„Klavíristčina zručná prstová technika mě překvapila už před několika měsíci, když v Sukově síni Rudolfina hrála Mendelssohnovo trio.“

„Snad jen agogika by místy snesla skromnější zacházení.“

„Publikum přijalo méně známou skladbu bez jakýchkoliv potíží, podle reakcí bychom si snadno mohli myslet, že právě dozněla Beethovenova symfonie. Úspěch!“

Na třetím koncertě cyklu Hybatelé rezonance se 3. dubna v Anežském klášteře představila klavíristka Terezie Fialová. Program jejího recitálu byl založen na cyklu Roční doby předního soudobého autora Pēterise Vaskse. Na základě tohoto koncertu můžeme interpretku snadno zařadit mezi svědomité „advokáty díla“ lotyšského skladatele. Doufejme, že Vasksovo vrcholné dílo v Česku neuvedla naposledy.

Hudbu Pēterise Vaskse jsem poznal teprve nedávno. Poprvé jsem se s ní mohl setkat asi tak před dvěma roky, kdy nám cestou autem můj pan profesor z AMU nadšeně referoval o jeho hudbě pro klavírní trio. Od té doby jsem si koupil noty na několik klavírních jednotlivostí, ale cyklus Roční doby jsem si poprvé poslechl celý až v posledních týdnech. Jde o čtyři skladby, které byly napsány poměrně nezávisle na sobě, a to mezi lety 1980 až 2008. Dohromady pak tvoří téměř hodinový celek. Je to hudba hluboká, duchovní, obvykle s rozvolněnou metrickou strukturou, má vysoké pochopení pro nástroj, nezřídka využívá skromných prostředků v ohledu klavírní stylizace, a především pamatuje na živé posluchače. Zatím bych se nechtěl unáhlovat, ale je možné, že Roční doby se brzy stanou mojí nejoblíbenější klavírní skladbou 21. století. Terezie Fialová si pro svůj koncert připravila nejen uvedení celého díla, ale mezi jednotlivé části zařadila i dvě Scarlattiho sonáty. Původně měla na programu ještě Beethovenovu Sonátu c moll, op. 10 č. 1, ale ta byla nejspíš z důvodu délky programu vyškrtnuta. Ačkoliv se s ní program jevil poctivěji, později se ukázalo, že i bez Beethovena byl zážitek kompletní.

Recitál začal skladbou Bílá zem, neboť u Vaskse roční doby zahajuje zima. Fialová ji hrála s vnitřním napětím a odvahou držet se na dlouhé ploše v nízké dynamice. K drobným změnám a vztahům not je vnímavá, o text neustále pečuje, v první akordové pasáži snad nebylo souzvuku, který by zazněl dvakrát za sebou stejně. Její aktivní přístup mi vyhovoval, v začátku koncertu bezpečně uchopil mou pozornost. Snad jen agogika by místy snesla skromnější zacházení. Tato hudba mi totiž přijde příznačná tím, že nemá kam spěchat, ať už v dílčích detailech nebo v ohledu širšího oblouku. Kdyby byly fráze hlavního motivu o něco málo rovnější a nerozjížděly se od prvního tónu, čas by se pro mě asi stal ještě vzácnější veličinou. Moc se tomu ale nedivím a je možné, že bych to dělal podobně. Lakonický zápis skladby zkrátka přímo vybízí interpreta k tomu, aby spaloval svou energii všemi možnými prostředky. A agogika je jedním z prostředků, kterými jsou klavíristé zvyklí bojovat o napětí a pozornost.

Po skončení skladby jsem skoro nepoznal, jestli následující Sonáta G dur, K. 144 je od Scarlattiho nebo od Vaskse. Přestože jde o jednu z nejlyričtějších Scarlattiho sonát, přiznávám, že romantická rozvolněnost, včetně levé ruky, mě po dobu prvního dílu na chvíli rozhodila. Kontext mě však sám navedl, abych ztracené posluchačské pohodlí rychle zase našel. Asi tomu napomáhal klášterní prostor, promyšlená dramaturgie a skutečnost, že mezi skladbami se netleskalo, ale v konečném důsledku se mi vlastně nechtělo mít žádné výhrady k detailům. Ono koneckonců zas tak o hodně nejde. V provedení Fialové byla v podstatě každá nota, vkusná míra pozornosti k občasnému dvojhlasu a dál udržovala napětí z první skladby.

