„Jde o interpreta, který hledá v hudbě emoce a příběhy, nikoli šanci ukázat svaly.“

„Všechny prekérní virtuózní špeky zahrál s obdivuhodnou pružností, přesností, elegancí a výrazovou hebkostí, aniž by ztratil ze zřetele svůj krásný tón.“

„Podání Zlatomira Funga bylo neobyčejně pravdivé, osobní a citlivé.“

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka nabídl v pondělí 30. května recitál amerického violoncellisty Zlatomira Funga. Nejmladší vítěz prestižní soutěže P. I. Čajkovského je po čtyřech desetiletích prvním Američanem, který jednu z nejnáročnějších interpretačních výzev zdolal. Ve Frýdku-Místku se Fung představil po boku pianisty Richarda Fu. Večerem, na němž zazněla hudba Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka, Césara Francka a dalších skladatelů, provázel moderátor Jiří Vejvoda.

Violoncellista Zlatomir Fung patří k nejzajímavějším mladým umělcům současnosti. S hudbou začínal ve věku, kdy většinu z nás zajímaly hračky. Postupně získal stipendia a vavříny z řady známých soutěží. Jako interpret si zahrál s mnoha orchestry, ale rovným dílem pořádá i recitály v prestižních sálech celého světa. Ve Frýdku-Místku Fung vystoupil spolu s pianistou Richardem Fu, rovněž velmi zajímavým sólistou, který spolupracuje s řadou vlivných světových jmen.

Dramaturgii koncertu lze charakterizovat jako zvídavou, objevnou i klasickou. Josepha Mariu DallʼAbaca můžeme vnímat jako posla hudebního klasicismu v době doznívajícího baroka. Jeho tři capriccia z cyklu 11 Capricií pro sólové violoncello poukázala na nepochybný kompoziční talent. Podání Zlatomira Funga bylo neobyčejně pravdivé, osobní a citlivé. Od prvních tónů bylo zřejmé, že jde o interpreta, který hledá v hudbě emoce a příběhy, nikoli šanci ukázat „svaly“. Jeho interpretace šetrně zohlednila historické aspekty poučené instrumentální praxe: violoncellista promyšleně pracoval s vibratem a ornamentikou, jeho hudební fráze oplývaly líbeznou zpěvností a překrásně sametovým tónem. Abacova hudba je nesmírně posluchačsky vstřícná, chvílemi zněla jako lidově stylizovaný tanec (prostřední capriccio), ovšem nikdy nesklouzla k trivialitě. Vynikající začátek!

Janáčkovu Pohádku jsem slyšel mnohokrát v různém podání. Jako kytarista nemohu zapomenout na znamenitou verzi sourozenců Večtomovových, kteří ji hráli v úpravě pro violoncello a kytaru. Ovšem to, co předvedli pánové Zlatomir Fung a Richard Fu, předčilo mé očekávání. Byl to nejpoetičtější Janáček, kterého jsem zřejmě dosud slyšel. Nikoli díky povaze hudby jako takové, ale kvůli neobyčejně niternému, sofistikovanému a vypravěčskému podání obou umělců. To byl skutečně ryzí Janáček, plný pohádkové fantazie a moudře servírovaného temperamentu.

Krátkou romantickou perličkou byla Romance pro violoncello a klavír Jurije Šaporina, která možná zazněla v tuzemském éteru vůbec poprvé. Prostá postromantická záležitost s výraznou kantabilní melodickou linií violoncella a vkusně střídmého doprovodu klavíru.

