„Třebaže jsem do té doby nikdy na varhany nehrála, přihlásila jsem se i ke studiu varhanní hry a byla jsem v tomto oboru přijata.“

„Za významnou nahrávku považuji souborné provedení osmnácti chorálů Johanna Sebastiana Bacha, takzvané Lipské chorály.“

„Významným vystoupením v počátcích mé umělecké činnosti byl koncert ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v roce 1953. Výborné ohlasy na program z Bachova a Regerova díla mě v koncertních aktivitách velmi povzbudily.“

28. října 2020 byla u příležitosti státního svátku České republiky oceněna významná česká varhanice prof. MgA. Alena Štěpánková Veselá, někdejší rektorka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Slavnostní ceremoniál předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále Pražského hradu byl však kvůli covidu už dvakrát přeložen. Alena Veselá si převzala Medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění a výchovy až 7. března letošního roku. S výjimečnou ženou, umělkyní, pedagožkou a neúnavnou bojovnicí za příznivé podmínky v uměleckém školství a koncertním životě jsme si vyprávěli ještě před uskutečněním slavnostního obřadu.

Paní profesorko, je známo, že jste v letech 1990–1997 zastávala funkci rektorky Janáčkovy akademie múzických umění a významným způsobem jste přispěla k jejímu rozvoji. Pro školu jste získala významné pedagogy-umělce i nové prostory, za vašeho vedení vznikla samostatná divadelní fakulta. Významně jste se zasloužila o dokončení rekonstrukce Besedního domu, uložení ostatků pianisty Rudolfa Firkušného (a jeho ženy Tatiany) na čestném pohřebišti v Brně. Jste zakladatelkou a patronkou Brněnského varhanního festivalu, který má pevné místo v kulturním kalendáři Brna více než čtyřicet let. Pomohla jste oživit činnost Spolku přátel hudby při Filharmonii Brno a vyvíjíte nesmírné úsilí o výstavbu koncertní síně v Brně. A to jsem zdaleka nevyjmenovala všechny vaše kulturní aktivity v moravské metropoli. Ráda bych se však s vámi nyní pobavila o vašich uměleckých začátcích a úspěších. Ke studiu varhanní hry vás přivedl v roce 1942 František Michálek, profesor brněnské konzervatoře. Přestože patřil k výrazným a pozoruhodným uměleckým a pedagogickým osobnostem tehdejší doby, mezi současnými výkonnými varhaníky i hudebníky z jiných oborů není příliš znám. Zemřel v roce 1951 v pouhých šestapadesáti letech a jeho hudební odkaz přesahoval hranice varhanního umění.

Ano, profesor František Michálek byl skutečně mimořádnou osobností, která mne ovlivnila v nejrůznějších oblastech mého života. Poprvé jsem se s ním setkala po maturitě na reálném gymnáziu v Brně v roce 1942, kdy jsem se přihlásila ke studiu klavírní hry na konzervatoři. Díky Michálkově neteři, s níž jsem se seznámila na lyžařském zájezdu na Soláni, jsem mohla panu profesorovi zahrát několik skladeb na klavír. Poté, co si vyslechl v mém podání Bacha, mi doporučil studium varhanní hry. Třebaže jsem do té doby nikdy na varhany nehrála, přihlásila jsem se i ke studiu varhanní hry a byla jsem v tomto oboru přijata.

František Michálek mne nadchl pro varhanní studia především jako vynikající umělec. Vždycky jsem obdivovala jeho varhanní hru. Moc se mně líbilo, že dbal na kvalitu úhozu i na varhany. V jeho interpretaci se spojoval cit pro nejjemnější výrazové odstíny se smyslem pro výstavbu skladby, artikulaci a přirozenou agogiku. Přestože byl na své svěřence přísný a v nárocích na jejich studijní výsledky nesmlouvavý, byl to člověk velice lidský, obětavý a zásadový. V Brně vyvíjel koncertní činnost zejména v oblasti varhanní hry, spolupracoval s nejrůznějšími umělci a hudebními tělesy. V jeho době byla běžná praxe živých koncertů, které přenášel například Československý rozhlas. Michálek byl však velmi všestranný hudebník. Absolvoval pražskou konzervatoř a Mistrovskou školu ve třech oborech: hře na varhany (Josef Klička), klavír (Adolf Mikeš) a kompozici (Vítězslav Novák). Před příchodem do Brna působil v Pardubicích, kde byl ředitelem Městské hudební školy, ředitelem kůru a založil pěvecký sbor SUK. Skladatel Josef Suk si Michálkovy sbormistrovské činnosti velmi vážil, s oblibou jezdil do Pardubic na různá setkání s hudebníky i jednotlivá vystoupení sboru. Michálek byl v té době umělecky činný nejen jako sbormistr, varhaník, ale i pianista. Nelze zapomenout ani na jeho aktivity kompoziční. Františka Michálka jsem si však nesmírně vážila i po lidské stránce. Například v posledních dvou letech války byli oba mí rodiče vězněni nacisty a profesor Michálek mně se svou rodinou obětavě v tomto velmi těžkém období pomáhal.

