„Velmi dobře navštívený koncert zažil dokonce dlouhou frontu zájemců u pokladny před začátkem.“

„Celou skladbu pojal Vexo v příliš mohutném zvuku. I. fuga spíš positivového charakteru tím utrpěla na zřetelnosti a její půvabné vedení hlasů se nemohlo prosadit.“

„Jean Guillou v basovém partu hraném pedálem připravil interpretům četnými ozdobami a trylky přímo vysokou školu pedálové hry, kterou Johann Vexo víc než brilantně zvládl.“

Johann Vexo je titulárním varhaníkem katedrály ve východofrancouzském Nancy a profesorem varhanní hry na konzervatoři a Vysoké hudební škole ve Štrasburku. Vystoupil jako sólista v celé Evropě, USA, Kanadě, Mexiku, Austrálii a Novém Zélandu a vyučuje na mistrovských kurzech v USA, Německu a Portugalsku. Ve svém vystoupení na závěr šestadvacátého ročníku Mezinárodního varhanního festivalu v bazilice svatého Jakuba se projevil jako virtuózní hráč se sklonem k velmi rychlým tempům a silnému varhannímu zvuku, kterému obětoval větší pozornost k vypracování a zřetelnosti drobných detailů v hudební struktuře interpretovaných děl. Program zvolil vpravdě festivalový. Žádná pestrost a přehnaná kontrastnost jednotlivých drobných skladeb, jak je možno i na festivalu slyšet, ale pouze tři velká skladatelská jména a jejich stěžejní díla.

Velmi dobře navštívený koncert dokonce s dlouhou frontou zájemců před pokladnou zahájil Johann Vexo Toccatou E dur BWV 566 Johanna Sebastiana Bacha. Toto nejvýznamnější dílo skladatelova mládí ukazuje patrný vliv Dietricha Buxtehudeho a severoněmecké školy i formy „toccatové fugy“. Úvod toccaty střídá manuálové pasáže s pedálovým sólem a akordickou částí. Téma I. fugy opakovanými tóny velmi připomíná severoněmecké vzory. Celou skladbu pojal Vexo v příliš mohutném zvuku. I. fuga spíš positivového charakteru tím utrpěla na zřetelnosti a její půvabné vedení hlasů se nemohlo prosadit. Třetí, recitativní část jen „proletěla“ a u Fugy II. byl ve velmi rychlém tempu zřetelný pouze harmonický podklad na úkor pohyblivých pasáží šestnáctin v sopránové poloze.

Další skladbou bylo Adagio a fuga c moll KV 546 Wolfganga Amadea Mozarta. Jedná se o skladbu pro smyčcový soubor z jeho vrcholného období. Dílo v Adagiu nezapře barokní vzory a v následující fuze autorovo velké kontrapunktické mistrovství. Pro varhany ji upravil známý pařížský varhaník Jean Guillou a zvlášť v basovém partu hraném pedálem připravil interpretům četnými ozdobami a trylky přímo vysokou školu pedálové hry, kterou Johann Vexo víc než brilantně zvládl. Proti zvuku smyčců, kdy se mnohdy skladba hrává taky jen v obsazení smyčcového kvartetu, zde varhany v Adagiu bombasticky bouřily a stupňování fugy do plena zcela neodpovídalo útlému zvuku originálu. Jako kdyby se sólista už předem podvědomě připravoval na explozi varhanního zvuku, který vypukl v následující VI. symfonii Charlesa-Marii Widora, ale ochudil se o vítaný kontrast v dynamice předchozích skladeb.

Widor, představitel „francouzského symfonického stylu“, napsal rozsáhlých varhanních symfonií deset. Nejsou všechny stejně hudebně zajímavé. K těm nejlepším patří půlhodinová pětivětá VI. symfonie z roku 1879. Zde ukázal Vexo své umění v plné šíři. Brilanci a virtuozitu předvedl v rychlých větách – úvodní, Finale a středním Intermezzu. V pomalých – Adagiu (č. 2) a Cantabile (č. 4) mohlo snad být víc klidu a zpěvnosti. Jako kdyby se interpret těšil už na explozi virtuozity v další větě. Úspěch po bravurním Finale byl zasloužený.

Můžeme se už těšit na další, sedmadvacátý ročník festivalu. Čeká nás v roce 2022 několik jubileí. Především je to stoleté výročí od narození dlouholetého svatojakubského varhaníka Jiřího Ropka, který přes všechny překážky komunistického režimu udržel vysokou úroveň varhanní hry ve zdejší bazilice i tradici, začínající už u Černohorského, až do dnešní doby. V neposlední řadě je to i dvěstěleté jubileum od narození Césara Francka, velkého francouzského skladatele a skromného varhaníka pařížského chrámu svaté Klotildy.

Foto: archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp