„Provedení bylo naprosto přesvědčivé, jistě i díky bohaté dirigentské zkušenosti Leoše Svárovského.“  

„Někteří posluchači klasických koncertů mají duchovní kantátu Stabat Mater spojenu pouze s Antonínem Dvořákem.“

„Přestože poslech díla mohl být pro některé posluchače doslova emočně vyčerpávající, nezbývá než smeknout jak před dílem samým, tak před náročností jeho nastudování a provedení.“

Bohatá a žánrově pestrá 45. koncertní sezóna Filharmonie Hradec Králové nabídla kromě šesti abonentních řad i tři mimořádné koncerty. Ten, který se uskutečnil 3. dubna 2023, byl mimořádný. Hradecká filharmonie pod vedením zkušeného Leoše Svárovského uvedla Stabat Mater Petra Fialy (*25. 3. 1943), světově uznávaného brněnského sbormistra, skladatele a pedagoga, zakladatele proslulého Českého filharmonického sboru Brno. Stalo se tak krátce po světové premiéře tohoto díla ve Zlíně (Filharmonie Zlín, Robert Kružík, 22. 3. 23) a následném slavnostním provedení k autorovu jubileu v brněnském Besedním domě, dne 26. března za přítomnosti předsedy vlády Petra Fialy, skladatelova jmenovce. Aktuálnímu vyznění přispělo i vhodné načasování. Dílo je věnováno památce Jiřího Bělohlávka, přičemž na podzim se na jeho provedení chystá i Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky. Kromě obligátního spojení orchestru se smíšeným sborem, svěřil Petr Fiala významnou úlohu i sólové viole, tedy trpící Matce Boží, jejíhož náročného partu se ujala autorova dcera Kristina Fialová, v současné době i ve světovém měřítku špičková interpretka tohoto nástroje.

V první části večera zazněla nejprve Symfonie č. 40 g-moll (KV 550) Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791), označovaná někdy jako „Velká“, na rozdíl od „Malé“ ve stejné tónině g-moll (KV 183 z roku 1773). Mozart užil mollovou tóninu ve svých symfoniích pouze v těchto dvou případech.  Jestliže bychom chtěli hledat nějaký „oslí můstek“ mezi oběma uvedenými díly tohoto večera, mohla by to být právě tónina g-moll, charakterizovaná v souvislosti s Mozartovým dílem jako tónina „vzdoru a smutku, rozervanosti a bolu“ (Bohumil Karásek), či „vzrušení a neklidu, blížícího se až k zoufalství“ (Mirko Očadlík). Pochopitelně, že onen „tóninový kodex“ 18. století vnímá dnešní člověk, vystaven všemu soudobému „chaosu“, méně citlivě. Již úvodní téma, ač v mollové tónině, nepůsobí na dnešního posluchače nijak tragicky a je jistě mnohým dost „povědomé“, neboť úryvek první věty se občas využívá jako hudební „podkres“ při různých, často i bizarních příležitostech. Faktem je, že Symfonie č. 40, komponovaná v červenci 1788, vznikla v době Mozartových neutěšených finančních poměrů, jak ostatně vyplývá i z jeho dopisů J. M. Puchbergovi. Přesto se jednalo o velmi plodné období.

Leoš Svárovský dokázal prostřednictvím komorního obsazení hradecké filharmonie podtrhnout právě tyto rysy díla i při zachování stylové čistoty, odpovídající tradiční mozartovské interpretaci. Již nástup první věty zazněl sice výrazně, ale zároveň doslova „měkce“ a od prvních tónů vtáhl posluchače do sugestivního Mozartova světa. Mistrovsky zpracované téma, prostupující celou první větou, dokázal orchestr citlivě ztvárnit ve všech jeho rozdílných emočních polohách. Interpretace elegantní druhé věty (třídobé Andante) je náročná na udržení posluchačovy pozornosti, což se ovšem orchestru i díky dynamicky plastickému pojetí Leoše Svárovského podařilo. Druhá věta tak vytvořila dokonalou atmosféru pro následující, bez přehánění geniální Menuet, který překročil svou dramatičností všechny tehdejší dobové konvence.  Vzrušené téma v g-moll rafinovaně mění tónorod, napětí se uvolní pouze v durovém, téměř lidově prostém Triu. Závěrečné bouřlivé Allegro assai je jakousi sumou celé symfonie, hradecký orchestr se ho zhostil s potřebným technickým nadhledem a lehkostí, přičemž např. part hlubokých smyčců vyžaduje od hráčů opravdovou virtuozitu. Dramatický dialog mezi jednotlivými nástrojovými skupinami této závěrečné věty pokládám za jeden z vrcholů celé Mozartovy symfonické tvorby. Provedení bylo naprosto přesvědčivé, to i díky bohaté dirigentské zkušenosti Leoše Svárovského.

