úterý, 28 červen 2022 07:49

Korngold a Ullmann na miskách vah s Čajkovským

Autor:

„Skladba exponuje sólový saxofon, jehož zvuk na Vítězslava Nováka (i když tehdy ještě žil) dává docela dobře zapomenout.“

„Houslový koncert z roku 1945 je na svou dobu – přinejmenším očima tehdejších avantgardistů – asi téměř anachronický, ale nevadí to.“

„Dennise Russella Daviese, příznivce a častého interpreta současné moderní tvorby, není radno ani v případě ruského romantismu podceňovat.“

 

R58666

 

Ryze symfonický koncert připravila pro Smetanovu Litomyšl Filharmonie Brno. Vokální umění zůstalo pro nedělení večer stranou, a přesto se zpívalo. Jan Mráček totiž nádherně vyklenul melodickou krásu Korngoldova Houslového koncertu a šéfdirigent Dennis Russell Davies neméně pěkně rozezpíval Čajkovského Pátou symfonii.

Na programu festivalového koncertu Filharmonie Brno byly v auditoriu na zámeckém nádvoří celkem čtyři kompozice. Na svou dobu nadstandardně melodický Houslový koncert Ericha Wolfganga Korngolda byl v první polovině hlavní položkou programu, ale předcházely mu Fanfáry pro obyčejného člověka od Aarona Coplanda pro žestě a bicí a jako skutečný posluchačský objev orchestrální Slovanská rapsodie Viktora Ullmanna. Škoda, že invenční fanfáry, jejichž téma se tak snadno zarývá do paměti, nebyli filharmonici schopni zahrát úplně bezchybně, ať už bylo důvodem cokoli.

 

R58179

 

Ullmannova rapsodie má pohnutou historii. Skladba vznikla v roce 1940, autor byl o dva roky později deportován do Terezína a v roce 1944, ve svých šestačtyřiceti lech, byl zavražděn v Osvětimi. Dílo čekalo na premiéru až do roku 1991, kdy se ho v Bonnu ujal Dennis Russell Davies. V Brně zaznělo při Novoročním koncertě v roce 2019. „Slovanské“ ukotvení řešil německy hovořící skladatel výraznými citacemi dvou moravských lidových písní. Rapsodii koncipoval stylem uvolněného neoklasicismu, takže nad rapsodičnosti v ní nakonec v celkovém pocitu mírně převládá idyličnost. Místy průběh připomíná hudební vyjadřování Vítězslava Nováka, v jednom místě i janáčkovské postupy, ale celkově je skladba v harmonii i formě nakonec docela „svá“. Tím spíše, že exponuje sólový saxofon, jehož zvuk samozřejmě umísťuje Ullmannovu hudbu do konkrétní doby a na Vítězslava Nováka (i když tehdy ještě žil) dává docela dobře zapomenout. Saxofonista kupodivu nebyl umístěn na obvyklé místo sólisty, ale hrál z místa mezi hornami a klarinety. Názvu skladby, ve kterém se říká „…pro saxofon a orchestr…“, to úplně neodpovídalo, ale zvukově se saxofon prosadil dobře.

 

R58187

 

Odkaz brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda, vídeňského hudebníka a nakonec amerického skladatele filmové hudby, začal přicházet do tuzemska ve znějící podobě výrazně teprve po roce 1990. I jeho Houslový koncert začíná v Česku patřit k běžněji uváděným dílům až poslední dobou. K těm, kdo ho hrají, patří Jan Mráček. Hraje ho skvěle. Potvrdil to i v Litomyšli. Koncert z roku 1945 je výrazně melodický. Na svou dobu – přinejmenším očima tehdejších avantgardistů – je dokonce asi téměř anachronický, ale nevadí to. Jde o rozezpívanou hudbu, která přináší potěšení. Jsou v ní obsažena výrazná témata, charakteristicky znějící instrumentace, zajímavé zvukové proměny. Sólista hraje v nekonečném toku hudby téměř neustále, jeho part má virtuózní lesk a bohatě strukturovaný, nicméně výrazně přehledný průběh. První věta má mírný výraz, druhá je lyrická a třetí v návratech tématu hravá i příjemně jadrná. Jan Mráček hraje dílo bezchybně a s naprostým nadhledem, líbezně a lyricky, krásným, v každém okamžiku zřetelným tónem. S orchestrem se potkávali zcela bezpečně. Korngoldovu hudbu – v níž je přítomno jak něco z Coplandových amerických idiomů, tak něco z epičnosti a přístupnosti tvorby pro film – bylo v této konstelaci radost poslouchat.

 

R58290

 

Pátou Čajkovského symfonii pak Dennis Russell Davies vedl velmi pozorně, měkce a plasticky, v rovnováze melancholie a naléhavosti, bez zbytečného patosu a spíše ztišeně. Je příznivcem a častým interpretem současné moderní tvorby, ale není radno ho ani v případě ruského romantismu podceňovat. A orchestr mu hrál velmi pěkně, počínaje prvním klarinetem a konče žesti, byť se v akustických danostech na zámeckém nádvoří nesou každému tělesu až moc silně.      

Zajímavě sestavený program, v první polovině pro běžného posluchače se třemi méně obvyklými jmény autorů, která ani Čajkovskij nedokázal úplně vyvážit. Asi i proto nebylo úplně vyprodáno.

 

R58806

 

R58912

 

R58935

 

Foto: František Renza

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.