„Už roku 1989 mě fascinovalo, že symbolickou figurou se stal umělec, který se po letech izolace v komunistických vězeních stal prezidentem Československa.“

„Havlův život, jeho odvaha, síla a dílo jsou také důležitým vzorem pro mladou generaci.“

„Divadlo je mnohdy ta nejlepší psychiatrická klinika na světě.“

Reinhard Seehafer (*1958) se stal patrně prvním skladatelem, který zhudebnil něco z literárního díla Václava Havla. Rodák z Magdeburku je též dirigentem a pianistou, působil v různých operních domech a v Německu založil a dodnes vede festival Altmark. V Česku se v minulosti už párkrát objevil, tentokrát přijede spolu s barytonistou Michaelem Vollem, s nímž 10. března v pražském Rudolfinu provede v rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu mimo jiné světovou premiéru svého díla nazvaného Čtyři písně na básně Václava Havla. 

Jak jste vlastně přišel na nápad složit písně na texty Václava Havla? Máte k němu a k jeho dílu bližší vztah?

Jméno Václava Havla mám samozřejmě spojeno s revolučními změnami roku 1989. Myslím, že všichni obyvatelé zemí tehdejšího tzv. východního bloku si dokáží vybavit zvláštní atmosféru tohoto roku. Pamatuji se, že už tehdy mě fascinovalo, že tehdejší symbolickou figurou se stal umělec, který se po letech izolace v komunistických vězeních stal prezidentem Československa. Přišlo mi tedy logické zabývat se jeho uměleckým odkazem, v němž se politicko-filozofické otázky prolínají s uměleckými ambicemi.

Vybíral jste především z Havlových Dopisů Olze. Čím na vás zapůsobily?

Považuji tyto dopisy za jeden z nejdůležitějších historických dokumentů Evropy 20. století. Vnitřní i vnější boj proti diktatuře, vzestupy a pády v osobním životě, láska jako hnací síla dokonce i v naprosto beznadějné době – to vše čtenáře hluboce dojímá. Z Dopisů Olze jsem vybral jen některé myšlenky, které jsem z hlediska hudebního ztvárnění považoval za důležité. Například pozdrav na rozloučenou „Líbá tě Vašek“, který je v dopisech používán jako ostinato, rámuje momenty beznaděje. Píseň „What a strange thing“ se zase zabývá filozofickou otázkou, proč lidé, kteří se ocitli ve vězení, zažívají změny charakteru.

A co vás zaujalo na Havlově sbírce Antikódy, z níž jste si vybral jednu ukázku? To je vlastně experimentální poezie…

Zcela klíčový byl pro mě Havlův vztah k absurdnímu divadlu. Jeho hra Zahradní slavnost je spolu s Čekáním na Godota od Samuela Becketta a dalšími řazena k vrcholům tohoto žánru. Je zřejmé, že nesmyslnost a dezorientace, jak je ukazuje absurdní divadlo, Havla inspirovaly i k napsání sbírky Antikódy. Z té jsem vybral báseň „Pět rysů člověka budoucnosti“, která se skládá ze slov, jejichž význam si lze jen domýšlet.

Čím jsou podle vás Havlovy texty stále aktuální?

Ve správný čas dělat správnou věc – i když je doba příliš těžká. Havlův život, jeho odvaha, síla a dílo jsou také důležitým vzorem pro mladou generaci, která by měla každý den bojovat za zachování demokracie na našem kontinentu.

Předpokládám, že jste cyklus zhudebnil v překladu. Do němčiny?

Původně jsem to měl skutečně takto v plánu, ale nabyl jsem dojmu, že anglický překlad bude mít vzhledem ke své univerzálnosti silnější dopad. V současnosti navíc vzniká verze pro orchestr.

Počítal jste od začátku s Michaelem Vollem jako interpretem?

Před třemi lety Michael spolu s violistkou Sophií Reuter a Českým národním symfonickým orchestrem premiéroval jednu z mých skladeb. Když se pak začalo uvažovat o písňovém recitálu v Praze, zrodil se nápad vytvořit toto nové dílo. Hned mi vytanul na mysli Michael. Je nejen jedním z nejvyhledávanějších a nejslavnějších barytonistů na světě, ale také umělcem, který uvažuje v souvislostech, umí jít myšlenkově do hloubky a zprostředkovat krásu. Svým výjimečným uměním dokáže posluchače uchvátit.

Pracujete s pěvci soustavně?

Samozřejmě, jako dirigent a klavírista už téměř půl století, v divadlech i na koncertech. Moje první stálé divadelní angažmá bylo v berlínské Komické opeře před více než čtyřiceti lety. Téměř polovinu své umělecké dráhy jsem strávil v operních domech. Byla to první velká láska mého života. Operní dům je snad nejkrásnější místo na světě. Divadlo je mnohdy také ta nejlepší psychiatrická klinika. Ráno před zkouškou pacienti vcházejí a večer po představení vycházejí vyléčení a v ideálním případě též inspirováni. Bohužel v mnoha zemích se toto nádherné místo stalo hřištěm pro seberealizující se kariéristy, jejichž ego a vlastní úspěch jsou důležitější než práce geniálních libretistů a skladatelů nebo výkony jejich souboru.

Zazní Čtyři písně na texty Václava Havla i při dalších příležitostech? Třeba na festivalu Altmark, jehož jste uměleckým šéfem? Můžete nám o něm říct něco víc?

Samozřejmě hledám možnosti, jak pokračovat v uvádění Havlových písní, a to i na našem festivalu v Altmarku. Na druhou stranu bych si rád počkal na reakci publika. Uvidíme, jak se budou líbit na premiéře.

Festival Altmark je umělecký festival ve venkovské oblasti na severu spolkové země Sasko-Anhaltsko. Chceme jím ukázat, že ve fungující demokratické společnosti je kultura lidským právem i na venkově. Proč by měli lidé, kteří v takových regionech podnikají nebo těžce pracují v zemědělství, jezdit stovky kilometrů do velkých center, když je to možné dělat i jinak? V současnosti máme asi čtyřicet míst, kde hrajeme. Jsou to zámky, hrady, zříceniny, kostely, ale také průmyslové haly, arena vytvořená z balíků slámy či jazzový festival v bývalém klášteře.

Většina letních akcí je již vyprodána krátce po zveřejnění programu v únoru. Svému týmu vždy říkám, že festival musíme vést jako prvotřídní restauraci, kam lidé přijdou a řeknou: „Přineste mi cokoli, u vás je všechno skvělé.“ Celkově máme z festivalu velkou radost. Vytváříme něco, co přetrvá a co s klidným svědomím předáme další generaci.