„Aby vzduchem lítali umělci, to jsme ještě nezažili!“

„Nabízíme sedm představení v pěti dnech. Z toho pět světových premiér a dvě české.“

„Chceme dát tvůrcům naprostou svobodu; témata stejně nakonec vyplavou na hladinu, najdou si svou cestu.“

Festival NODO (New Opera Days Ostrava) je mezinárodní festival zaměřený na soudobou operu. Jedná se o projekt Ostravského centra nové hudby, jež poskytuje platformu pro inovativní a odvážné hudební i divadelní projekty. Centrum zároveň podporuje současné skladatele a tvůrce, a přináší tak publiku nevšední zážitky z oblasti soudobé vážné hudby. Festival NODO se po roce střídá s Ostravskými dny a letos je pro návštěvníky ve dnech od 26. do 30. června připravena pestrá paleta operních představení, o nichž pro portál KlasikaPlus.cz hovoří výkonná ředitelka pořádajícího spolku Renáta Spisarová.

Můžete stručně představit NODO a celkově Ostravské centrum nové hudby?

V roce 2011 navštívil bienále Ostravské dny ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil a společně s Ditou Eibenovou, tenkrát pracovala pro speciální projekty Národního divadla moravskoslezského, přišli s myšlenkou možného vzniku čistě operního festivalu, který by se s Ostravskými dny, festivalem zaměřeným hlavně na orchestrální skladby, ob rok střídal. Na Ostravských dnech se opera objevovala jako součást festivalu, ale vždy maximálně jedno představení, protože operní produkce jsou docela náročné. Domluvili jsme se a v roce 2012 se uskutečnil první a musím říct už velmi úspěšný ročník NODO festivalu. Národní divadlo moravskoslezské je od té doby s NODO srostlé. K dispozici má festival obě divadelní budovy, technické zázemí, pracovníky divadla, produkce, což je úžasné, protože opera se bez profesionálních podmínek, až na čestné výjimky jako je například lyžařský svah v létě (a na něm opera Miro Tótha), dělat nedá.

Jak dlouho trvají přípravy na festival?

NODO je specifickým festivalem. Sezóna v divadle trvá minimálně do poloviny června, někdy přes polovinu, paralelně se divadlo účastní například festivalu v Litomyšli. Najít tedy prostor, kdy bude divadlo prázdné a lidé v něm se budou moci věnovat zkouškám, to je opravdu těch posledních deset až dvanáct dní v červnu. Proto se festival koná vždy poslední dny v tomto měsíci. Ale samozřejmě, umělecké, organizační a dramaturgické přípravy na NODO probíhají daleko dříve. Předchází tomu čtení partitur, libret, inscenační plány, dirigenti s partiturami pracují v předstihu, oslovení našich rezidenčních orchestrů… Rok dopředu víme, kdo a co bude dělat, kdo a co bude zpívat. A když ještě není partitura hotová, posíláme zpěvákům aspoň její části, jsou v kontaktu se skladateli. Máme velmi kvalitní a zkušené zpěváky i hráče z různých koutů světa, soudobou hudbou se zabývají velmi často. Zároveň se snažíme vtáhnout ostravské umělce jako je sbor Canticum Ostrava s Jurijem Galatenkem, který je mimochodem vynikající.

Co vidíte jako největší výzvu?

Jako výzvu vnímám představení s kaskadérskou akcí v hale Tatran. Samozřejmě hlavně z produkční stránky. Doufám, že tato jinak legendární hala nadále v bouřkách vydrží. Za dva roky má jít k zemi, už se rozhodně nemodernizuje. Uvnitř bude asi pořádné horko, taky jsme halu museli pro operu dovybavit; v hale se hraje basketbal. Protože se budou aktéři pohybovat ve výškách, museli jsme postavit stavbu uvnitř haly. Děkujeme za důvěru majiteli Ostra Group. A já doufám, že se týmu bude pracovat dobře i v tak náročných podmínkách, nakonec Amir Shpilman a Shiran Eliaserov, autoři představení, si prostor vybrali sami. Jen ať se nikomu nic nestane! Protože, aby vzduchem lítali umělci, to jsme na NODO ještě nezažili!

Jak by se dal popsat letošní ročník?

Letos obsahuje pouze díla žijících skladatelů a někteří jsou hodně mladí. Nabízíme sedm představení v pěti dnech. Z toho pět světových premiér a dvě české. Podmínkou všech našich programů na NODO je to, že musí zaznít v české, nejlépe světové premiéře. Někdy se snažíme vytáhnout i starší kousky, ale většinou nikdy neprovedené. „Hrdinským činem“ pro nás bylo zcela první uvedení Hábovy šestinotónové opery Přijď království tvé. Na šestinotónové harmonium z Českého muzea hudby se naučil hrát Miroslav Beinhauer. Mohu prozradit, že se staví nový nástroj, protože ze strany skladatelů se spustila lavina zájmu o toto Hábovo harmonium. Můžeme jít tedy s dramaturgií i do minulosti, ale musí to být díla neprávem zapomenutá.

