„Co je duchovní hudba…? Jak je vidět, často je rozdílem především text.“

„Tradiční duchovní kantáta, ale ani trochu odtažitá a nijak univerzální. Písňová melodie jí dodává na jedinečnosti.“

„Zdařilé, podnětné a nabíjející provedení.“

Dvě Bachovy kantáty, jednu duchovní, jednu světskou, uvedl na Hudebním festivalu Znojmo barokní soubor Czech Ensemble Baroque. V kostele dominikánského kláštera zazněla ve čtvrtek hudba lipského luterána vzhledem k bohatě vyzdobenému liturgickému prostoru jakoby až nepatřičně, ale z hlediska akustiky a slavnostní nálady vytěžil Roman Válek z prostředí katolického barokního chrámu maximum.

Porovnat Bachovu tvorbu pro bohoslužby a pro světské užití byl dobrý nápad. Obě uvedené kantáty, Wachet auf, ruft uns die Stimme BWV 140 a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten BWV 214, patří k těm nejznámějším a pro dnešního posluchače nejchytlavějším. Každá má jiný charakter. Ale stejně skrývají pikantní pointu: hudbu té druhé, světské, oslavující saskou princeznu, použil Bach zčásti ještě jednou, a to v ryze duchovním díle, v první ze šesti kantát tvořících Vánoční oratorium. S podobně jásavými úvodními slovy vyzývajícími k projevu radosti: „Jauchzet, frohlocket!“ – Takže: co je duchovní hudba…? Jak je vidět, často je rozdílem především text.

V případě chrámové kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme, napsané pro bohoslužbu 27. neděle po Trojici a poprvé uvedené v listopadu 1731, určuje ovšem její duchovní charakter i hudba, jako u mnoha dalších podobných. Základem je totiž stejnojmenná kostelní píseň, známá a užívaná dodnes, v českém evangelickém prostředí zpívaná jako „Prociť, prociť, zanech spaní“. Její melodie prostupuje dílo, mimo jiné jako cantus firmus v polyfonní sazbě první části, jako vokální téma ve čtvrté části, která má formu varhanní chorální předehry, i v závěru, kdy zaznívá v krásných harmoniích ve sboru naplno. Námětem písně i kantáty je biblický text o pannách moudrých a pannách pošetilých, tedy o těch, které měly či neměly dost oleje v lampách, když přišel ženich; v podobenství o tom, jak má být člověk připraven na příchod království Božího. I bez znalosti tohoto kontextu jde však primárně o krásnou hudbu s typickým autorovým rukopisem, plnou kompozičního umu, invence, proměn, melodií a povznášejícího účinku. Tradiční duchovní kantáta, ale ani trochu odtažitá a nijak univerzální. Písňová melodie jí dodává na jedinečnosti.

Roman Válek s nevelkým orchestrem dobových nástrojů a Tereza Válková jako sbormistryně (a při provedení i členka) šestnáctičlenného sboru připravili půlhodinovou kantátu do usazeného, pozitivně působícího tvaru, vyzařujícího i v komplikovanější sazbě dostatek muzikantské pohody, podpořené svižnějšími tempy. Vepředu se střídali sólisté, a to vokální i instrumentální. Průzračně a zřetelně zpívající sopranistka Pavla Radostová, stejně pěkně intonující a vyslovující basista Jiří Miroslav Procházka, styl přesně vystihující tenorista Jakub Kubín i neokázale spolupracující hobojistka. Střídání árií, dvojzpěvů a recitativů ozvláštnilo umístění mužů na vyvýšené místo na kazatelně u chorálu ve čtvrté části.

Pro druhou, rovněž zhruba půlhodinovou kantátu, napsanou roku 1733, tedy v podobnou dobu, vystřídalo varhanní pozitiv cembalo; do orchestru přibyly tři trubky a tympány a výrazu se dostalo, nejen v třídobém úvodním a závěrečném sboru, ještě víc toho slavnostního a radostného. Jde o gratulační narozeninovou kantátu, zaslanou drážďanskému dvoru, hranou ovšem za Bachova řízení v Lipsku, a to v proslulé Zimmermannově kavárně a při oslavách tamní univerzity. K sólistům, kteří všichni přicházeli během večera dopředu ze sboru, respektive z orchestru, se v tomto díle přidala sopranistka Romana Kružíková a altistka Lucie Netušilová Karafiátová a dvě flétnistky. Zdařilé, podnětné a nabíjející provedení.

Srovnání, že je tohle dílo, v partituře označené jako dramma per musica, tak trochu až malou koncertní operou, není úplně od věci. Libreto exponuje alegorické božské postavy podobně jako některé pastorální divadelní kusy. Ale o žádný dramatický děj, vlastně vůbec o děj, tu nejde. Skladbu prostupuje, zejména tam, kde se ozývají trubky, oslavný tón, který Roman Válek, živelný muzikant, dokázal vyhmátnout, inspirovat a předat do auditoria velmi dobře.

Víno před koncertem a o přestávce u stánku před kostelem patří ke znojemskému festivalu stejně neoddělitelně jako jeho rezidenční soubor Czech Ensemble Baroque. Koncert byl v kostele hojně navštíven a umístění interpretů co nejblíže a těsně před publikum pomohlo vytvořit kolem přátelsky vstřícné Bachovy hudby krásnou atmosféru pospolitosti. Přesně v duchu slov prezidenta festivalu Jiřího Ludvíka, který si před koncertem v krátkém vstupu pohrál s pojmem „gratulační“: ve smyslu blahopřání publiku za jeho odvahu a za to, že je chtivé hudby, i pořadatelům a umělcům, že posluchače přilákali. V širších souvislostech skutečnosti, že na jaře vůbec nebylo jasné, jestli vláda podobné festivaly v létě vůbec povolí, i toho, že v cizině se dosud mnohde hraje bez publika, jeho slova dostávají víc než jen formální hodnotu.

Foto: Lenka Jíšová