„Hráči se od samotného začátku soustředili na nekončící tah, který hudbě propůjčily zejména smyčce vychutnávající si své podmaňující melodie.“

„Drobné fráze se nerozpadaly, naopak postupně kulminovaly a nabíraly na síle, celé to vyústilo do tří silných úderů. Bylo to jako bolestivé rány, které člověka často v životě zasáhnou.“

„Tento koncert skýtal zkrátka vše, co od kvalitního hudebního požitku očekávat. Napětí, drama, ale i něžnou krásu jemného zvuku.“

V sobotu 22. října se uskutečnil závěrečný koncert v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby. Majestátní prostory Katedrály svatého Václava v Olomouci rozezněla Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením renomovaného francouzského dirigenta Pierra Bleuse, který předvedl ohromující výkon. Na programu se objevila nejen hvězda raného romantismu – Felix Mendelssohn-Bartholdy, ale rovněž unikátní osobnosti jako Paul Hindemith nebo Leoš Janáček. Vystoupil Český filharmonický sbor Brno a sólisté Alžběta Poláčková a Jaroslav Březina. Umělci společně vytvořili atmosféru nabitou dramatickými, ale i dojemnými momenty a posluchači se tak mohli těšit nezapomenutelnému hudebnímu zážitku. A také se účinkujícím odměnili standing ovation s dlouho trvajícím potleskem.

Lákadlem koncertu se stala jeho samotná dramaturgie. Některé si získaly romantické Hebridy od Mendelssohna, zvídavější pak Hindemithův Malíř Mathis nebo Janáčkovo Věčné evangelium. Troufám si říci, že tím byla zcela naplněna různorodá očekávání širokého spektra posluchačů.

Programní ouverturou inspirovanou uchvacující schopností přírody, konkrétně souostrovím ležícím na západním pobřeží Skotska, zahájila Janáčkova filharmonie Ostrava pod taktovkou dirigenta Pierra Bleuse závěrečný koncert předního olomouckého festivalu. Hráči se od samotného začátku soustředili na nekončící tah, který hudbě propůjčily zejména smyčce vychutnávající si své podmaňující melodie, které v mnoha částech ještě obohatily o jakýsi „barevný lyrismus“. Přes poměrnou krátkost předehry, která trvá asi deset minut, se Bleuse dokázal soustředit na jednotlivé gradující pasáže, které dílo obsahuje, a věnoval jim maximální pozornost, což mělo za následek jejich soudržnost. Ona bdělost se projevila zejména na dynamickém rozložení skladby a ihned vzápětí na velmi citlivém frázování. V praxi to znamená, že každá hudební myšlenka měla svůj znatelný začátek a konec, kdy dostaly nástroje prostor v klidu domluvit. Teprve poté, avšak plynule, následovala nová fráze. Tato manýra do hudby vnesla požadovaný klid, a především hudební procítěnost, která pokoušela lidský sluchový orgán. Totéž lze uvést o dynamice, s níž si pohrával nejen celý orchestr, ale i některé vystupující sólové nástroje, jako například klarinet, jehož sólo, kdyby snad bylo pokrmem, by se na jazyku rozplývalo. Ohromujícím způsobem působila narůstající crescenda a poté náhlá piana. Efektní dojem tvořila rovněž plastická agogika, na kterou se soustředil každý z hudebníků a zejména dirigent. Není divu, že patří ke světové špičce. Svou pozici v neposlední řadě zaujaly čisté žestě propůjčující celé skladbě majestátní charakter. Pokud tedy na Mendelssohna Anglie, potažmo Skotsko, zapůsobily stejně tak výjimečně jako jeho Hebridy na návštěvníky sobotního koncertu, pak není divu, že se na sever Evropy vrátil ještě devětkrát a složil na jeho počest ještě Symfonii č. 3 zvanou Skotská.

