„Nemůžu opomenout krásnou dynamickou vyváženost, které nejvíc pomáhala ohleduplná, avšak ve správných momentech důrazná hra klavíristky Kateřiny Ochmanové.“

„Judita Škodová jednomyslně potvrdila, že hudbu vnímá a cítí jako mikrokosmos nejrozmanitějších emocí.“

„Stylově dokonale pochopené, bravurně zvládnuté provedení s klarinetovým tónem jako ta nejlepší francouzská vína.“

Čeští interpreti v oblasti komorní hudby mají odjakživa výbornou pověst a renomé dokonce i ve světovém kontextu. Jedním z nejmladších souborů je Quasi Trio, které vzniklo před pár lety v Praze a letos se jeho obsazení ustálilo ve složení David Šimeček (klarinet), Judita Škodová (violoncello) a Kateřina Ochmanová (klavír). Hráči za sebou mají mnohé zkušenosti ze zahraničí, včetně mezinárodních soutěží a respektovaných masterclass. Na svém koncertě v rámci Klavírních kurzů Mikulov Quasi Trio zahrálo pestrý program, ve kterém figurovaly skladby počínaje hudebním klasicismem a současnými skladateli konče. Koncert Quasi Tria se uskutečnil 24. srpna v Zámeckém sálu Zámku Mikulov.

Domněnka o kvalitě české interpretační školy v oblasti klasické hudby se může zdát přehnaná. Ono ale stačí jednoduché srovnání. V dnešní době neomezených posluchačských možností je možné vyhledat si konkrétní skladbu v hudebních databázích v desítkách různých provedení. Osobní zkušenost mi zatím potvrdila, že nejlepší české soubory jednoznačně patří k absolutní špičce. Ptáte se, jak je na tom Quasi Trio?

Přiznám se, že jsem tento soubor slyšel naživo poprvé. Nemám tak možnost porovnat jeho současnou zvukovost a souhru s předešlým obsazením a v reflexi se proto budu zabývat čistě konkrétním koncertem. V jeho počátku zaznělo Trio Es dur „Kegelstatt“ Wolfganga Amadea Mozarta. Jedno z podivuhodných děl, které je esencí klasicistní estetiky i experimentální laboratoří současně. Quasi Trio Mozarta zahrálo s výstižným citem. Od počátku mne zaujala vynikající, hladká souhra a nadhled, který z hráčů vyzařoval. Nemůžu opomenout krásnou dynamickou vyváženost, které nejvíc pomáhala ohleduplná, avšak ve správných momentech důrazná hra klavíristky Kateřiny Ochmanové. Klarinet Davida Šimečka má hedvábně sametový nádech, Judita Škodová zahrála všechny nelehké triolové běhy druhé věty s technickou brilancí a krásnou muzikalitou. Dechberoucí byla především zmíněná druhá věta, do níž Mozart zaklel znepokojivý chromatický motiv. Rozpoznal jsem v něm do poslední noty identické „prorocké“ téma Dvořákova Requiem, které muselo českému mistru vytanout na mysli.

Variace na Rossiniho téma Bohuslava Martinů jsou brilantní příležitostí pro violoncello, které se zde představuje v řadě virtuózních prvků. Jejich společným rysem je ovšem humor, jemná parodie a nadsázka, která ukáže, jestli je interpret pouze technicky nabušeným borcem, nebo má pochopení pro srandu, jak by řekl pan Werich. Judita Škodová jednomyslně potvrdila, že hudbu vnímá a cítí jako mikrokosmos nejrozmanitějších emocí. Její podání bylo temperamentní, báječně odstíněné, co se širokých přednesových možností týče, a skutečně oplývalo humorem, napětím i krásnou kantilénou. A ta brilantní intonace v šestnáctinách před návratem hlavního tématu! Radost poslouchat!

Jestliže hudba Martinů v sobě slučuje virtuózní aspekty s veselými emocemi, kompozici Fantazie pro klarinet a klavír francouzského skladatele a flétnisty Philippa Gauberta můžeme charakterizovat tajemstvím, impresivní barevností a zvláštní, vláčnou tekutostí pohybu. Jméno v tuzemském prostředí poměrně neznámého autora můžeme začlenit do kontextu hudby Josefa Suka a zejména pak Vítězslava Nováka, s nimiž ho pojí podobná generační i estetická východiska. Především je ale Gaubertova Fantazie neobyčejně krásná hudba, jejíž pentatonické téma jasně evokuje francouzský impresionismus, formální struktura však má pevné rysy hudebního neoklasicismu. David Šimeček skladbu zahrál opravdu nádherným způsobem: subtilní, elegantní zpěvné fráze, spolehlivé a vyrovnané běhy, muzikální cítění s jemně odstíněnými rubaty… Stylově dokonale pochopené, bravurně zvládnuté provedení s tónem jako ta nejlepší francouzská vína.

V druhé půli koncertu čekala na posluchače dvě díla. Nejprve to bylo Trio d moll, op. 120. Pozdní dílo francouzského skladatele Gabriela Faurého neopustilo ani v jednom z jeho posledních kompozičních záchvěvů principy pozdního romantismu. Obdivuhodné především je, že Fauré skladbu napsal podobně jako Beethoven a Smetana po absolutní ztrátě sluchu. Není to posluchačsky jednoduchá záležitost, ale Quasi Trio si s ní poradilo výborně a ukázalo, že i v harmonicky zahuštěné sazbě dovede krásně modelovat melodické linky a neztratit přitom ze zřetele tah a srozumitelnost.

Závěr byl domácí zmrzlinou z nejvybranějších přírodních surovin. Přiznávám, že mám pro kompozice současného českého skladatele Romana Haase pochopení a snad i určitou slabost. Pokud se dá za slabošskou považovat záliba v živelné muzikalitě, crossoverovém přesahu a atraktivitě, která se zdařile vyhýbá konzumu. La suita minimalistica je vlastně pro Haasův osobní styl typická. Čerpá z tradičního formálního rámce suity, kterou autor naplňuje zcela specifickou hudbou v kontrastním tempovém a výrazovém sledu. Quasi Trio si Haasovu skladbu vychutnalo jako největší laskominu. Uvolněně, v nádherné komunikaci, s hravostí a oslnivou dynamikou, která se tentokrát vyznačovala energickou dravostí a místy až folklorně bujarým koloritem. Byl to závěr, u kterého se zcela jistě nikdo v sále nenudil – jak jinak by si posluchači bývali vytleskali ještě přídavek? I ten přinesl časově zkrácený závěr finale Haasovy kompozice.

Quasi Trio se na koncertě v rámci Klavírních kurzů Mikulov představilo jako jeden z nejnadějnějších českých souborů. Je mi sympatické, že dramaturgii svých koncertů nestaví jako historické pietní přehlídky, ale dává šanci neotřelým dílům minulosti i současným autorům. Je mi blízká jejich muzikantská synergie, přímočarost, nespoutanost, ale i stylová přesvědčivost a především unikátní hráčská symbióza, s níž se navzájem empaticky doplňují.

Na závěr mi dovolte zastavit se ještě u klavírního umění Kateřiny Ochmanové, k níž se všechny linky sbíhají jako siločáry. Právě tato znamenitá pianistka je zárukou flexibilní souhry, která ani jednou nezakolísala, a ačkoli se nepředstavila v sólové skladbě, nenechala nikoho na pochybách, že její umění je ve schopnosti být pro druhé. Nenápadně vystoupit do popředí, podržet ostatní a zaštítit bezvadný celek. Quasi Trio čeká zcela jistě velmi slibná budoucnost!

Foto: Vladimír Halíček