„Domingův hlas zní stále plně, v perfektní koncentraci do masky, která by mohla sloužit jako dokonalá ukázka pravé italské školy.“

„Hlas se rozezníval každým vstupem suverénněji, sebemenší stopa únavy se neobjevila ani ve třech přídavcích v závěru večera.“

„Zážitek večera byl pro mne osobně mimořádný. Ostatně standing ovation v závěru bylo naprosto oprávněné a signalizovalo pocity početného publika.“

Třicátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov zahájil 4. září 2021 galavečerem v Pivovarské zahradě s vynikající a všestrannou světovou hudební osobností – španělským pěvcem i dirigentem – Plácidem Domingem. Partnerkami večera mu byly sopranistka Adriana Kučerová a mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Základním pilířem večera pro doprovody a řadu samostatných vstupních čísel byl zvolen Český národní symfonický orchestr pod taktovkou amerického dirigenta Eugena Kohna. Mezinárodní festival, podobně jako v loňském roce, byl pořadateli přeložen z obvyklých a léty zavedených letních měsíců kvůli koronaviru na měsíc září. Galakoncertem provázel osvědčený moderátor Jiří Vejvoda.

Plácido Domingo je natolik špičkovým pěvcem po řadu desetiletí, že zdůrazňovat jeho úspěchy a zásluhy by bylo nošením sov do Athén. Je vrcholovým pěvcem, který se rodí vzácně jednou za polovinu století. Ale nejen pěvcem. Je všestrannou hudební osobností, vyniká tím i mezi špičkovými zpěváky. Rád bych akcentoval jeho vysokou míru muzikality, která mu umožnila chopit se i dirigentské taktovky! Jedná se zde o hudební činnost zcela odlišnou od pěvecké a vyžadující tudíž jiné priority. Taktovky se chopil ze špičkových pěvců třeba Peter Schreier, ale ve svém okruhu repertoáru, který poznal pod Karajanem. Domingo se dirigentsky dostal až k interpretaci vrcholného díla Wagnerova, kde jsou nutné vysoké kvality dirigenta technicky i interpretačně. Motivace bývá zřejmá, být tou osobností, která určuje interpretaci díla, nikoliv tím, kdo musí vykonávat pokyny dirigentů i režisérů, tedy jakousi uměleckou „dělnickou třídou“.

Druhým důležitým bodem u Dominga je pro mne obor tenor–baryton. Často čtu zlehčování změny oboru, jako kdyby tenor temné barvy jen přešel do nižších, vlastně pro sebe „pohodlných“ poloh. Tak tomu ale není. Problém tenor, nebo baryton je často pedagogicky složitý proces, mohl bych jmenovat několik výškově disponovaných barytonů, kteří zkusili profesionálně působit jako tenoristé, nicméně se kajícně vraceli k původnímu barytonovému oboru. Podstatou problému nejsou tolik výšky, ale rozdílné polohy. Ostatně Brunsova vědecká studie Bariton oder Tenor? o těchto problémech podrobně vypovídá už roku 1910. V barytonových rolích jsou jinak položeny přechodové tóny. Musí být dříve kryté, nelze si myslet, že jen coby tenor sestoupím do zdánlivě pro sebe „pohodlné“ polohy. Výšky barytonu – f, fis, g, (gis) – musejí mít patřičnou koncentraci a napětí, jako má u tenoru a, b, h. Nelze je zpívat otevřeně. Změna polohy není tedy tak jednoduchá otázka, jak by se mohlo zdát. Na Domingův přechod k barytonu v letech penzijních je paleta různých pohledů, od ostře negativního – například u slavné pěvkyně Christy Ludwig – po smířlivější až zcela tolerantní. Právě proto, že Domingo byl jako tenorista předním světovým pěvcem po několik dekád, jinak by to jistě tak zajímavé a debatované nebylo.

Leč zpět na počátek souřadnice. Plácido Domingo se na zahajovacím galakoncertu českokrumlovského festivalu představil tak skvěle, že jsem to sám ani ve snu nečekal, to přiznám bez skrupulí. Na koncert jsem jel s určitými obavami. Pamatuji až moc dobře legendy zlaté éry Národního divadla za studijních let v Praze, kdy některé stárnoucí hvězdy minulosti, tehdy mnohem mladší, než je dnes Domingo, budily svým vibratem, tremolem a dalšími negativními jevy rozpaky, eufemisticky řečeno…

