissina. Po několika ovacích přidal ještě své vlastní dodekafonické tango. A na úplný závěr Chopina.

Druhá polovina koncertu ale patřila Dvořákově Osmé symfonii. S ní to je v Praze tak, že kdokoliv ji zahraje a kdykoliv je interpretována, úspěch se většinou dostaví zaručeně. Českou filharmonii již není potřeba nijak ve hře Symfonie G dur vyzdvihovat, protože fenomén její interpretace je všeobecně známý a hra orchestru se tak mění především pod vlivem dirigentů. Ve výsledném efektu byla Osmá pod vedením Petra Altrichtera vlastně jako Lisztova hudba. Efektní, vnější a pořádně ozdobená.

Ač je Dvořákův Žalm 149, op. 79 připomenut až na závěr textu, zařazen byl jako první skladba večera. Ve spolupráci České filharmonie a Českého filharmonického sboru Brno tak festival představil i jednu z méně uváděných Dvořákových skladeb.

Foto: Petra Hajská