„Pavel Černoch prokázal v atraktivně zvoleném programu nejen krásný tenorový materiál, ale také bezvadné vyškolení v duchu novoitalské školy.“

„Jeho partnerem byl zkušený Jaroslav Kyzlink, výborný dirigent s vybroušeným gestem a snad až telepatickým smyslem pro partnera.“

„Druhý večer byl jedním z nejlepších koncertů pěveckých hvězd, který jsem kdy v minulosti v Českém Krumlově slyšel.“

29. ročník Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově uvedl v druhém festivalovém večeru v sobotu 19. září úspěšného českého tenoristu Pavla Černocha, Severočeskou filharmonii Teplice a předního dirigenta Národního divadla v Praze Jaroslava Kyzlinka. Druhý večer festivalu se konal v Zámecké jízdárně a představil repertoár ukázek z populárních oper, výběr árií byl kombinován s operními ouverturami a intermezzy. Dříve jsme používali pro tento typ dramaturgie název vyšší populár, myslím, že velmi trefný. Podobně jako vstupnímu koncertu, tak i druhému večeru prospěla přirozená akustika prostředí Zámecké jízdárny, bez nutnosti amplifikace symfonických orchestrů, což vždy představuje určitý technický problém.

Pavel Černoch patří k nemnoha velmi úspěšným českým pěvcům, kteří se dokázali prosadit na zahraničních operních scénách, které nazýváme prestižní. Patří k těm výrazným pěveckým talentům, které si uměly aktivně najít pedagoga přímo v Itálii, takového, který hlasu tak říkajíc „padnul“ na tělo. Tento souběh talentu a hlasového pedagoga, který je dobrým diagnostikem, porozumí potřebám rozvoje hlasu adepta, ví si rady nejen s okruhem problémů, které sám zažil (což je v pěvecké pedagogice obvykle nejčastější variantou), ale i se spektrem problémů jiných – to byla a je vzácnost ve světě pěvecké pedagogiky. Stačí si spočítat počty studentů oboru sólový zpěv a položit si prostou otázku, kde jsou ta kvanta studujících, jimž často vůbec nechybí píle ani snaha, kam se nám pozvolna vypaří… To by bylo na obsáhlou studii, zde se v reflexi koncertu spokojím s konstatováním, že Pavel Černoch je jedním z menšiny narozené na oné šťastné pěvecké planetě, neb se mu včas podařilo najít pravého pedagoga, který ho vedl znamenitě.

To dokládá praxe, která je a bude vždy jediným přesvědčivým kritériem všech metod. Přičemž ani v nejmenším nepodceňuji sílu některých samonosných talentů, jakým byl třeba Beno Blachut, o němž je v odborném světě známo, že měl svoji ideální voix mixtovou hlasovou funkci „od Boha“ vrozenu již při svém vstupu na konzervatoř. Operní řemeslo, především v prvním tenorovém oboru, vysoko v polohách posazeném, nesnese v pedagogické práci bezcílné improvizace, spoléhání na náhody. Jakmile musí adept oboru měnit pedagogy, opravovat předchozí postupy, činit různé „perestrojky“, naděje na úspěch se valem snižuje, neb mnoho psů, zajícova smrt, jak říkával trefně pěvec a pedagog Zdeněk Otava, jemuž se podařilo zachránit několik výrazných talentů, ocitnuvších se nevhodnou pedagogikou na technickém scestí (Naděžda Kniplová, Eva Děpoltová).

