Slovinský režisér Rocc vystudoval v Brně, rád se věnuje soudobým skladatelům a konceptuální vize uplatňuje i na klasické tituly. Aktuálně připravuje v Plzni operu Tamerlano od Josefa Myslivečka, českého pozdně barokního skladatele osmnáctého století. Na cestu k opeře a o možnostech jejího výkladu jsme spolu vedli rozhovor.

Pocházíte ze slovinské Lublaně, ale studoval jste v Brně na JAMU. To není příliš obvyklé…

Mám rád vše neobvyklé (smích). Ale důvod je prostý. V patnácti letech jsem se zamiloval do opery. Osudově mne uhranula Pucciniho Turandot a rozhodl jsem se, že se chci stát operním režisérem. Ve Slovinsku nemáme studium operní režie, takže přes různé kontakty jsem se dostal až na české velvyslanectví v Lublani, kde mi doporučili studium operní režie na Janáčkově akademii v Brně. Teprve po přijímačkách jsem se začal pořádně učit česky. Miluji český jazyk a českou kulturu. Od té doby mám v České republice svůj druhý domov.

Proč si vlastně říkáte Rocc?

Je to spíše osobní talisman než pseudonym. Vymyslela to moje profesorka herectví na JAMU paní Marie Mrázková, která mi dala výbornou průpravu nejen pro divadlo, ale celkově do života. Mé rodné jméno ‚Rok‘ vždy psala ‚Rocc‘, a tak jsem si to nechal na její památku. Věřím, že mi to přináší umělecké štěstí. Celkově rád vzpomínám na studium v Brně, také na skvělou profesorku operní režie Alenu Vaňákovou, která dokázala krásně rozvíjet mojí vlastní fantazii a dávala mi svobodu tvořit.

Už z doby vašich studií na JAMU si pamatuji, že jste měl velmi osobitý přístup…

Vycházím jen z toho, že opera je živým uměním. I když inscenujeme díla z minulosti, nahlížíme na ně teď a tady. Inscenace tedy musí komunikovat s dnešním divákem. Velice mě láká zpracovávat témata z historie, hledat paralely s dneškem. Další mou velkou zálibou je hudební divadlo zcela současné a experimentální. Divadlo je kolektivním uměním, a právě kolektiv, komunikace a vzájemná inspirace mě na tom baví úplně nejvíc. Proto také moc rád spolupracuji s živými skladateli a rád experimentuji. S tím se pochopitelně učím i sám, a to je pro člověka velmi důležité, aby pořád hledal, aby se ptal.

Nejste jen režisér, děláte i vlastní scény a občas i kostýmy, jak jste se k tomu dostal?

Po studiích na JAMU jsem ještě dělal postgraduál scénografie ve Švýcarsku a v Německu. Tam jsem získal úplně jiné nahlížení na divadlo a na operu. V Curychu jsme scénografii mysleli v kontextu divadla, výstavního prostoru, digitálního prostoru a také urbánních intervencí. Byla to mezinárodní škola, měl jsem tam spolužáky z architektury, sochařství, digitální tvorby, grafiky a výtvarných umění. Už to nebylo jen o divadle. Na Vysoké škole designu v Offenbachu nad Mohanem jsem zase studoval u stuttgartské umělkyně Rosalie, která scénografii vnímala jako abstraktní umění. U ní jsem se sice vrátil zpátky k divadlu, ale úplně jinému, než jsem znal doposud. Věřím v abstrakci v divadle, neboť my lidé potřebujeme neustále rozvíjet fantazii. Rád říkám, že opera samotná také potřebuje křídla, chce létat.

Realizoval jste i několik klasických titulů. Také k nim jste přistupoval kreativně?

Jinak k divadlu ani přistupovat nelze. Je pravda, že jsem na začátku své umělecké cesty kreativitu možná příliš spojoval s provokací, ale tuhle fázi už mám za sebou. Dnes operu vnímám především jako scénickou poezii. Mám rád divadlo ‚chudé‘ až asketické, oproštěné od všeho nadbytečného, kde je hlavním elementem herec, respektive člověk, který cítí, přemýšlí, žije, komunikuje. Pak se stále snažím o to, abych neměl nějaký specifický rukopis: Každou inscenaci se snažím vymýšlet jinak a vždy tam musí být něco, čemu sám úplně nerozumím. Abych měl i já jako režisér pořád nad čím přemýšlet.

V současné době pracujete na inscenaci opery Tamerlano Josefa Myslivečka v Plzni. Co můžeme očekávat?

Plzeň už trochu znám a Plzeň už zná trochu mne. Předloni jsem tam inscenoval Mozartovu operu La clemenza di Tito ZDE , v loňském roce skvělou operní parodii Faraonova kletba Vojtěcha Franka a Jakuba Hojky ZDE. Pracuje se mi tam dobře, cítím se tam svobodně. Když jsem začínal studovat Myslivečkova Tamerlana, velmi mě oslovil. Jeho příběh má až shakespearovské divadelní rysy. Je to hra, která do jisté míry vychází ze skutečných historických událostí. Podobně jako v baroku ji neinscenujeme ‚dobově‘, ale přenášíme příběh do nadčasové roviny. Je to hra mocenská, filosofická, hra o emocích a vztazích a vůbec o smyslu lidského konání a bytí. V naší inscenaci jsme tříaktový model rozdělili do dvou částí s jednou pauzou po prvním aktu a dílo jsme proškrtali zejména v recitativech, ale také v některých hudebních číslech. Zadali jsme si úkol, aby představení nepřesáhlo tři hodiny a mělo dobrý tah. A jen pro zajímavost doplňuji, že se námět týká i kultury, ke které se hrdě hlásím, a to je Balkán. Když v roce 1402 proběhla bitva u Ankary, která operu zahajuje, sultán Bajazíd I. naverboval velké množství vojáků právě z Balkánu, aby se Tamerlanovi dokázal postavit. Protože Bajazíd prohrál, dějiny Balkánu se odvinuly poněkud jinak, než pokud by tehdy zvítězil.

Čím může Myslivečkův Tamerlano oslovit dnešního diváka?

Již při prvním setkání s Myslivečkem během studii na JAMU v Brně mě jeho hudba pohladila po duši. Přál jsem si potkat se s ním inscenačně a jsem velice rád, že se to stalo v rámci mé další spolupráce s plzeňskou operou. Klasicismus v umění je mi všeobecně velmi blízký, bližší než okázalá barokní estetika. I v tom se mnou Mysliveček komunikuje a je vidět, jak i on sám působil v době tranzice z barokní operní spektakularity na oproštěnou klasicistní formu. V rámci naší inscenace se tak objevují momenty klasicistního divadla, z kostýmního hlediska rovněž momenty orientalistické, ale v zásadě hrajeme o člověku teď a tady. V rámci herecké práce jsme pracovali s hledáním různých vícevrstevných podtextů, aby dílo komunikovalo s dnešní dobou. Velmi obohacující je pro mě spolupráce s dirigentem Vojtěchem Spurným, odborníkem nejen na tento typ hudby. A co mě nejvíce těší, je skvostné pěvecké obsazení naší inscenace, které Myslivečka naplňuje a vytváří. To je pro mě na práci v opeře nejdůležitější a nejvíce inspirující. Na prvního Myslivečka na operním jevišti v Plzni, který má premiéru 31. ledna, se tedy po všech stránkách maximálně těším, tak se přijeďte podívat a zaposlouchat!

Foto: Irena Štěrbová, Pavel Hejný, facebook Rocca / Omar,

Facebook X E-mail WhatsApp