Někteří posluchači klasických koncertů mají duchovní kantátu Stabat Mater spojenu pouze s Antonínem Dvořákem. Často netuší, že počet zpracování tohoto textu jde do stovek, napříč hudebními styly a epochami. Autorem dvaceti trojverší, tvořících tento latinský hymnus (či „sekvenci“) byl údajně Jacopone da Todi (1230-1306), ale „adeptů“ na autorství je víc, uvádí se například i Sv. Bonaventura, papež Inocenc III. nebo neznámý františkánský mnich. Původních dvacet slok sekvence, líčících bolest Panny Marie pod Kristovým křížem, je v hudebním zpracování jednotlivých autorů členěno do různě velkých celků: Dvořák-10, Haydn-14, Pergolesi-20, Schubert-12 na překlad F. G. Klopstocka. Případně vkládají i vlastní text, jako např. Karl Jenkins. Petr Fiala jich použil jedenáct, které rozdělil do pěti částí. Závěrem pak přidává, podobně jako někteří jiní autoři, jímavé Amen. Na stránkách Klasikaplus uveřejnila 23. března svou reflexi zlínské premiéry Stabat Mater Karla Hofmannová, včetně velmi zdařilého popisu celého díla. Ještě předtím, dne 18. března, zde uveřejnila také rozhovor s Petrem Fialou, kromě jiného i o okolnostech jeho vzniku. Nechtěl bych se tedy opakovat, či „vykrádat“ její text, proto čtenáře rád odkazuji na tyto dva zdroje. Příležitostí pro poslech díla byl přímý přenos brněnského provedení prostřednictvím televize NOE, ze dne 26. března, opět v podání Filharmonie Zlín s Robertem Kružíkem.

Filharmonie Hradec Králové je tedy teprve druhým tělesem, které se provedení ujalo, ale musím konstatovat, že opravdu skvěle. Hned úvod díla, netradiční spojení zvonů, celesty, gongu a hlubokého klastru kontrabasů, vyvede posluchače z omylu, pokud předpokládal nějaký snadný posluchačský zážitek. Hudební jazyk Petra Fialy je zde ryze současný v tom nejlepším slova smyslu. Posluchače okamžitě vtáhne do svého mystického světa a vyžaduje od něj aktivní přístup. Sólové party zde nahrazují kontemplativní vstupy violy v hluboce niterném provedení Kristiny Fialové. To, co vypoví smíšený sbor svým textem, to emočně dovypráví trpící Matka Boží hlasem sólové violy, ať už s doprovodem sboru, orchestru, či sólově, popřípadě v dialogu s houslemi nebo anglickým rohem. Tajemným průvodcem celého díla jsou opakující se sestupné intervalové skoky celesty, uvozující i uzavírající celé oratorium. Jakousi vizuální „přidanou hodnotou“ byly i červené šaty sólistky v kontrastu s černým oblečením orchestru a smíšeného sboru. Ten dokázal Petr Fiala využít dokonale, jistě i vzhledem ke svým bohatým sbormistrovským zkušenostem. Kromě tradiční sborové sazby uplatnil i šeptané parlando, brumendo, neurčité zvukové klastry, tonální i disonantní harmonii. Ostatně výkon sboru, především jeho mužské části, byl excelentní. Bez takového špičkového výkonu sboru, orchestru i sólistky si ovšem provedení Fialova Stabat Mater vlastně ani nejde představit. Přestože poslech díla mohl být pro některé posluchače doslova emočně vyčerpávající, nezbývá než smeknout jak před dílem samým, tak před náročností jeho nastudování a provedení. Myslím, že jsem v publiku nebyl jediný, pro koho etické poselství Stabat Mater v souvislosti s dnešní světovou situací překročilo hranici hudby.

Foto: ilustrační ze zkoušky – Fb FHK a Fb Kristiny Fialové