„S nástupem brněnského filharmonického sboru se orchestr stáhl do ústraní, aby mu nabídl prostor se vyjádřit.“

„Z projevu Pavly Vykopalové vyzařovala pokora a její decentní procítěnost pěveckého partu adekvátně přilnula k roli dívky.“

„Ohromující výkon při zahajovacím koncertu festivalu předvedl barytonista Svatopluk Sem. Dechberoucí byl však i jeho hudební výraz vypravěče.“

V nedělní podvečer 25. září odstartoval devětadvacátý ročník Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci. Svatováclavskou katedrálou se při této příležitosti rozezněly hlasy předních českých pěvců – Pavly Vykopalové, Tomáše Černého a Svatopluka Sema. Pod taktovkou renomovaného dirigenta Tomáše Braunera sólisty obezřetně doprovodila Filharmonie Hradec Králové a společně předvedli jedno z nejvýznamnějších Dvořákových vokálně-instrumentálních děl, světskou kantátu podle balady Karla Jaromíra Erbena – Svatební košile. Jako i v loňském roce vsadila dramaturgie na Český filharmonický sbor Brno, který, opět jako v loňském roce, nezklamal.

Dobře si vzpomínám na loňský ročník festivalu, který byl uveden také dílem Antonína Dvořáka, konkrétně jeho oratoriem Svatá Ludmila, která v onom roce slavila své výročí. A také si vzpomínám, jak na mne zapůsobilo provedení tohoto monumentálního díla. Nejen pro oblibu a velmi vřelý vztah českého publika se pořadatelé obracejí k jednomu z nejváženějších skladatelů nejen naší, ale vůbec světové hudební historie. Jistě je však řazen na koncertní programy z důvodu své mistrovské kompoziční techniky, především pro svůj mimořádný instrumentační smysl a mimo to díky nevídané schopnosti sdělnosti, čímž dokáže naplnit duši snad každého posluchače.

Svou profesionalitu stvrdili královehradečtí filharmonikové v samotném úvodu skladby, kdy se nenechali rozhodit teplotními podmínkami v katedrále, které jinak mohou působit intonační problémy jejich nástrojům. Drobná vstupní sóla flétny či hoboje tak vnesla dílu potřebnou dávku čistoty, která se svým způsobem hodí k samotnému charakteru kantáty a její ženské hrdince. Taktéž trombon bez intonačních pochybností uvedl jedno z hlavních vracejících se témat celé skladby. Na mnohých místech se orchestr pod vedením Tomáše Braunera dokázal zaposlouchat do romanticky zpěvných pasáží nebo podpořit libozvučně se střídající harmonie. Nápaditě využil i dynamických možností, zejména kontrastně se střídajícího subtilního piana a tutti s tympány v popředí.

S nástupem brněnského filharmonického sboru, který vede sbormistr Petr Fiala, se orchestr stáhl do ústraní, aby mu nabídl prostor se vyjádřit, a to zcela srozumitelně, neboť měla-li bych zmínit přednosti interpretace tohoto tělesa, pak rozhodně neopomenu důkladnou deklamaci slova a důraz na jeho porozumění. K dalším z nich patří také schopnost dynamického rozsahu, v němž se pěvci po celou dobu pohybovali a jehož pozitivním účinkem se stala pestrá škála barev, které společně vytvářeli. Samozřejmostí pro ně bylo například také jednotné doslovování závěrečných konsonantů. Oběma tělesům se navíc dařilo synchronizovat se a společně procítit každou z mnoha zpěvných melodií a frází. Perfektní vyjadřovací schopnosti předvedli zejména v druhé polovině díla, v níž příkladně spolupracovali s posunky dirigenta. Z mé strany jako drobný nedostatek působilo především vizuálně usedání sboristů v pasážích, v nichž sice sami už nezpívali, avšak orchestr nadále hrál. Nicméně jsou pochopitelné jejich obhajující argumenty.