Takže musím podtrhnouti – nic takového se v projevu slavného pěvce v jeho osmdesáti letech neobjevilo. Byl jsem velmi příjemně překvapen, jak Domingův hlas zní stále plně, v perfektní koncentraci do masky, která by mohla sloužit jako dokonalá ukázka pravé italské školy. Ve všech polohách v ideálním propojení bohaté hlavové rezonance do hrudní, v naprosté jednotě barvy celého předvedeného hlasového rozsahu, který je jistě volen v nižších polohách než ještě před deseti lety v Českém Krumlově, kdy se Domingo předvedl jako dramatický tenor světové extra třídy. Jen zase pro úplnost připomenu, bylo mu tehdy sedmdesát let! Samozřejmě, v prostoru Pivovarské zahrady musí být zvuk hlasů i orchestru amplifikován. U pěvce může zajisté pomoci v intenzitě zvuku, nosnost je zde vedlejší otázkou (v prostoru divadel naopak hlavní). Ale mikrofon zesiluje jako mikroskop všechny kazy intonační, i ty nejdrobnější, zesílí také každou neuvolněnost, forzi, tlak do hlasů. Domingo a jeho pěvecké partnerky prošli náročnou „prověrkou“ mikrofonu znamenitě. Uspět technicky bezvadně před mikrofonem je mnohdy složité, hlasy intonačně nepevné, s forzí, krčně tvořené vylučuje ze hry mnohem víc, než projev prostorový bez mikrofonu. Občas slýchávám v tomto směru nepřesnosti, proto uvádím tuto problematiku na správnou kolej, neb mám s mikrofonem hodně zkušeností. Někdo mikrofon totiž podceňuje, jiný zase přeceňuje jeho možnosti.

Dramaturgie koncertu byla volena pro široké publikum. Začala sice poněkud závažně Wagnerovou ouverturou k Mistrům pěvcům norimberským, aby se však rychle dostávala na pozice směřující k lehké múze a anticipující tím druhou část koncertu. Nelze říci, že se v Českém Krumlově prezentoval Plácido Domingo převážně jako operní baryton. Více jeho vstupů v průběhu koncertu bylo de facto tenorových, dominoval ovšem především opojný zvuk jeho středních poloh, dokonalé muzikální frázování (jediná hudební fráze nebyla ani o osminovou hodnotu zkrácena), umělecky pravdivý výraz. Pěvec pouze nevolil obvyklé výškové exhibice v závěrech, které ostatně nejsou povětšinou autory ani psány, vznikly častěji až interpretační tradicí. Všechny předvedené vysoké tóny však byly zcela volné, zněly barevně, s volumenem, jaký známe, s tónem rovným, bez náznaků jakéhokoliv neklidu. Přírodní úkaz, chtělo by se mi říci v dojmu celku. Vždyť pěvec stále více a více ukazoval ke konci programu svůj bohatý volumen hlasu v plné zvukové šíři. Hlas se rozezníval každým vstupem suverénněji, sebemenší stopa únavy se neobjevila ani ve třech přídavcích v závěru večera, kde nechyběla populární Granada.

Nechci v reflexi koncertu rozebírat každé číslo koncertu, bylo jich mnoho, žánrově tvořila pestrou paletu hudby artificiální a nonartificiální. Upozorním spíše na zajímavé okamžiky večera. Domingo se uvedl bezvadnou interpretací dvou barytonových árií z Giordanova díla Andrea Chénier a árií hlavního hrdiny Thomasova Hamleta. Vysoké posazení hlasu do masky zdůraznilo ve vyšších polohách krásu temného, leč ve výškách zářivého tenorového témbru pěvce ve středním věku, rozhodně ne v onom soudobém. Vrcholem první části byl pro mne nádherný duet, spíše velký dialog Violetty a otce Germonta z proslulé Verdiho Traviaty. Tuto scénu obzvláště v operní literatuře miluji, je to opravdové drama, úžasné svými kontrasty, svou neobyčejnou sdělností. Posazení partu Germonta je vysoké, Domingo přednesl kantilénu Allegra moderata s úžasnou plynulostí, příkladným frázováním a s velikou silou výrazu, skutečného, pravdivého, hluboce prožitého. V jeho dokonalé technice jsou všechny tóny středních poloh bezvadně koncentrovány (kryty), takže zářivé vrcholové f sice prozradí lesk temného tenoru, ale to měli přece mnozí italští barytonisté, vzpomenu slavného Giuseppa Valdenga, kterého jsem v této roli měl šanci live vidět. Hluboký vnitřní prožitek mne až dojal, nebojím se to přiznat. Domingo u mne získal kumštýřské body, výraz mimiky tváře byl patrný i z místa poměrně vzadu, přenosem na velkou obrazovku. Ta bohužel selhala po tenorové árii z Lehárovy Země úsměvů, velká škoda… Jeho partnerkou v roli Violetty byla výborná sopranistka Adriana Kučerová, jejíž přednes byl mimořádným zážitkem, technicky působila svrchovaně, výrazové odstínění klíčového Vivacissima („Non sapete, quale affetto“) a pianového, situaci zklidňujícího Andantina („Dite alla giovine“) bylo přesvědčivé. Podobných výkonů nebývám častým svědkem.

Slovenská sopranistka Adriana Kučerová se uvedla v první části večera sólově perfektně přednesenou kavatinou Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského. Technická brilance, příjemně znějící výšky, včetně volby finálního háčka, přirozený výraz – to vše zaujalo v atraktivním entrée zpěvačky mírou vrchovatou. Plácido Domingo si uměl pěvecké partnerky zvolit dokonale. Obě prokázaly vysokou technickou i výrazovou úroveň, navíc symbolizovaly – slovy osvědčeného moderátora Jiřího Vejvody – stát Československo, který ještě existoval při vzniku českokrumlovského festivalu.

Češka Štěpánka Pučálková vstoupila do večera jako první po Domingovi árií Markéty z Valois z opery Hugenoti Giacoma Meyerbeera. Technicky suverénně, s krásnou, imponující barvou vyrovnaného, kulatě znějícího mezzosopránu. Píseň Hany Glawari z operety Franze Lehára Veselá vdova předznamenala druhou část slavnostního koncertu, která už plně směřovala dramaturgicky do programu neseného lehkou múzou, od klasické operety k typické španělské zarzuele, v našich luzích a hájích prakticky neznámé. Jde o hudebně-dramatické španělské dílo, kde se střídá zpěv a mluvené slovo, obdoba středoevropské operety.

Nicméně druhou část zahájil Domingo slavnou operetní tenorovou árií „Dein ist mein ganzes Herz“ z Lehárovy operety Země úsměvů. Přednesl ji s ohromným citem pro styl, s dokonalým vedením hudebních frází, ale i citlivým dynamickým odstíněním. Před touto atraktivní operetní tenorovou árií zahrál Český národní symfonický orchestr pod taktovkou amerického dirigenta Eugena Kohna ouverturu k operetě Franze von Suppého Básník a sedlák, časté číslo kolonádních koncertů a našich lázeňských orchestrů, pro svůj až vemlouvavý melodický náboj. Odkaz slavných děl vídeňské operety tvořil přirozený můstek k lehké múze španělské hudby, jejíž líbivé melodie naplnily finální část už chladného pozdního večera. Jak jsem psal výše, Domingův hlas zněl každým vstupem uvolněněji, barevněji, s krásným leskem tónů ve vyšších polohách, pojem tenor, nebo baryton se zde už stával zbytečným, podružným. Podstatné bylo, že zpíval krásně, s plností a barevností, jakou známe z mnoha jeho nahrávek minulosti. Věk je jen číslo, potvrdil Domingo mnoha vstupy do večera, včetně tří přídavků, v nichž dominoval zejména přednesem populární písně Granada. Moje původní neurčité obavy, že budu svědkem motivů Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty, se zcela rozptýlily, neb na hlase osmdesátníka jsem nepozoroval žádnou stopu únavy. Kvalitní pěvecký a umělecký projev opravdu nemusí obsahovat exhibice na vysokých tónech, na které jsem vždy v mladších letech – nejen já – tak rád čekal…

Obě partnerky Dominga v galakoncertu prokázaly vysokou úroveň pěveckého projevu, působily uvolněně, s příjemnou mimikou ve výrazu.

Nutno podotknout, že večer v Pivovarské zahradě byl amplifikován, u orchestru je to vždy pro techniky tvrdý technický oříšek, u sólistů jde více o nastavení přijatelné dynamické dimenze. To se podařilo u sólistů zdárně, u amplifikace symfonického orchestru nastalo v Českém Krumlově citelné postupné zlepšení od roku 2009, 2010, kdy jsem začal častěji koncerty v tomto prostoru sledovat. Jistě, zvukovou barvu orchestru, vyrovnanost v homogenitě zvuku amplifikace těžko nahradí oproti poslechu v akustické koncertní síni. Orchestr zněl v daných podmínkách solidně, dirigent, který spolupracuje s Domingem řadu let, má výtečný smysl pro doprovody, umí vycítit potřeby pěvců jak v tempech, v agogických nuancích, tak i v dynamice.

Pivovarská zahrada byla zcela zaplněná, což znamená návštěvu 1 700 diváků. Návštěvníci byli z celého regionu, ale namnoze i z blízkého Rakouska.

Koncert byl jednoznačně úspěšným vykročením do festivalu, který bude mít koncerty denně až do 18. září. Plácido Domingo demonstroval, že věk netřeba brát ortodoxně, je to jen číslo, velmi individuální. Za sebe mohu říci, že Domingo mne upřímně nadchnul, pohádka Císařovy nové šaty se ani v nejmenším nekonala! Zážitek večera byl pro mne osobně mimořádný. Ostatně standing ovation v závěru bylo naprosto oprávněné a signalizovalo pocity početného publika.

O Plácidu Domingovi v Českém Krumlově čtěte také v SeriáluPlus Pohledem Jiřího Vejvody

Foto: Libor Sváček