Nemáte tedy žádné téma festivalu…

To určitě ne, jsme naprosto „antitematičtí“; nemáme to rádi. Člověku téma svazuje ruce a často slouží jen jako berlička. Některé festivaly ale z tématu umí vytěžit nové přístupy, to zas ano. Ale u nás to nefunguje, chceme dát tvůrcům naprostou svobodu; témata stejně nakonec vyplavou na hladinu, najdou si svou cestu. A protnou se, aniž si o to předem řekneme. Když jsme se pozorně začetli do anotací, synopsí a libret letošních inscenací, tak jsme zjistili, že jsou ze všech stran velice aktuální! NODO je zrcadlem dnešní doby. Odráží to, co lidi trápí, čeho se obávají, co je naopak osvobozuje, co se o sobě dozvídají, i o těch kolem sebe… Takže pokud chcete zpětně téma: současnost a blízká budoucnost našich životů.

Nejdete tedy s proudem a Rokem české hudby. Předpokládám, že nezazní Smetanova Prodaná nevěsta v žádném provedení…

Rok české hudby je pro nás určitě výzvou; hodně jsme o něm přemýšleli. Letos v dubnu jsme uspořádali velký orchestrální koncert v Českém centru New York s podtitulem Rok české hudby v protisměru. V souvislosti s tím Petr Kotík, náš umělecký ředitel, uvedl následující, dovolím si jeho slova citovat: „Jaký vztah má národnost umělce, skladatele vážné hudby k jeho dílu? Když posloucháme jednotlivé skladby, nespojujeme přece automaticky národnost autora s hudbou, kterou slyšíme. Dobrým příkladem by mohl být Mozart. Jeho opera Don Giovanni by nikdy nevznikla bez objednávky a podpory, které se mu dostalo v Praze v roce 1787. Tím náleží Don Giovanni stejně tak kultuře české, jako rakouské nebo německé. A navíc je libreto italské a italsky se také opera zpívá. Podobné příklady lze najít u mnoha jiných skladatelů, jako byli Martinů, Stravinsky nebo Bartók.“

Je tedy NODO v něčem výjimečné oproti jiným hudebním festivalům zejména v kontextu soudobé vážné hudby?

Na lepší časy nové opery v České republice se blýská například návratem festivalu Opera Nova Národního divadla v Praze. Do repertoáru operních divadel se už častěji nasazují novější kusy. Byla jsem teď toho svědkem v Olomouci i Brně. Ale NODO je přece jen jiné. Soustředí se na experimentální a svým způsobem nezávislou operní scénu a navíc v poměrně „punkovém“ prostředí, protože za deset dní se nedá nazkoušet velké a do detailu propracované představení. Na to při běžném provozu potřebujete i osm týdnů. Ale nápady, nasazení, schopnost pružně reagovat na dané podmínky, prostředí, spolutvůrce, dostat ze sebe to nejlepší v krátkém čase… to je naše parketa. A také, díky bienále Ostravské dny (poprvé v roce 2001) jsme si pro NODO vybudovali jistou diváckou pozici, sjíždí se také zahraniční novináři, publikum není jen z České republiky. Nejsme v Evropě zdaleka jediní, kdo dělá takový festival, ale možná jsme jedni z mála, kteří nabízejí skladatelům a inscenačním týmům podstatnou míru svobody, nelimitujeme je příliš, ale tím jdeme do rizika. A taky, nekalkulujeme s kladnou odezvou, s vnějším úspěchem. Jistou naší výhodou je, že nepotřebujeme nastudovat představení, které by bylo na repertoáru divadla například půl sezóny. Odvrácenou stranou NODO může být to, že některá nová představení zazní poprvé a na delší dobu naposledy. Ale často také ne; protože některé opery žijí svým životem dál, už nezávisle na NODO. Jsme za to moc rádi.

Můžeme se dotknout i financí?

Bez dotací ministerstva, města, kraje, sponzorů a mecenášů bychom nemohli takto svobodně a do určité míry nezávisle existovat. Na konci roku skončíme přinejlepším na nule a s další nulou nový rok začínáme. Chce to často pevné nervy. Díky spojení se stabilní institucí, jakou divadlo je, může i malá nezisková organizace být svým způsobem velmi výkonná, zvlášť v žánru opery, mít do jisté míry v dramaturgii volnou ruku. Co se NODO týká, stála za námi už dosti bohatá historie našeho festivalu Ostravské dny. Takže vlastně už v začátcích jsme byli zavedená organizace, komise kultury i soukromý sektor k nám měly důvěru. První bienále NODO jsme zahajovali Europerou 5 Johna Cage, konceptem otevřeného hudebního projevu, aby bylo všem jasné, kudy se budeme ubírat; že to nebude žádná stará hudba v novém hávu, což dnes často na jevištích v operách žijících skladatelů pozorujeme. Vydali jsme se svou cestou, kterou umělecky určoval zejména Petr Kotík s Jiřím Nekvasilem. Nezajímalo nás, kdo si co bude myslet, a vyplatilo se to.