V druhé části Žel bohu, žel, kde můj tatíček? se na řadě octla sopranistka a držitelka ceny Thálie Pavla Vykopalová, mimo jiné sólistka Janáčkova divadla, která měla možnost dokonce vystoupit na mnoha zahraničních pódiích. Dvořák v sopránovém partu už od samého začátku obsáhl nesnadné technické postupy, včetně vyslovování vokálů „i“ či „e“ na posledních, a ještě ke všemu nejvyšších tónech frází, a to i několikrát za sebou. Pěvkyni bylo stejně jako celému sboru a ostatním sólistům jasně rozumět, a tudíž se domnívám, že o to větší dramatický efekt se umělcům dílu podařilo vtisknout. Pavla Vykopalová vynikala příjemně se poslouchajícím hlasem, který se neprojevoval žádnými technickými omezeními, a to jak v nejvyšších polohách, tak i v těch nejnižších, v nichž byla schopna své „zlato v hrdle“ udržet znělé navzdory hlučícímu orchestrálnímu pozadí. Z projevu této zkušené pěvkyně vyzařovala pokora a její decentní procítěnost pěveckého partu adekvátně přilnula k roli dívky. Také dala najevo, že se své úlohy zhostila svědomitě, o čemž nás přesvědčila v každém z momentů, v němž se tóny frází pohybovaly v různých oktávách a její hlas nevykazoval žádné známky nemilého zaskočení. S jednotlivými tóny frází se pak dokázala pomazlit a výsledkem se stalo líbezné legato. Rovněž nám předvedla svůj dynamický fortel a jeho rozpětí, když si pohrávala s crescendy a decrescendy na držených tónech. Zcela evidentně si užívala předposlední část skladby, árii Maria Panno, při mně stůj!, v níž plně popustila uzdu své muzikalitě a v některých pasážích její hlas splýval v nádherném koloritu smyčců.

Partnerem Pavly Vykopalové se stal pro tento koncert tenorista a také nositel ceny Thálie Tomáš Černý, často považovaný za specialistu na Dvořákův koncertní repertoár. Pravděpodobně nadchl ostatní stejně jako i mě svým lyrickým tenorem mladistvého dojmu a sametové barvy, která s témbrem sopranistky tvořila velmi působivý souzvuk. Je však pravdou, že bližšího kontaktu tato dvojice nevyužila, což lze na jednu stranu od obsahu kantáty očekávat, přece jen byl Tomáš Černý v roli umrlce. Přesto však mohl navázat hlubší kontakt s diváky, jak učinili jeho kolegové. Pozoruhodné je, že i přesto jsme v jeho hlase muzikální výraz zaslechnout mohli. A dokonce v duetu Pěkná noc, jasná v tu dobu začal i více komunikovat s návštěvníky. S každými začátky frází si pohrával v duchu lyrického legata. V závěrečných číslech jsme mohli zaznamenat lehkou únavu hlasu, pravděpodobně kvůli většímu tlaku vytvářenému při vyšších tónech.

Ohromující výkon při zahajovacím koncertu festivalu předvedl barytonista Svatopluk Sem, jindy účinkující na nejrůznějších světových pódiích. Jeho hlasový fond dokázal zcela bez problému rozezvučet celý monumentální prostor katedrály. Mimo to nevykazoval sebemenší známky rozsahového omezení, a to jak směrem dolů, tak i nahoru, a k tomu všemu si sjednoceně zachoval kulatost tónu. Dechberoucí byl však i jeho hudební výraz vypravěče, který bychom mohli popsat jako nositele dramatičnosti a který jsme mohli nejen slyšet v jeho hlase, ale vidět v jemných pohnutkách tváře, v momentech zkamenělé pod tíhou osudu dívky odehrávajícího se v Erbenově díle. Naléhavost do jeho partu, který často doprovázel vynikajícně sbor, vnesl už sám skladatel prostřednictvím nápaditého rytmu zhudebňujícího přítomná citoslovce.

Ačkoli byly na intonaci postupně více patrné vlivy chladnějšího vzduchu, nemění se nic na tom, že do samotného konce se každý z talentovaných hráčů i zpěváků aktivně podílel na tvorbě strhujícího výrazu, kterým se společně Dvořákovo nesmrtelné dílo snažili naplnit. Zahajovací koncert devětadvacátého ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci zároveň odstartoval týdny naplněné inspirujícími hudebními zážitky obracejícími se k našemu nitru.

*******

Foto: Daniel Berka