pátek, 09 prosinec 2022 11:15

Česká filharmonie a její test publika – na programu Sibelius a Glanert

Autor:

„Mladíkův debut se vyznačoval velkou muzikalitou, neokázalostí a nezkaženou upřímností a také znělostí, jejímž protipólem byla stejně nádherná pianissima.“

„Texty podivuhodného pražského básníka a spisovatele sestavil skladatel do libreta, které kopíruje, evokuje a vrší jejich existenciální posmutnělost i neuchopitelnou záhadnost.“

„Pražská symfonie stála za poslech i kvůli výjimečným hlasům Catrion Morisonové a Christiana Immlera.“

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-2

 

Koncert České filharmonie a Semjona Byčkova se světovou premiérou nové skladby a s debutem mladičkého houslisty nepřilákal dostatek publika. Ve čtvrtek byla Dvořákova síň Rudolfina viditelně jen poloplná. Škoda, protože Johan Dalene hrál Sibelia velmi pěkně a Detlev Glanert složil působivou kompozici.

Program abonentního koncertu C1 České filharmonie tvořila 7. prosince jen dvě díla. Sibeliův Houslový koncert a v premiéře Pražská symfonie německého komponisty Detleva Glanerta, objednaná Českou filharmonií u renomovaného autora, který se přátelí s šéfdirigentem.

Johan Dalene je – teprve dvaadvacetiletý – švédsko-norský houslista hrající od čtyř let a koncertující nyní se stradivárkami z roku 1736. Jeho dosavadní životopis, evidentně právem a zaslouženě, oplývá zvučnými jmény učitelů, mentorů, dirigentů, orchestrů, festivalů a koncertních sálů, včetně BBC Proms, londýnské Wignore Hall, uznávané mekky komorní hudby, nebo chystaného zájezdu do Carnegie Hall. Mladíkův debut s Českou filharmonií se vyznačoval velkou muzikalitou, neokázalostí a nezkaženou upřímností a také znělostí, jejímž protipólem byla ve výrazně širokém spektru dynamiky stejně nádherná pianissima. Hraje velmi propracovaně a zřetelně a současně lehce – s pevným tahem pravé ruky a bohatě vyprofilovaným arzenálem smyků a s nenápadně dokonalou technikou ruky levé. Sibeliův Houslový koncert je potemnělý, občas tajemný. Bylo v něm, jistě i přičiněním dirigenta Byčkova, víc romantismu než rapsodičnosti, vyzněl nicméně svými náladami i virtuózními prvky podmanivě, ve střední větě nádherně zpomaleně, v krajních větách dostatečně nekonvenčně a virtuózně.

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-4

 

Na sólovém bachovském přídavku Johan Dalene ukázal, s jakou bezprostředností a dynamickou vynalézavostí a jak snadno tvoří a hraje. Při potlesku pak bezděky výrazem tváře prozradil, že si snad ještě ani není plně vědom, kam a jak daleko už se díky talentu, úsilí a štěstí vlastně dostal…

Hamburský skladatel Detlev Glanert, mimo jiné autor čtrnácti oper, napsal pro premiéru v české metropoli velké dílo, mající dvanáct bezprostředně navazujících částí. Podtitul Pražské symfonie (Symfonie č. 4) zní „lyrické fragmenty podle Franze Kafky“. Texty podivuhodného pražského básníka a spisovatele sestavil do „libreta“, které kopíruje, evokuje a vrší jejich existenciální posmutnělost i neuchopitelnou záhadnost, vyvolávající neklid, a sleduje nevyslovený cíl pocitově propojit slovo a hudbu. Kafka o městě, ve kterém jako příslušník německy hovořící židovské komunity žil, napsal: „Praha nepustí. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo –“. O Praze ale tato vokální symfonie – koncepcí ne nepodobná Mahlerově Písni o zemi – není. Je o pocitech vyvolávaných Kafkovými výsostně uměleckými reflexemi lidského života, reflexemi vyjadřovanými obrazy ze slov a z čehosi za nimi, ať už jsou vzaty z dopisů, nebo z básní.