Na koncertě prokázal Pavel Černoch v atraktivně zvoleném programu pěvecky efektních operních árií nejen krásný, „jižním“ témbrem obdařený tenorový materiál, ale také bezvadné vyškolení v duchu novoitalské školy, typické svou dokonalou koncentrací zvuku (dokonalé krytí, ale to je v Čechách pojem trochu nebezpečný, zaměňovaný s temněním) ve všech polohách, především v polohách přechodových. Pěvec vyškolený touto školou získává barevně plný, hustý a jistý zvuk tónů vrchní kvinty hlasového rozsahu, důsledně umí tóny nasazovat „shora“ příklepem do masky, jeho tóny jsou velmi nosné v prostoru, zvukově ve všech vokálech vyrovnané a naplněné rezonancí. Výšky jsou radostí, nikoliv častou starostí…

Jeho partnerem byl zkušený Jaroslav Kyzlink, výborný dirigent s vybroušeným gestem a snad až telepatickým smyslem pro partnera, se schopností dosahovat s orchestry plasticitu frázování. Ač byl u Severočeské filharmonie Teplice hostujícím dirigentem, bylo na řadě orchestrálních vstupů zřejmé, jakou cenností je renomovaný dirigent, co je schopen z daného tělesa vytáhnout ve frázování i v dynamice projevu.

V první polovině koncertu zaujal Pavel Černoch především ve tvorbě velkých slovanských skladatelů. Lenskij z Čajkovského Eugena Oněgina je pro pěvce v základu krásného lyrického fondu, jehož důsledná koncentrace přechodů a výšek jej automaticky posouvá do řady rolí spinto oboru, doslova ideální rolí. Slavnou árii – „Kudá, kudá, kudá vy udalílis, věsný mojej, zlatýje dní“ – má bezvadně zvládnutu v legatu, velkorysém frázování, v dikci, ale potěšil i snahou o výborná dynamická odstínění v mezza voce. Dvořákova Rusalka a role Prince je rovněž ideální půdou pro Černochův spinto tenor a jeho poetický, ve frázích krásně lyrický projev umocněný jeho lyrickým charisma, zračícím se v mimice, a v neposlední řadě i trochu netypické tenorové fyzické dispozice – vysoký a štíhlý muž nebývá častý mezi prvooborovými tenoristy.

U Dvořákovy Rusalky jsem ocenil, že nešlo jen o uvedenou árii Prince, jak stojí v programu, ale o celou výseč konce prvního dějství opery – od výzvy Prince „Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se, podivné čáry, bloudí po lese, divnější čáry v duši mám…“ Byl to výborný nápad! Širší hudební plocha zde neobyčejně získá, není nepřirozeně utnuta vysokým Áčkem, po slovech „máš-li mne ráda, zjev mi to“ ukáže i nádheru Dvořákovy instrumentace. Pavel Černoch interpretuje Prince znamenitě, s lyrickou noblesou a dlouhodechým frázováním, ideálně muzikálně dotaženým až do konců frází. Řadí se tím po bok slavných interpretů minulosti – měl by dostat možnost nahrát a zvěčnit tuto roli po slavném Beno Blachutovi, Ivo Žídkovi, poetickém Zdeňku Švehlovi a italsky barevném Peteru Dvorském.

Ve druhé části koncertu mne zaujala především árie Rudolfa z Verdiho opery Luisa Millerová. Ihned poznamenám, omlouvám se za malou vsuvku, že jsem několikrát četl v tisku, že tato opera nebyla v Česku uvedena. Protestuji, neb byla uvedena a já jsem byl u toho dvacetkrát na všech reprízách. Plzeň za Bohumíra Lišky uvedla Luisu Millerovou v československé premiéře v roce 1964! Rudolfa zpíval na premiéře Zdeněk Jankovský, znamenitě přednesl Rudolfovu árii, tehdy v překladu do češtiny. Opera je to báječná, divím se, proč se více neuvádí. Pavel Černoch zazpíval velmi vděčnou árií o domnělé zradě, kde po dramatickém Allegro se etabloval v dokonale plynulém legatu v Andante působivě, s vnitřní přesvědčivostí, s krásnými vrcholovými As! Jen závěr snahou o náhlé piano na posledním tónu ne zcela přesvědčil příliš příkrým dynamickým přechodem.

