„Lejskovva Invence pro flétnu a klavír je velmi náročné dílo, které Inna Adamas a Kateřina Čechová provedly výtečně.“

„To, co předvedly Two Voices třeba v Chačaturjanově Šavlovém tanci, byl zcela mimořádný pěvecký zážitek.“

„Hudba Hradní stráže prokázala, že patří k nejlepším dechovým orchestrům nejen u nás, ale zcela jistě v celé Evropě.“

Asociace hudebních umělců a vědců měla svůj ustavující sjezd 6. 2. 1990 a k dnešku zastřešuje dvanáct spolků a jedenáct hudebních festivalů napříč Českou republikou. Každý ze spolků má své vlastní vedení a vyvíjí svou vlastní činnost, dohromady však vytvářejí pestrou paletu hudebního života v Čechách i na Moravě. Nebyl lepší důvod než třicetileté výročí vzniku, aby se představil každý spolek pražskému publiku některým ze svých umělců. Gala koncert hostil sál Martinů v Lichtenštejnském paláci Hudební a taneční fakulty AMU v úterý 6. října 2020.

Jako první se představila Společnost koncertních umělců, která jako svého reprezentanta vyslala Martina Kasíka, který provedl Sonátu č. 14 cis moll „Quasi una fantasia“ op.27 č. 2 pro klavír sólo Ludwiga van Beethovena. Kdo by neznal Sonátu měsíčního svitu s její melancholií a tklivou melodií. O to více zaleží na interpretovi, jak dokáže tyto emoce vyjádřit. Martin Kasík nezklamal. Jeho pojetí bylo technicky přesné a emotivně bravurní.

Klub moravských skladatelů reprezentovali umělci z Brna. Profesorka brněnské konzervatoře Inna Aslamas přijela se studentkou pátého ročníku Kateřinou Čechovou, aby společně provedly skladbu Vlastimila Lejska Invence pro flétnu a klavír. Lejsek byl především klavírista, se svou ženou Věrou tvořili jedno z nejlepších klavírních duí v Evropě. Jeho skladatelské dílo je také především psáno pro dva klavíry (několik opusů dokonce pro klavíry tři a jedno dílo pro dva klavíry osmiručně!). Invence pro flétnu a klavír z této řady vybočuje, i když v klavírním partu ukazuje Lejskovo zaměření. Jde o velmi náročné dílo, které mladá flétnistka spolu s Innou Aslamas provedly výtečně. Lejsek byl celý život věrný Brnu, stejně jako Zdeněk Pololáník. Tak jako klavírista Lejsek psal především pro klavír, varhaník Pololáník jako nástroji zvláště v poslední době dává přednost varhanám. Jeho Postludium pro varhany přednesla Hana Bartošová, profesorka brněnské konzervatoře, ředitelka Brněnského varhanního festivalu a předsedkyně Tvůrčího centra Brno – Klubu moravských skladatelů. Přednes Bartošové byl živý, velmi dynamický, rejstříkově uměřený.

Moravské skladatele vystřídali skladatelé čeští. Společnost českých skladatelů se pro koncert spojila s Fórem mladých. Ti si vybrali jako svou reprezentantku Annu Paulovou, která zahrála skladbu Karla Pexidra pro klarinet sólo Spokojíme se s otazníkem? Karel Pexidr patří snad k posledním renesančním osobnostem české kultury. Ač vzděláním i pracovním zařazením právník, v devadesátých letech minulého století přednášel filosofii na Západočeské universitě a publikoval celou řadu filosofických statí u nás i v zahraničí. Jako spisovatel psal povídky i literaturu faktu a jako skladatel má na svém kontě okolo sto dvaceti skladeb orchestrálních, vokálních i komorních, provedených u nás i v zahraničí. Anna Paulová patří k naším úspěšným mladým klarinetistkám (viz KlasikaPlus 10. 9. 2019). Pexidrovo technicky náročné dílo provedla s až neuvěřitelnou lehkostí. Však jí také jedenadevadesátiletý skladatel přišel osobně poděkovat.

Dalším mladým interpretem byl kontrabasista Adam Honzírek, který spolu s Pražským dechovým kvintetem (Jan Machat – flétna, Jurij Likin – hoboj, Vlastimil Mareš – klarinet, Jan Vobořil – lesní roh a Miloš Wichterle – fagot) přednesl Komorní koncert pro kontrabas a dechové kvinteto Miroslava Kubičky. Nepočítáme-li operu Jakub Jan Ryba, pak by se Miroslav Kubička dal zařadit mezi skladatele komorní hudby, s níž slaví i mezinárodní úspěchy. Adam Honzírek se stal v jednadvaceti letech, ač ještě student, členem České filharmonie a v necelých třiadvaceti letech vedoucím kontrabasové skupiny ČF. To ukazuje jeho mimořádné kvality, které prokázal i při interpretaci Kubičkova koncertu. Jeho hru ocenil přítomný skladatel poděkováním a stiskem ruky.

V programu první půle galakoncertu mělo být i vystoupení Olomouckého žesťového kvinteta s Hudbou pro žestě Milady Červenkové. Organizátoři koncertu míní, covid mění. Olomoučané, bohužel, nemohli přijet.