Hudba Paula Hindemitha, ve své době autora velmi svébytného, měla naplňovat pouze a jen řemeslné a věcné účely. Stavěl se proti emocionální přebujelosti romantismu, ale také proti v té době se rozvíjejícímu postwebernismu. Vytvořil si, řekněme, vlastní kompoziční techniku a začal narušovat dur-mollovou polaritu s tím, že důležitá se pro něj jevila síla jednotlivých intervalů. A mimo to často experimentoval s velmi provokujícími náměty děl. Opera zpracovávající téma vnitřní války umělce, zde malíře Matthiase Grünewalda, tvůrce Isenheimského oltáře, se stala předlohou pro stejnojmennou symfonii, která je o rok starší. V první části pod názvem Koncert andělů vynikaly zpočátku žestě s citací duchovní písně To zpívají tři andělé a následně se přidaly smyčce s hlavním tématem prolínajícím se nástrojovými sekcemi po celou první větu. Téma vždy získalo svůj prostor, stejně jako opětovná citace v provedení nebo i nové téma v sólové flétně. Je pravdou, že dechové nástroje, zejména ty žesťové, vynikaly v prostorech katedrály nad smyčcovými pro svůj přirozeně více rezonující charakter zvuku, ale přesto byla muzika schopná oslovit svou jemností a měkkostí, kterou se z ní úspěšně Pierre Bleuse snažil těžit. Podobně jako v Hebridách se dirigent soustředil na doznění každé fráze a pestrost dynamické škály. Nelze opomenout obezřetné vnímání akustických jevů koncertního prostoru. Druhá část Položení do hrobu působila mimořádně majestátně díky hutným a plným, legatem svázaným tónům, které nástroje vyluzovaly. V určitý moment jsem prozřela, že Hindemithova hudba v monumentálním prostoru svatováclavské katedrály dokáže člověka zkrátka zcela pohltit – barvou a sílou jak zvuku, tak i celého emocionálního prožitku. Podobný okamžik nastal rovněž ve třetí větě Pokušení svatého Antonína, která se spustila dravostí smyčců a dramatickým vpádem bicích, které společně dosahovaly mimořádně vypjatých efektů. Drobné fráze se nerozpadaly, naopak postupně kulminovaly a nabíraly na síle, k tomu se přidaly žestě a po chvilkovém burácení to celé vyústilo do tří silných úderů. Bylo to jako bolestivé rány, které člověka často v životě zasáhnou. Na ironii tomu přidával tichý sólo vstup flétny.

A završil to Janáček, další osobitý autor, který stejně jako Hindemith vytvořil kus vlastní skladebné techniky. Asi všem jsou dnes známé jeho „časovky“ inspirované intonací a rytmem lidové mluvy. Věčné evangelium bývá často považováno za předstupeň Glagolské mše, jednoho z absolutních vrcholů Janáčkovy tvorby. Autorův rukopis bylo možné rozpoznat ihned v úvodním vstupu houslí a následně v „útržkovitém“ tenorovém i sopránovém sólovém partu. Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy dosahoval opět fenomenálních výsledků, tentokrát na poli barevnosti a plnosti zvuku, které docílil za podpory neméně výrazných filharmoniků. Jediným nedostatkem vůbec celého večera se však stala nesrozumitelnost textu jak sboru, tak i sólistů, a to kvůli hutnému zvuku orchestru a pravděpodobně kvůli akustice. Janáčkovy texty jsou neoddělitelnou součástí jeho děl a jsou svébytným nositelem významu. Pevně věřím, že při lepších akustických podmínkách by se tento nedostatek podařilo vyřešit. Přesto bych nerada snížila kvalitu nastudování sboru a sólistů, neboť se objevily tu a tam záblesky srozumitelnosti, a to především v pasážích, v nichž orchestr utichl. Tenorista Jaroslav Březina se snažil nad orchestrem vynikat, avšak marně, jeho hlas zvuku dvou mohutných těles povětšinou nestačil. S náročným partem se ale vypořádal velmi dobře. Při jeho jinak zdařilém hereckém výkonu, mne osobně chvílemi rozptylovalo neustálé sahání si na nos. Sopranistka Alžběta Poláčková, která se pochlubila nádhernou tmavou barvou hlasu, na tom byla poněkud lépe díky znamenitému využití rezonance, což způsobilo, že se hlas prostorem dlouze a zvučně nesl.

Netradiční, leč uchvacující spojení děl těchto výjimečných autorů korunovalo letošní devětadvacátý ročník Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci, který byl mimo jiné věnován nedávno zesnulému dirigentu a spoluzakladateli festivalu Stanislavu Macurovi. Tento koncert skýtal zkrátka vše, co od kvalitního hudebního požitku očekávat. Napětí, drama, ale i něžnou krásu jemného zvuku, působivých harmonických postupů, jednotlivých intervalů a barev nástrojových kombinací. A v neposlední řadě nabízel prostor pro rozjímání nad poselstvím hudby, kterou posluchačům nabídli ostravští filharmonikové, a především Pierre Bleuse, z jehož projevu tryskala emocionalita, muzikalita a očividná vášeň pro hudbu.

Foto: Podzimní festival duchovní hudby Olomouc