Po přemostění přes Scarlattiho sonátu zazněla poslední skladba první poloviny, Vasksova Jarní klavírní hudba. Klavíristčina zručná prstová technika mě překvapila už před několika měsíci, když v Sukově síni Rudolfina hrála Mendelssohnovo trio. Tady to v řemeslném ohledu nebylo jinak a lze to pokládat za jedno z možných svědectví o jejím kladném vztahu k nestandardnímu repertoáru. Nejvíc se mi líbilo takové to útržkovité „ptačí“ místo v diskantu, které znělo spontánně, melodramaticky, jako by nevycházelo z pulzace, ale spíš z nápadu v tu konkrétní chvíli. Koncertní klavír mi nepřišel stejně znělý ve všech polohách, v určitých akordových pasážích jsem měl pocit, jako by interpretku už dynamicky nemohl pustit o mnoho dál.

Druhou polovinu koncertu otevřela Zelená zem, jedna z kratších částí Vasksova cyklu. Je jedinou ze všech čtyř, ve které se dokážu dobře orientovat ve struktuře formy. Zároveň na mě skladba asi dělá menší dojem než ostatní. Přestože jsem z mnoha důvodů stále přesvědčenějším odpůrcem sólové klavírní hry z not, postupně bylo čím dál zřejmější, že hrát Roční doby zpaměti opravdu asi není nutné. Tady nejde o klasicko-romantickou harmonii, mnohdy je nutno si nestandardně počítat na vteřiny, kromě toho nenajdeme ani žádné skoky do obou stran přes celou klaviaturu a podobně. K tomu připočtěme, že tablet vypadá na soudobou hudbu mileji, že nerušil vizuální vjem s obracením not a především klavíristka vše dobře uměla. Tady hra z not nebyla jen příležitostí k polovičatému stihnutí několika kšeftů najednou. Ostatně i ve studiové nahrávce Vasksova žáka Vestarda Shimkuse občas slyšíme obracení notových listů. A nedal bych za to ruku do ohně, a rád se nechám opravit, ale vypadá to, že veřejně hrál zpaměti jen ty dvě kratší části.

Následující Scarlattiho Sonáta E dur, K. 380, byla hrána spíše živěji, lovecky, nebyla introspektivní, jak to někdy bývá v návaznosti na horowitzovskou tradici. Napětí bylo efektivně zacíleno do konečků prstů, sekvence měly vývoj, všechny repetované dvojhmaty se ozývaly zřetelně. Pokud jde o akustiku sálu, piana v ozvěnách by za mě mohla přicházet i s menším časovým zpožděním po forte, a přesto by byla srozumitelná.

Podzimní hudba je část, která mi z celého cyklu naopak imponuje nejvíc. Hlavní motivická buňka sestává ze tří repetovaných tónů, které jsou působivě dávány převážně do sekundových vztahů pod dlouhým pedálem. Nevyhnutelně to souvisí s technickými nároky na klavíristu; klidnější plochy u Fialové měly vše potřebné, ale v rychlejších tempech už mi ty repetované primy zněly rozmazaně. Příčinou může být i mechanika klavíru nebo pódiová zkušenost s náročným dílem. Opravdu sugestivně pak byla zahrána pasáž, které se objevuje někdy okolo středu a na konci, a která mi svými alikvótami trochu připomíná takové to notoricky známé místo z druhé věty Saint-Saënsova pátého klavírního koncertu. V jedné té duchovní akordové části před koncem, bych v agogice opět ocenil víc prostoty, objektivity a choreograficky klidnější pohyby hlavy na koncích frází. Velmi krásně se vydařil úplný závěr skladby, jenž byl na hranici té nejtišší možné dynamiky. Po skončení následovalo ještě dlouhé ticho. Publikum přijalo méně známou skladbu bez jakýchkoliv potíží, podle reakcí bychom si snadno mohli myslet, že právě dozněla Beethovenova symfonie. Úspěch!

Ještě předtím, než Fialová zahrála přídavek Chopinovo Preludium h moll, op. 28 v, mně neznámé úpravě, sdělila publiku milou příhodu. V den koncertu prý měla telefonát od neznámého čísla. Ukázalo se, že to byl samotný skladatel a chtěl jenom pozdravit a projevit vděk za každého interpreta, který se zabývá jeho hudbou. Myslím si, že taková vystoupení by snadno mohla být poutním místem studentů předmětu dějiny a literatura klavíru na AMU. Jednak by naživo poznali hodnotný repertoár, jednak se Terezii Fialové vlastně v principu podařilo to, o co by se mělo usilovat. Má možnost se zabývat krásnou hudbou a má ji svědomitě připravenou, třebaže zároveň je v podstatě jediná, kdo jí tady nabízí. Její seberealizace na poli Vasksovy hudby nejspíš ještě není u konce.

Foto: Petr Dyrc