„Ta radost, že se opět hraje živá hudba před publikem, z obou umělců jen čišela.“

„Většina skladeb byla díla, která Händel a Leclair napsali pro princeznu Annu Hannoverskou, provdanou Oranžsko-Nasavskou.“

„Krásné prostředí, krásná hudba, krásné provedení. To by se Anně Oranžsko-Nasavské jistě líbilo.“

Na to, že Letní slavnosti staré hudby hýří dramaturgickými nápady, jsme si už zvykli. V poslední době nás ale překvapují i širokým výběrem míst, kde se koncerty konají. Objevujeme tak nejen krásu staré hudby, ale i krásu mnoha kostelů a památek, kde jsme třeba mnoho let nebyli. Někdy proto, že to není zrovna na naší cestě, jindy proto, že památka nebyla léta přístupná. K těm patří i „Šlechtovka“, která léta chátrala a pak se léta opravovala. Letní slavnosti staré hudby pro nás objevily 24. 7. její nádherný barokní sál.

Dolní letohrádek nebo také Dvoranu nechal vybudovat z vlastních peněz prezident české komory a císařský komoří Kryštof František Vratislav z Mitrovic pro císaře Leopolda I. Vyprojektoval jej a za tři roky postavil Jan Jakub Antonín Canevalle, dvorní zednický mistr. Hlavní sál, určený pro slavnosti, vyzdobil Jan Jakub Steinfels nádhernými freskami znázorňujícími Olymp. Jak bývalo v té době zvykem, součástí sálu se stala i umělá jeskyně s fontánou. Už tehdy byl součástí letohrádku hostinec. Leopold I. si letohrádku moc neužil a nejinak to bylo i s jeho následovníky. Nádherné barokní prostory sloužily místo radovánek jako sklad sena. Od dvacátých let 19. století z letohrádku byla restaurace, poté ji Bernard Grüber přestavěl v novogotickém stylu, barokní sál však zůstal zachován. Koncem 19. století si budovu pronajal restauratér Václav Šlechta a po něm se budova začala nazývat Šlechtovka. V šedesátých letech minulého století restaurace pro havarijní stav zanikla a teprve v roce 2021 po pětileté obnově za bezmála tři sta milionů korun byla budova opět předána veřejnosti. Produkce Letních slavností staré hudby nemohla pro koncert z děl Georga Friedricha Händela a Jeana-Marii Leclaira, dvou velikánů barokní hudby, vybrat lepší místo než její barokní sál.

Jana Semerádová na příčnou flétnu a rakouský cembalista a varhaník Erich Traxler využili covidové přestávky k tomu, že nahráli CD Chaconne pro princeznu. O tom, že to byl počin mimořádný, svědčí i to, že se jejich CD dostalo mezi tři nominace na cenu Anděl 2020 v kategorii Klasika. Nahrávka na CD ovšem nemůže zprostředkovat skutečný osobní zážitek z živé hudby. O tom se přesvědčili i návštěvníci sobotního koncertu. Ta radost, že se opět hraje živá hudba před publikem, z obou umělců jen čišela. Hudbu umocňovala i výborná akustika sálu (jak to ten zednický mistr dělal, když my to nezvládáme ani s našimi špičkovými přístroji?) a genius loci. Po dlouhé době jsem slyšel cembalo v krásných plných tónech, ve skvělé harmonii s flétnou, kdy jí bylo rovnocenným partnerem.

Dramaturgii koncertu připravila Jana Semerádová a většina skladeb byla díla, která Händel a Leclair napsali pro princeznu Annu Hannoverskou, provdanou Oranžsko-Nasavskou. Princezna Anna byla dcerou britského krále Jiřího II. Z rodného Hannoveru se přestěhovala v pěti letech ke svému dědovi Jiřímu I., který se ujal vlády ve Velké Británii. S králem se do Londýna přestěhoval i Georg Friedrich Händel a brzy se stal učitelem i mladičké princezny. Princezna Anna k němu chodila „na cembalo“ dlouhých jedenáct let. Stala se z ní vynikající cembalistka a hudbu nejen podporovala, ale i aktivně provozovala. Nebylo divu, že její učitel přímo pro ni rád psal jak krátká díla, tak i rozsáhlejší suity.

Na svůj dvůr v Haagu zvala Anna známé hudebníky z celé Evropy. Jedním z nich byl i Jean-Marie Leclair, který byl Annou tak okouzlen, že opustil své místo hudebníka na dvoře krále Ludvíka XV. a přesídlil na několik let do Haagu. Výsledkem jeho pobytu byla sbírka sólových sonát, z nichž Sonátu č. 2 e moll bylo možno interpretovat i na příčnou flétnu. Sonáta je technicky mimořádně náročná a Jana Semerádová ji přednesla virtuózně. Méně technicky náročnou, ale mimořádně harmonickou byla skladba Princess Royal, gigue pro sólovou příčnou flétnu od anonymního autora. Michel Blavet byl francouzský flétnový virtuos, který pro flétnu nejen psal, ale také upravoval známé skladby od jiných skladatelů. K nim patří i závěrečné Air a variace ze Suity E dur pro cembalo, jedné z prvních Händelových suit, zvané „The Harmonious Blacksmith“ (Harmonický kovář). Variace na prostinkou melodii, v té době tak oblíbené, ukazovaly skladatelskou zručnost a harmonickou zběhlost skladatele i interpretů, čemuž oba umělci dostáli beze zbytku. Souhra obou byla perfektní, provedení působilo svěže. První půli večera zakončily virtuózní variace z Passacaglii z Händelovy Suity g moll pro sólové cembalo.

Sólovým cembalem začala i druhá půle koncertu. Opět to byl Händel a jeho Suita d moll ve výtečném provedení Ericha Traxlera. Traxler hraje, jako když dýchá. Jeho technika je obdivuhodná. Přitom Suita d moll patří k nejnáročnějším Händelovým suitám. Jak Traxler zahrál úvodní preludium, to bylo přímo fantastické. To samé by se dalo napsat o fugovém Allegru nebo o závěrečné toccatové variaci. Přitom Traxler se dokáže podřídit v doprovodech sólovému nástroji. Ukázal to v Sonátě G dur Jeana-Marii Leclaira, kde vůdčím nástrojem byla flétna, opět skvělá. Jak jinak zakončit koncert věnovaný Anně Hannoverské než dílem napsaným k její svatbě s Vilémem IV. Oranžským. Chaconne A dur pochází ze serenaty Parnasso in festa, per li sponsali di Teti e Peleo, provedené poprvé v předvečer svatby 13. 3. 1734 s tak obrovským úspěchem, že se několikrát reprízovala, i když už bylo dávno po svatbě. Stejný úspěch měla Chaconne i u současného publika v barokním sále Šlechtovky. Výtečná akustika sálu s drobňoučkou ozvěnou jenom znásobovala nadšený potlesk obecenstva. Jana Semerádová a Erich Traxler odložili kytice a zahráli první přídavek: Adagio ze Sonáty G dur Václava Vodičky ze sbírky Huit sonates pour le violon et la basse dont il y en a quatre pour la flute traversiere. A poněvadž publikum žádalo stále ještě něco navíc, dostalo se mu na úplný závěr hudebního bonbónku – Händelova Minuettu ze Sonáty e moll.

Krásné prostředí, krásná hudba, krásné provedení. To by se Anně Oranžsko-Nasavské jistě líbilo.

Foto: Petra Hajská