Leoncavallův Canio z Komediantů ukázal na možnosti pěvce per futurum, v atraktivně dlouhodechém pojetí frázování a krásně rezonančně koncentrovaném vrcholu árie na opakovaných Áčkách. Tyto výšky předvedl i ve finální árii Cavaradossiho z Pucciniho opery Tosca, role, kterou právě interpretuje ve Státní opeře Praha, v nesmrtelné árii ze 3. dějství. Moc se mi líbila mezza voce na první vzestupné frázi, po vzoru Giuseppe Di Stefana a velkého Franca Corelliho (ten ještě z plného forte stáhne ono první vysoké A decrescendem do smyslného pianissima), v plnosti pravého italského voce di testa ve výškách naprosto přesvědčuje!

Publikum, byť návštěvnost nebyla stoprocentní, si vyžádalo přídavky. Kalaf z Pucciniho Turandot ukázal nejen pevnější i dotaženější vysoké há, než se podařilo v Rigolettovi, ale publikum tento operní „hit“ zřejmě – dík třem tenorům – velmi dobře zná. Ihned byl aplaus vestoje. Jinde kupodivu ne. Měl být již po Rusalce… Po Kalafovi nasadit něco ještě efektnějšího je již oříškem, nicméně řešení bylo připraveno v zakončení operního koncertu klasickou operetou. Slavné „Dein ist mein ganzes Herz“ ze Země úsměvů Franze Lehára s nádherným vysokým As v závěru na příkladný vokál „i“ nádherně zakončilo atraktivní koncert nadaného a výborně vyškoleného tenoristy na jeho zasloužené cestě ke hvězdné kariéře.

Důležitým partnerem byl pěvci velmi solidně působící symfonický orchestr Severočeské filharmonie Teplice, pod taktovkou renomovaného dirigenta Jaroslava Kyzlinka. Vedl orchestr přesně, gesticky perfektně, s citem pro dynamiku doprovodů. Dirigent vždy znamená mnoho, což se pozitivně projevilo i ve zdařilých vstupech orchestru, kde zejména u smyčců mile překvapila plasticita ve frázování. Orchestr velmi dobře reagoval na tempické, dynamické i jemné agogické požadavky dirigenta, v gestu přesvědčivě vyjádřené. Přirozená akustika bez nutnosti amplifikace v Zámecké jízdárně nesmírně prospěla orchestrům prvního i druhého večera. Zatímco amplifikovat pěvce není tak obtížné, u symfonického orchestru to vždy jistý technický problém představuje. Proto jsem byl moc rád za tento přesun, byť festival v letním období si to z ekonomických důvodů jistě moc nepřeje.

Orchestr hrál s viditelnou i slyšitelnou chutí, hned od efektní vstupní ouvertury k Bizetově Carmen. Pěkně v tempech i s patřičnou lehkostí zazněla půvabná, populární Glinkova předehra k opeře Ruslan a Ludmila. Ve zmíněné plastice frází i v jemných agogických momentech se mi nejvíce zamlouvala obě slavná intermezza z oblasti stylu verismu, z Mascagniho Sedláka kavalíra a zejména z Pucciniho Manon Lescaut, která vyzněla jako opravdu důkladně vypracovaná muzikantská lahůdka.

Druhý večer v Zámecké jízdárně Českého Krumlova byl jedním z nejlepších koncertů pěveckých hvězd, který jsem kdy v minulosti v Českém Krumlově slyšel. Přispěl k tomu nejen viditelně zainteresovaný výkon všech zúčastněných, ale také přirozená akustika půvabného prostředí, bez mnohdy problematické amplifikace orchestrů v Pivovarské zahradě. Vše zlé je vždy pro něco dobré. Kdyby záleželo jen na mne, tento typ koncertů bych nasměroval i per futurum do tohoto příjemného prostředí. Ale bohužel, jak víme, peníze jsou vždy až na prvním místě, takže moje zalíbení v přirozeném akustickém prostoru bez nutných amplifikací zůstane zajisté nevyslyšeno.

Foto: Libor Sváček