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-9

 

Skoro padesátiminutová skladba výrazně exponuje dva sólové hlasy. Jejich sdělování a výklad textu, téměř permanentní, je pro skladbu určující, samostatné větší instrumentální mezihry jsou zakomponovány snad jen dvě. Dvěma skvěle vybraným pěvcům, mezzosopranistce Catrioně Morison a basbarytonistovi Christianu Immlerovi, dala Glanertova hudba příležitost uplatnit kultivovaně uměřený dramatický projev i emocemi prostoupenou komorní práci s textem. Zněly dva příjemné hlasy, oproštěné od operního patosu. Skotskou pěvkyni, mladou sólistku absolutně netlačící na hlas, ale přesto s potenciálem dotknout se vypjatějších rolí, asi i Wagnera, pražské publikum ještě neslyšelo. Německého pěvce už ano, letos na jaře v Janových pašijích v provedení Collegia 1704. Pražská symfonie stála za poslech i kvůli jejich výjimečným hlasům.

Glanert ve své symfonické skladbě používá mužský rejstřík k expresivnějšímu výrazu, ženský k jemnějšímu a klidnějšímu zpěvu, ale nikoli schematicky. Ve vhodný okamžik přeruší jejich dosavadní pravidelné střídání a exponuje je i najednou, nejprve ve střídání a pak i společně, ve dvojzpěvu i v unisonu. Vokální linka je hodně podřízena textu, sleduje výrazná slova a proměny jeho naléhavosti, málokdy se vzepne k výraznější kantiléně, ale přesto k sobě sama o sobě poutá dostatečnou pozornost. Orchestr příliš textové proměny neilustruje, ale najdou se místa, kdy například pravidelný tep podpoří slova o tanci, či místa, kdy nastává výrazné zpomalení a kdy je hudební výklad textu skutečně lyrický. Partitura je bohatě dynamicky a výrazově propracovaná a při zpětném pohledu, po doznění, vyvolává vzpomínku na hudbu s parametry moderní klasiky, nikoli bezohledného experimentu.

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-6

 

Skladba začíná hlučněji a občas je vyhrocená, ale posluchač později zjistí, že přece jen převažují přemýšlivěji založené plochy, ztišené a zklidněné. Zajímavé momenty přináší zvuk málokdy užívané altové příčné flétny, častěji se ozývají úryvky klarinetových a dalších sól, pěkným okamžikem je nenápadné sólo dvou violoncell, exponované jsou bicí a občas žestě… Někdy přijdou při poslechu na mysl impresionisté, někdy expresionisté. S orchestrem zachází autor poměrně tradičně, ale zvukově jeho nová skladba – častou měkkostí či naopak vyhroceností příbuzná hudebnímu světu z přelomu devatenáctého a dvacátého století – přece jen nezapře naši dobu. Ke konci se orchestr čím dál víc profiluje a zpěv se stává vroucnějším, na mysl přijde Mahler a na chvíli i Šostakovič, ale jen vzdáleně, nepostižitelně, atmosférou. Jde o hudbu, která je „svá“, přesně na pomezí návaznosti na tradice a modernosti, na vratké hraně posluchačské vstřícnosti a novátorství.

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-8

 

Dílo končí krásně a decentně vyrovnaně do ztracena. Ozývají se poslední slova sólových partů, řídnou poslední tóny, tympánista na kotle lehce ťuká už jen prsty… A skladbu uzavírá jako tečka akord v harfovém zvuku, který ji také otvíral. Působivá kompozice v průběhu trvání čím dál víc odhaluje svou neokázalou vnitřní krásu a harmonickou formu. Není ani trochu líbivá, je nejen lyrická, ale i expresivní, možná se vědomě až zdráhá poddat se či otevřít opravdové kráse, to už by zněla moc tradičně, ale naznačuje ji. Je kompozičně zvládnutá a zvukově i výrazově poutavá. Uspokojuje. A to není u soudobé hudby vůbec málo.

Program se opakuje v pražském Rudolfinu v pátek večer a v sobotu odpoledne. Není nijak „adventní“, není asi ani prvoplánově poutavý, vzbuzuje zřejmě dokonce předem posluchačské pochybnosti, není v tradičním slova smyslu obvyklý… – ale je zdařilý a rozhodně stojí za slyšení.

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-10

 

*******

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-3

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-11

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-13

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-7

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-5

 

2022-12-09-SOCR-J-Dalene-12

 

Foto: Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.