Před zahájením druhé půle došlo na slavnostní akty. Asociace hudebních umělců a vědců uděluje od roku 2016 cenu pro subjekty a jednotlivce, kteří dosahují v hudební oblasti dlouhodobě vynikajících výsledků. Letos byla udělena Mistru houslaři Karlu Vávrovi za celoživotní umělecké dílo, spojené se stavbou nových a rekonstrukcí historických smyčcových nástrojů. Další diplom s jmenováním čestným prezidentem Asociace hudebních umělců a vědců obdržel Jiří Hlaváč, který Asociaci předsedal po dvacet let. Pak už na pódium přišla Kristina Fialová z Fóra mladých s violou, opusem č. 19 houslaře Jana Richtera z roku 2020, zastupující Kruh umělců houslařů. Zazněla Suita č. 1 G dur Johanna Sebastiana Bacha. Kristina Fialová krásně modelovala každou frázi, její hra byla technicky bezchybná a stylově čistá.

Jiří Bezděk napsal svůj opus Démoni noci pro housle a klavír pro Západočeské hudební centrum, jehož je předsedou. Hudbě se věnuje teoreticky na Katedře hudební výchovy a kultury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity a na Plzeňské konzervatoři i prakticky jako skladatel. Jeho díla jsou mimořádně populární v Německu a jeho opus Metamorfózy si objednala přímo Kolumbijská univerzita v USA. Démoni noci v provedení Martina Kosa (housle) a Štěpána Kosa (klavír) zaujali agogikou, tónovou originalitou a technickým provedením. Jiří Bezděk nešetřil na pódiu uznáním.

Marcela Kysová-Halmová je předsedkyní Tvůrčího centra Ostrava. Protože jejím nástrojem je akordeon, přivezla tři díla současných moravskoslezských skladatelů pro tento nástroj. První byla Taneční preludia pro klarinet a akordeon Ireny Szurmanové. Szurmanová za své skladby získala řadu ocenění, skladbu také vyučuje na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Výběr z jejích Tanečních preludií spolu s Marcelou Kysovou-Halmovou interpretoval na klarinet Zbyšek Kaleta. Ostravané dovezli nejen nástroj, který vídáme na našich koncertních pódiích zřídkakdy, akordeon, ale nabídli také hudební formu, která má sice u nás dlouhou tradici, ale hraje se málokdy – melodram. Na báseň Jiřího Žáčka Škaredý holky jej složil pro recitátora a akordeon Jan Grossman.

Jan Grossman zcela náhodou objevil skladatelskou soutěž na melodram, který vypsala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem ve snaze rozšířit repertoárové možnosti v recitaci melodramů. Do soutěže poslal dva melodramy na básně Jiřího Žáčka, z nichž ten, že „škaredé holky to mají těžké“, nám přednesla Kateřina Gattnar, na akordeon hrála opět Marcela Kysová-Halmová. Melodram je hudební forma, kde obě složky – verbální i hudební – musejí být vyrovnané. To se Janu Grossmanovi perfektně povedlo, škoda jen, že stejně vyrovnaně nepůsobilo provedení, kdy hudební složka občas přehlušila složku verbální. Posledním zástupcem ostravského tvůrčího centra byl učitel Ireny Szurmanové Milan Báchorek a jeho skladba Tři epizody pro housle a akordeon v provedení Jana Niederleho (housle) a Marie Kysové-Halmové (akordeon).

Ač jedním z restriktivních opatření proti pandemii covidu-19 je i zákaz pěveckých produkcí, Společnost populární hudby a jazzu vyslala jako svého zástupce programu Šanson žije. Organizátoři ovšem usoudili, že před prakticky prázdným hledištěm není virus vlastně na koho přenést, a tak ta třicítka diváků měla možnost zažít mimořádný zážitek. Musím se přiznat, že nejsem zrovna velkým příznivcem přepracovávání klasických melodií pro big bandy nebo elektronické kytary s automatickým bubeníkem. Ovšem tak, jak to činí Jana Rychterová, to je vrchol mistrovství. Využívá klasické skladatelské postupy pro dva hlasy a s nádhernou invencí zpracovává ty nejznámější klasické „hity“ po svém. A k tomu přidává zcela nepatřičné texty – moderní, ironické, vtipné. Two Voices (Jana Rychterová – kytara, zpěv mezzosoprán, Dája Šimíčková – zpěv soprán a Eva Šašinková – kontrabas) si troufly na Clauda Debussyho (Dívka s vlasy jako len – Den odchází), Arama Chačaturjana (Šavlový tanec), Ludwiga van Beethovena (Patetická sonáta) a Johanna Sebastiana Bacha (Badinerie – Navigace). To, co předvedly Two Voices třeba v Chačaturjanově Šavlovém tanci, byl zcela mimořádný pěvecký zážitek. Byť to bylo podle názvu jejich CD Crazy Classic.

Závěr večera patřil Hudbě Hradní stráže a Policie ČR, reprezentující Společnost pro dechové hudby, která pod taktovkou svého šéfdirigenta Václava Běhounka zahrála skladbu Zdeňka Lukáše Musica Boema, dvě věty pro dechové a bicí nástroje, harfu, xylofon a zvonkohru, op. 137. Zdeněk Lukáš, jeden z nejhranějších českých skladatelů druhé poloviny 20. století, zde ukázal své velké kompoziční umění a Hudba Hradní stráže prokázala, že patří k nejlepším dechovým orchestrům nejen u nás, ale zcela jistě v celé Evropě. Škoda jen, že na pódiu bylo třikrát více hudebníků než posluchačů v hledišti.

Foto: AHUV, ilustrační – Fb Piano Classic, archiv KlasikyPlus