„Bohužel musím konstatovat, že dramaturgie zdaleka neodpovídala názvu večera.“

„Martin Kot neměl lehkou pozici.“

„Velice oceňuji souhru v části Trh v Isfahánu, kdy jednotlivé nástrojové skupiny hrají proti sobě. Zvládly to na jedničku.“

Immersivní koncerty jsou novým typem produkce v klasické hudbě. Mají vtáhnout posluchače do ještě většího kontaktu s hudebníky a s hudbou obecně. Psali jsme o nich v tomto rozhovoru. Dva koncerty proběhly v rámci Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram v roce 2019, jeden v Domě Natura, druhý ve waldorfské škole v Příbrami. Na ně měl plynule navázat i festivalový koncert 5. června 2022 na Svaté Hoře u Příbrami; měl v odlehčené podobě přinést pohled na díla Dvořákových žáků a následující generace amerických skladatelů, u nichž lze vysledovat vliv Dvořákova působení v Americe. Řekněme hned, že nepřinesl.

Nedělní open air koncert byl v piknikovém stylu. Diváci se mohli rozhodnout, zda si zaplatí sezení na skládacích dřevěných židličkách, nebo vezmou za vděk přinesenou dekou. Tak trochu to připomínalo slavný anglický festival v Glyndebourne. Na Svaté Hoře si piknikové řešení vybrala asi dvacítka posluchačů, kteří se rozložili na louce naproti hlavnímu hledišti. Přišli tak o možnost chodit si ke stánkům pro občerstvení, k čemuž byli sedící diváci vyzýváni, ať tak činí i během produkce. Této, pro návštěvníky koncertů vážné hudby neobvyklé (pro návštěvníky popových koncertů zcela běžné) možnosti ovšem využili za celý koncert pouze tři diváci.

Koncert se jmenoval Amerika po Dvořákovi – od klasiky po ragtime. Přednést ho přijel Karlovarský symfonický orchestr, který za dirigentským pultem řídil indický dirigent žijící v Česku Debashish Chaudhuri. Chaudhuri je členem správní rady Hudebního festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami a byl zároveň i dramaturgem večera. Bohužel musím konstatovat, že dramaturgie zdaleka neodpovídala názvu večera. Málokdy se uslyší tolik „oslích můstků“, aby se zdůvodnilo zařazení určitého skladatele či díla, někdy to nebylo možné vůbec zdůvodnit Amerikou nebo Dvořákem a na vztah k názvu se rezignovalo úplně.

Debashish Chaudhuri si stoupl k dirigentskému pultu a místo taktovky se ujal mikrofonu. A milou indickou češtinou začal velmi obšírně představovat skladatele i jeho dílo. Tak obšírně, že ho museli z orchestru jemně upozornit, že by možná bylo dobré místo vykládání hrát. John Stepan Zamecnik se narodil v americkém Clevelandu českým rodičům. A byl jediným ze skladatelů večera, který skutečně byl žákem Antonína Dvořáka. Odešel z USA studovat na Pražskou konzervatoř, a když Antonín Dvořák řediteloval Americké národní konzervatoři, v posledním roce jeho působení jej následoval i Zamecnik. Napsal několik orchestrálních skladeb, celou řadu skladeb pro dechový orchestr, a hlavně hudbu ke čtyřiceti filmům. Byl totiž ředitelem hudebního filmového oddělení Hippodrome Theater v Clevelandu a ke každému němému filmu, který v něm byl uveden, musel složit hudbu. Byl prvním, který začal tuto hudbu i vydávat tiskem. Velký úspěch měl němý film Wings z období první světové války, který získal v roce 1929 vůbec prvního Oscara. Hudbu k němu složil právě Zamecnik. Partitura se ztratila a společnost Paramount Pictures, která film před léty produkovala, se rozhodla k výročí premiéry prvního oscarového filmu partituru restituovat z archivů Kongresové knihovny. Ujal se toho Dominik Hauser a v roce 2011 byl kompletní Zamecnikův soundtrack vydán na DVD a Blu-Ray. Na Svaté Hoře jsme si poslechli výběr, který provedl Debashish Chaudhuri. Šlo o celkem typickou filmovou hudbu, plnou zvukových efektů, které měly zcela jistě doprovázet děj na plátně. Karlovarský orchestr hrál soustředěně.

Podle programu měla následovat skladba od francouzského akordeonisty Francka Angelise Fantasie na „Chiquilin de Bachin“ od Ástora Piazzolly. To už s Dvořákem moc nesouviselo, ale budiž. Ástor Piazzolla v USA žil, i když dlouho po Dvořákovi, ale mohl nasávat ze stejných hudebních pramenů americké hudby jako Dvořák. Jenže oznámený kus byl nahrazen Flick Flack polkou německého skladatele Alberta Vossena, akordeonisty a showmana, který neměl nic společného ani s Amerikou, ani s Dvořákem nebo s některým z jeho žáků. Zahrát ji přišel Martin Kot, mladý, teprve dvacetiletý, ale řadou mezinárodních soutěží už ostřílený student akordeonu ve třídě Ladislava Horáka na Pražské konzervatoři. Přes jeho mládí je jeho technika velmi dobrá, s dobrým frázováním i rejstříkováním.

