„Dokument s postupující vážnou nemocí bezděky zachycuje konečné životní bilancování.“

„Není to životopisný film. Mnoho věcí vůbec nezmiňuje. Přesto jde o dílo s velkým přesahem.“

„Divák je díky kameře v pozici nenápadné přítomnosti.“

Česká filharmonie před časem iniciovala natáčení dokumentu o Jiřím Bělohlávkovi. Práce se ujal Roman Vávra – a i když ji předčasně definitivně ukončil šéfdirigentův odchod v květnu 2017, stačil režisér nashromáždit tolik materiálu, že vznikl víc než výmluvný film. Datum televizního vysílání ještě není známé. Uskutečnila se však předpremiéra v pražském kině Lucerna. Vyvolala silné vzpomínky a emoce.

„Když já tak rád diriguju…,“ omlouval Jiří Bělohlávek podle své manželky okamžiky, kdy dostávala práce přednost před rodinnými plány. Přesně takhle tvůrci dokumentární film také nazvali. Podařilo se jim zachytit umělce jak v jeho pracovním prostředí, tak v soukromí. Dávají nahlédnout tam, kam návštěvník koncertů nevidí, a přibližují velkou osobnost v lidském rozměru. Soustřeďují se na nedlouhé období po jeho druhém příchodu do čela České filharmonie a s postupující vážnou nemocí bezděky zachycují konečné životní bilancování.

Na počátku 90. let se stal šéfem České filharmonie, ale filharmonici se nakonec těsnou většinou rozhodli pro Gerda Albrechta. Jiří Bělohlávek na post rezignoval. Z odstupu let to viděl tak, že byl okoukaný a že v atmosféře po roce 1989, v očekávání nových změn a impulsů, nemohl naplnit očekávání. Osud mu umožnil vést Českou filharmonii ještě jednou, napodruhé v lepší konstelaci. V roce 2012 se mohl po dvou desetiletích logicky vrátit na post šéfdirigenta, který mu předtím nebylo dopřáno zastávat dostatečně dlouho. Zasloužil se o to David Mareček, který právě na tom postavil svou kandidaturu na ředitele. Jiří Bělohlávek se vrátil zkušenější a zralý. Jako osobnost s cenným mezinárodním renomé. Návrat na post šéfdirigenta vzbudil celosvětové uznání a filharmonie získala opravdu hodně. I o tom se ve filmu mluví.

O některých dalších věcech se v něm nehovoří. Jiří Bělohlávek roku 1994 založil, připravil k dokonalosti a dalších jedenáct let vedl Pražskou komorní filharmonii. Vznik prvotřídního profesionálního orchestru, sestaveného tehdy z talentovaných a nadšených mladých hudebníků, i jeho růst a setrvalá úroveň jsou dodnes považovány téměř za zázrak. Pravidelně se během let také vracel k významným světovým orchestrům, vystupoval na hudebních festivalech od Berlína, Salcburku a Lucernu až po Edinburgh a Tanglewood. Od konce 70. let, kdy dostal příležitost v Komické opeře v Berlíně, se vracel i k práci v divadlech. Několik let byl svázán s pražským Národním divadlem. Připravil inscenace v newyorské Metropolitní opeře, mezi nimiž nechyběla Dvořákova Rusalka a Janáčkova Káťa Kabanová a Její pastorkyňa. Hostoval v operních divadlech v Berlíně, v londýnské Covent Garden, na festivalu v Glyndebourne, v Paříži a Curychu, ve Vídeňské státní opeře a v San Francisco Opera, opakovaně s českými operními tituly, ale také s díly Wagnerovými nebo Čajkovského. Léta, po která ovlivňoval Symfonický orchestr BBC, ať už jako host od poloviny 90. let, jako hlavní hostující dirigent do roku 2005, nebo ve funkci šéfdirigenta v letech 2006 až 2012, označují v Londýně za zlatou éru. V britské metropoli bezprecedentně třikrát dirigoval kultovní závěrečný festivalový večer Last Night of the Proms, natočil tam komplet symfonií Bohuslava Martinů a koncertně uvedl několik našich národních oper, včetně Prodané nevěsty, Dalibora, Výletů pana Broučka a Julietty. Nic z toho všeho film nezmiňuje. Není to životopisný film s ambicemi postihnout vše. Jde o malou sondu, o svědectví, o filharmonické vzpomínání. Přitom jde ale o dílo s velkým přesahem, o dílo, které o Jiřím Bělohlávkovi vypovídá i tak hodně.

Jeho základním znakem je – vedle skvělého střihu – převážně pozorující kamera. Dokumentaristé neseděli naproti panu šéfdirigentovi a nevyptávali se, ale byli s ním – a i když s ním byli zrovna sami, zachycovali jeho úvahy a vzpomínky především jakoby ze strany. Ještě mnohem častější jsou však záběry, v nichž Jiří Bělohlávek hovoří s někým dalším, s jinými lidmi. Divák je v těchto případech v pozici nenápadné přítomnosti, někdy tvůrci dosahují pocitu téměř skryté kamery, i když tomu tak jistě nebylo. Krásné okamžiky a myšlenky jsou zachyceny zejména na rodinném setkání s dirigentskými žáky Jakubem Hrůšou a Tomášem Hanusem. Velmi pěkně je zachycena také manželka. Stominutový film v závěru neodvratně spěje ke konci života, využívá záběry z posledního rozloučení v Rudolfinu, působivě nechává Jiřího Bělohlávka hovořit, i když už není s námi.

Filharmonie postavila roky 2012 až 2017 logicky a právem hlavně na něm, jeho odchod byl a navždy bude nenahraditelnou ztrátou nejen pro ni, ale pro nás všechny, nicméně v dokumentu jasně zaznívá, že se zároveň musí jít dál. Film jako kdyby pomáhal tuto kapitolu zobjektivizovat a uzavřít.

Foto: Petr Kadlec a Petra Hajská