„Rachlinův Mozart vyzněl příjemně, byl plastický, nejednotvárný, s krásně zahranou kadencí v závěru první věty.“

„Orchestr hrál velmi ztišeně, ukázněně, i díky tomu přitáhly pozornost precizně zahrané detaily v proslulé druhé větě.“

„Kontrasty v dynamice, vygradovaná témata, přehlednost, srozumitelnost, sytost a zároveň lehkost smyčců a lahodnost dechů, to byly atributy provedení Brahmse v podání orchestru Filarmonica della Scala a Andrése Orozca-Estrady.“

Příležitost slyšet, jak všestranným dirigentem je Andrés Orozco-Estrada, se naskytla na druhém večeru festivalu Dvořákova Praha. S milánským orchestrem Filarmonica della Scala a houslistou Julianem Rachlinem přednesli v úterý 7. září Mozartův Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur a Symfonii č. 2 D dur Johannesa Brahmse.

V úvodu koncertu, kdy zahrál předehru k opeře Čarostřelec Carla Marii von Webera, orchestr připomněl své kvality – plný zvuk sametového charakteru, velmi dobře znějící dechy a schopnost vytvořit detaily na malé ploše. Slyšeli jsme drama, vášnivost i zlověstnost. Po zahajovacím večeru s Dvořákovými ikonickými skladbami – Violoncellovým koncertem h moll a Novosvětskou symfonií – milánští muzikanti s kolumbijsko-rakouským dirigentem Andrésem Orozcem-Estradou v úterý předvedli, jak si rozumějí s hudbou klasicismu. Často hraný Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, K 216 se sice v jejich interpretaci nezařadí mezi vrcholné mozartovské zážitky, ale přesto bylo co poslouchat. Sólového partu se ujal litevský houslista Julian Rachlin, pražskému obecenstvu dobře známý například ze spolupráce s PKF – Prague Philharmonia před pěti lety, kdy se představil i jako dirigent. Jeho Mozart vyzněl příjemně – přece jen je Julian Rachlin zkušeným muzikantem a skvělým hráčem –, byl plastický, nejednotvárný, s krásně zahranou kadencí v závěru první věty, taneční i s „po šumařsku“ vypraveným známým tématem v třetí větě. Rachlin hrál lehce, a přitom vypjatě, s viditelným vnitřním zaujetím. Pro už zmíněné kadence se obrátil v první větě k Samu Frankovi, ve větě třetí k Davidu Oistrachovi. Dirigent byl velmi pozorný k doprovodným orchestrálním pasážím, orchestr v menším obsazení hrál ztišeně, ukázněně, i díky tomu přitáhly pozornost precizně zahrané detaily v proslulé druhé větě Adagio. Obecenstvo si vyžádalo přídavek – Julian Rachlin ho odměnil soustředěně až kontemplativně zahranou Sarabandou z Partity č. 2 d moll Johanna Sebastiana Bacha.

Už v kompletním obsazení – pokud to italské regule, které nařizují smyčcům hrát v rozestupech a rouškách a dechařům v „kójích“ oddělených plexisklem, dovolují – zazněla po přestávce Symfonie č. 2 D dur, op. 73 Johannesa Brahmse. Mimochodem, právě pravidla platící pro italské orchestry byla důvodem, proč jsme v Praze neslyšeli původně plánovanou zvukově opulentní Berliozovu Fantastickou symfonii. Druhý Brahms však byla výborná „náhradní“ volba. Na postu koncertního mistra došlo k výměně, naskytla se tak možnost nikoli srovnat, ale zjistit, jak výbornými houslisty orchestr disponuje. Slyšitelné byly nejen hráčské dovednosti, ale i zvukové kvality jejich nástrojů. Andrés Orozco-Estrada má tohoto Brahmse hluboce zažitého, zná jej dokonale, ostatně partitura ležela na pultíku pro jistotu, dirigoval zpaměti. I to je jeden z důvodů, proč bylo tak zřetelné sepětí orchestru s dirigentem, Orozco-Estrada neustále komunikuje se všemi skupinami, podněcuje hráče úsměvy, podporuje je gesty. Nepatří k hrůzu budícím dirigentům, svého dosahuje přesným názorem na interpretaci a vlídným přístupem. Alespoň tak se zdá z jeho vystupování. A také z pohody orchestru.

V Brahmsově symfonii Andrés Orozco-Estrada zaujal jak promyšlenou výstavbou celku, tak propracovaností detailů, což je vlastně předpokladem úspěšné interpretace tohoto díla. Velké melodické plochy střídají drobná témata, symfonie je složitým předivem partů, které přecházejí ze smyčců do jednotlivých dechových skupin. Na své si přijdou trombonisté i hornisté, hobojisté i flétnisté a tak dále. A že hráči milánského orchestru obstáli skvěle! Kontrasty v dynamice, vygradovaná témata, přehlednost, srozumitelnost, sytost a zároveň lehkost smyčců a lahodnost dechů, to byly atributy provedení Brahmse v podání orchestru Filarmonica della Scala a Andrése Orozca-Estrady.

Na závěr – stejně jako předcházející večer – zahrál orchestr jako přídavek předehru k Rossiniho Lazebníku sevillskému. Půvabně, s espritem, prostě po italsku. Obě vystoupení tohoto orchestru s dirigentem, který je od této sezóny šéfem Vídeňských symfoniků, ukázala, jak přínosné je představovat v Praze nejen zahraniční sólisty a dirigenty, ale i orchestry. Dovolit si to mohou velké festivaly a Dvořákova Praha mezi ně patří. Letos se ještě můžeme těšit na Vídeňské filharmoniky, Bamberské symfoniky, Cameratu Salzburg či tento čtvrtek na Akademii svatého Martina v polích, s kterou poprvé vystoupí houslista Josef Špaček.

O pondělním koncertě milánského tělesa na Dvořákově Praze čtěte ZDE. 

Foto: Petr Dyrc