Václav Trojan studoval na mistrovské škole u Vítězslava Nováka, který patřil spolu s Josefem Sukem k nejoblíbenějším žákům Antonína Dvořáka. Trojan měl rád jazz, provozoval ho jako hudebník prakticky a v soupisu jeho díla najdeme celou řadu jazzových skladeb. Z jeho díla jsme ovšem uslyšeli Pohádky pro akordeon a orchestr, jedno z nejvděčnějších čísel akordeonové literatury, vzniklé díky přátelství Václava Trojana s významným akordeonistou Milanem Bláhou, pro kterého upravil hudbu z filmu Jiřího Trnky Princ Bajaja, hudbu, která mu dobyla světovou slávu. Ze šesti suit, které tvoří opus, jsme slyšeli tři pohádkové suity, Kouzelná skřínka, O zakleté princezně, statečném rytíři a zlém draku a O námořníkovi a čarovné harmonice. Ani tentokrát jsme nebyli ochuzeni o výklad před každou suitou, takže všichni hned věděli, že ten zlý drak, to bude akordeon. Martin Kot neměl lehkou pozici. Dílo je známé z nového digitálního vydání nahrávky z roku 1987 ve špičkovém provedení Milana Bláhy s Českou filharmonií a nabízelo se, samozřejmě, srovnání. Mladý akordeonista i Karlovarský symfonický orchestr z něho vyšli se ctí.

První půli zakončila A medley of melodies George Gershwina. Gershwin, pocházející z rodiny ruských židovských přistěhovalců, je bezesporu světově nejproslulejším americkým skladatelem. Jeho melodie jsou skutečnými evergreeny, které se hrají stále a všude. Že je jich skutečně nespočet, ukázala i tato směs. Během ní se stala malá nehoda, která se přiházívá na koncertních pódiích zřídka. Při obracení listu se mladý akordeonista ztratil a rozešel se s orchestrem. Tak maestro Chaudhuri připažil a hledal se správný takt. Ještěže za sólistou seděl koncertní mistr Jan Mikeš, který, tak jak to houslisté po generace dělají, ukázal smyčcem na to správné místo. Nebylo to v Rudolfinu, tak to posluchači vzali s humorem, zatleskali a hrálo se dál.

Že z Martina bude dobrý profesionál, který se dokáže soustředit na přednes, i když se předtím vše nepovedlo, dokázal přídavkem. Přednesl Preludium z Preludia a Fugy Cis moll BMW 849 Johanna Sebastiana Bacha. Brilantně.

Po přestávce už jsme byli úplně mimo Ameriku i Dvořáka. Na pořadu byla scénická hudba Aladdin, op. 34 složená Carlem Nielsenem pro dramatickou pohádku Adama Œhlenschlägera v Královském divadle v Kodani. Dílo má sedm částí, které, bohužel, nebyly uvedeny v programu. Debashish Chaudhuri je ovšem velmi obšírně před každou částí uvedl a vysvětlil posluchačům, co mají slyšet. Tak v první části Orientální festival to byl třeba pochod slonů, v druhé části Aladdinův sen snění o krásné ženě či chutné krmi, pak následovaly Tanec Hindů a Čínský tanec. Obzvláště pečlivě byl vysvětlen obsah páté části Trh v Isfahánu jako neuvěřitelný chaos. Závěrečné části byly Tanec vězňů končící vězňovou smrtí a Černošský tanec. Karlovarský symfonický orchestr zněl velmi dobře, i když dynamiku občas narušovaly umístěné reproduktory. Velice oceňuji souhru v části Trh v Isfahánu, kdy jednotlivé nástrojové skupiny hrají proti sobě. Zvládly to na jedničku.

Závěrem jsme se přece jenom vrátili do Ameriky, i když vlastně do Paříže s jednou z nejznámějších orchestrálních skladeb George Gershwina An American in Paris (Američan v Paříži) opět s obligátním proslovem maestra Chaudhuriho a s ukázkou klaksonu pařížského taxi. Bohužel, v tempu i agogice to nebyl ten jiskřivý Gershwin, tak jak ho známe z nesčetných provedení.

Orchestr se rozloučil Humoreskou Antonína Dvořáka, tentokrát bez většího slovního doprovodu a zcela klasicky.

Koncert přinesl zajímavý program, i když byl dalek slibovaného odlehčeného pohledu na díla Dvořákových žáků a následující generace amerických skladatelů, u nichž lze vysledovat vliv Dvořákova působení v Americe, jak avizoval program. Nezažil jsem předchozí immersivní koncerty v Domě Natura, ale připadal jsem si spíše jak v té waldorfské škole. Takový výchovný koncert.

Foto: HFAD / Martin Andrle