Nesporným vrcholem první části večera byla Fantazie na maloruské písně, op. 43 pražského rodáka a fenomenálního violoncellisty Davida Poppera. Hebrejskou melodii hlavního tématu dokázal Fung vytvarovat s úžasnou přesvědčivostí jako mazlivý lidový popěvek. Poutavě rozehrál pestrou paletu barevných odstínů, které k tomuto typu folkloristicky stylizované hudby patří. Dynamika a volba tempového rozrůznění byla strhující, technická obtížnost místy téměř sebezničující… Ani zde však mladý violoncellista nezakolísal a všechny prekérní virtuózní špeky zahrál s obdivuhodnou pružností, přesností, elegancí a výrazovou hebkostí, aniž by ztratil ze zřetele svůj krásný tón. Sluší se dodat, že pianista Richard Fu mu poskytl optimální harmonické zázemí: takto si představuji dokonale vyladěnou klavírní spolupráci. Plnou přátelské, přejícné synergie, empatie, dynamické šetrnosti, porozumění a jaksi samozřejmé hudební komunikace, která působí lehce a vzdušně. Ovšem docílit jí, to je ten největší kumšt! Zcela právem si za provedení Popperovy Fantazie vysloužili oba umělci hlasité ovace.

Druhou půli programu vyplnila už jen dvě díla. Nejprve Klid lesa, kompozice Antonína Dvořáka je příkladem jeho typické melodické invence. Pánové ji zahráli jako hřejivou vzpomínku na krásné časy, noblesní i náležitě rozhodné rozloučení, které má v sobě mírnou nostalgii i laskavou vážnost. Možná tak, jak ji zřejmě zamýšlel sám Dvořák, který skladbu upravil před odjezdem do Spojených států ze svého staršího klavírního cyklu Ze Šumavy.

Klíčovou skladbou večera byla Sonáta A dur pro violoncello a klavír Césara Francka. Kompozice náleží estetice vrcholného romantismu, je vrchovatou studnicí francouzské barvitosti a rytmické invence, která předpokládá hráče architekta a filozofa. Zde měli oba interpreti zjevně nejtěžší úkol, jelikož se nemohli tak průkazně opřít o své spolehlivé technické zázemí a formální bezproblémovost předešlých děl. Přesto i v této kompozici dokázali najít autentický dialog a pochopili dle mého názoru hloubku i něžnost Franckovy sonáty. Provedení bylo výtečné, ačkoli jsem slyšel i komplexnější pojetí, některá místa byla strhující. Zejména po stránce souhry, dynamické výstavby a agogiky se jednalo o výtečnou interpretaci.

Jediné, co bych zmínil jako nedostatek, je kvalita klavíru, který neoplýval právě optimálním zvukem. S ohledem na jeho stav bych rád složil pianistovi hlubokou poklonu za to, jak se dokázal s touto „indispozicí“ vyrovnat. Po koncertě se uskutečnil improvizovaný rozhovor Jiřího Vejvody, který zpovídal Zlatomira Funga. Diváci se tak dozvěděli nejen o etnických kořenech sympatického violoncellisty, ale také o jeho mistrovských nástrojích. Nejcennější zřejmě bylo zjištění, co považuje mladý umělec na hudbě za nejdůležitější vlastnost. Co je pro jeho interpretaci klíčové. Zlatomir Fung prozradil, že pro něj je nejdůležitější kvalitou hudby vášeň.

Domnívám se, že v jeho hře byla vášeň i další emoce po celý večer explicitně přítomny. A moc se mi líbilo, že toho docílil bez vnějších a teatrálních gest. Jeho vnější projev byl plný pokorné, vyrovnané a soustředěné koncentrace. Fungova hra však zrcadlila bohatý emocionální vesmír vztahů a situací, které dokázal v hudbě najít. Při tom všem se málem zapomnělo na jeho neuvěřitelně dokonalou intonaci a preciznost – samozřejmou součást jeho komplexního hráčského projevu. Aniž by violoncellista cokoli přehnal či podcenil, v jeho vyváženém podání bylo vše podstatné. S ohledem na jeho věk jsme měli možnost poznat opravdu fenomenálního umělce a milého, laskavého člověka, který, a v to pevně doufáme, zavítá na do České republiky častěji.

Foto: Petr Tkáč