Jak vybíráte autory, kteří se na festivalu představí?

Struktura festivalu NODO stojí na třech pilířích. Prvním z nich jsou objednávky, a to většinou od skladatelů, jejichž hudbu posloucháme už léta, známe je osobně a víme, že jsme přibližně na stejné lodi. Tito autoři se většinou rekrutují z festivalu Ostravské dny. Jako příklad letošní situace uvedu skladatele Františka Chaloupku, režie Rocc. Druhým pilířem by mohla být ideální situace, za které bychom rádi přivezli ze zahraničí už hotové představení (jako jsme to udělali v případě Sciarrinovy opery La porta della legge), ale jsme rádi, když přivezeme jinde provedené dílo a v Ostravě k partituře přistoupí zcela odlišný inscenační tým. Letos to bude například opera Passion Pascala Dusapina v režii Ursuly Horner a v koprodukci s Neue Oper Wien nebo The Little Lives Ann Cleare v režii Jiřího Nekvasila. A třetí pilíř? To je ta opravdu mladá opera, kdy si vyhlédneme mezi rezidenty našeho institutu Ostravských dnů někoho, kdo pak stojí za operním debutem. Většinou se pak autoři obklopí svým inscenačním týmem, který si musí najít (většinou hledají ve své generaci), a moc se toho při takové spolupráci naučí, i když naše trpělivost někdy nezná mezí. To mluvím ale obecně. Velmi samostatně s režisérkou Vilmou Bořkovec a hudebníky z Prahy pracuje skladatel Haštal Hapka. Jiní debutanti požádají o inscenační pomoc, jako například Ian Davis z New Yorku, jehož opera bude rovněž světovou premiérou. 

Co byste divákům doporučila?

Všechno! Myslím ale, že velká pozornost letos spočívá na Františku Chaloupkovi a jeho The Sell-Out. Rozepsal se nám – zadání znělo cirka osmdesát minut, ale je to údajně sto deset! Pascal Dusapin je velká francouzská hvězda, i když tady v Čechách se jeho dílo moc nezná. U produkce Amira Spilmana a Shiran Eliserova budou mnozí kroutit hlavou: je to, nebo není opera? Do představení vstupuje tým kaskadérů, akrobacie, zřejmě i sopranistka Katsiaryna Zhynhiarouskaya bude zpívat ve vzduchu. To je to imerzivní představení z haly Tatran, o které jsem mluvila. Do jisté míry neoperou, i když se jako opera o čtyřech dějstvích prezentuje, je Hořký konec Russolův na libreto filozofa Petra Rezka, režie Petr Odo Macháček. V souvislosti s ní uslyšíme speciální hlukové nástroje intonarumori Luigiho Russola a stane se tak v Divadle loutek. Zmíněné mladé opery mě také velmi zajímají. A velice zvědavá jsem na Ann Cleare a její The Little Lives. Minulý rok jsme provedli její velmi náročnou skladbu pro sólový trombon a sbor, bylo někdy půl druhé ráno a v galerii Plato mi doslova spadla brada. A tak jsme se ptali, zda napsala Ann Cleare také operu. A ano, na objednávku Mnichovského bienále, které ji uvedlo v roce 2022. Ann Cleare už je v Ostravě u všech zkoušek. Režírovat bude Jiří Nekvasil na scéně Davida Baziky.

Můžete nastínit blízkou budoucnost centra a jeho vize?

Paralelně s tím, co se teď děje, pracujeme na grantových žádostech pro „Zásadní koncert“ v pražském centru DOX v listopadu 2025. Bude na trase Ostrava – New York, víc prozrazovat nebudu. A o prázdninách sestavíme s Petrem Kotíkem hlavní program příštích Ostravských dnů v srpnu 2025. To je vždy největší zodpovědnost! Také běží příprava na letošní koncert Zásadní Sciarrino, který se uskuteční 21. listopadu v DOXu. A ještě bychom měli realizovat turné Ostravské bandy do Norska. Takže práce rozhodně neubývá, ale ze všeho máme velkou radost.

Co by si měli diváci odnést z letošního ročníku NODO?

Že nové umění je dobré, (úsměv) jak mi jednou s úsměvem sdělil dlouholetý ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku Thomas Maria Messer. Snad publiku nabídneme další otevřený prostor v souvislosti s tím, jak přemýšlí o světě, o tom, kdo jsou oni sami, kdo je kolem nich a proč jsme tady, o co tady jde. A stačí se jen ptát, odpovědi mohou přijít jindy a jinde, anebo také vůbec ne.

Foto: Martin Popelář, Khalil Baalbaki