Na brněnské konzervatoři vyučoval Michálek varhanní hře v letech 1935–1951 (do svého skonu 18. prosince 1951). V roce 1947, kdy byla založena Janáčkova akademie múzických umění v Brně, se zde stal prvním vyučujícím varhanní hry. Na JAMU byl zaměstnán jen jako externí vyučující, třebaže patřil k mimořádným uměleckým a pedagogickým osobnostem; odmítl totiž vstoupit do komunistické strany. Při příležitosti dvoustého výročí úmrtí Johanna Sebastiana Bacha v roce 1950 byl jeho zásluhou uspořádán festival ze skladatelova varhanního díla. V mimořádném cyklu koncertů vystoupili všichni žáci z Michálkovy varhanní třídy. Zazněly mimo jiné také takzvané Dogmatické chorály, které provedli František Michálek a Jiří Reinberger.

Pod Michálkovým vedením jsem absolvovala konzervatoř i Janáčkovu akademii múzických umění. Varhanní studia jsem zde zakončila dvěma absolventskými programy, nejdříve sólovým koncertem ze skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Maxe Regera, Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka na brněnském Stadionu v lednu 1952. Na druhém absolventském večeru jsem přednesla Koncert D dur pro varhany a orchestr Františka Xavera Brixiho. Mých absolventských vystoupení se však již profesor Michálek nedočkal, zemřel o tři týdny dříve před prvním z nich. Pro mě to byla nenahraditelná ztráta a snad nejtěžší koncert mého života. Hudební večer začal vzpomínkou na tuto výjimečnou osobnost umělce a pedagoga; svědčí o tom mimo jiné slova Josefa Veselky, uveřejněná v tisku v rámci kritiky na mé absolventské vystoupení. V článku z roku 1952 pod titulem Z brněnských koncertů bylo psáno: „Pietní vzpomínkou na nedávno zemřelého profesora varhanní hry Františka Michálka byl zahájen absolventský varhanní koncert Aleny Veselé. Nádhera a zodpovědnost velmi náročného pořadu a vysoká úroveň provedení celého koncertu byla dalším přesvědčivým dokladem mimořádně úspěšného a svými výsledky v současné době u nás naprosto ojedinělého uměleckého a pedagogického působení Michálkova, z jehož varhanní třídy vyšlo již několik vynikajících umělců. I koncert Aleny Veselé se vyznačoval všemi znaky mistrovské Michálkovy školy.“

Paní profesorko, v knize vašich vzpomínek z roku 2013 uvádíte, že s osobností sbormistra Josefa Veselky jste se setkala již za gymnaziálních studií v Brně a později se stal vaším kolegou na JAMU, když jste byla externě zaměstnána na katedře dirigování a řízení sboru. Můžete se s námi podělit o nějakou vzpomínku na svého učitele i kolegu Josefa Veselku?

Josef Veselka byl původně klasickým filologem a před druhou světovou válkou i v období německé okupace vyučoval na reálném gymnáziu v Brně. Byl mým učitelem latiny a také třídním profesorem. Poznali jsme ho jako náročného, ale velmi spravedlivého učitele a člověka, měli jsme ho rádi. Byl báječný profesor, velmi sympatický, scházel se s námi dlouhá léta na pomaturitních srazech. Podruhé jsem se s ním setkala na Janáčkově akademii múzických umění. V roce 1952 jsem zde začala externě působit jako asistentka na katedře dirigování a řízení sboru. Vyučujícími byli sbormistři Vilém Steinman a později Josef Veselka. Mým úkolem bylo hrát při výuce řízení u klavíru sborové partitury, klavírní výtahy operních děl a podobně. Velmi ráda na tato „učednická“ léta u obou vynikajících umělců a pedagogů vzpomínám. V té době – a za mé asistence u klavíru – se učil pod Steinmanovým a Veselkovým vedením sbormistrovskému umění například Jan Řezníček, pozdější dirigent několika významných sborových těles a ředitel konzervatoře v Brně.

Josef Veselka – to byla úžasná umělecká osobnost! Velmi ráda vzpomínám – ostatně jako řada hudbymilovných Brňanů – na koncerty Moravanu, které Veselka řídil. Mužský pěvecký sbor, známý dnes pod názvem Akademické pěvecké sdružení Moravan, vznikl z jeho iniciativy již v roce 1931. Repertoár sboru, jehož činnost byla obnovena po druhé světové válce, zahrnoval vokální polyfonii, kantátovou a oratorní tvorbu, úpravy lidových písní a české sborové kompozice (včetně novinek z oblasti soudobé hudby). Vedle skladeb Smetany, Křížkovského a Foerstera Josef Veselka obzvlášť rád zařazoval do koncertních programů kompozice Leoše Janáčka. Moravan měl vynikající úroveň, a to i po Veselkově odchodu do Prahy, kde působil dlouhá léta jako sbormistr Pražského filharmonického sboru. Svého nástupce si Veselka vychoval v Janu Řezníčkovi, který navázal na tradici sboru a obohatil jeho repertoár o další kantátová díla či sborové skladby. Mám v živé paměti koncerty Moravanu, kde účinkoval Jan Řezníček i v sólových partech, jeho barytonová sóla například v Otvírání studánek Bohuslava Martinů nebo v Janáčkově Potulném šílenci byla nezapomenutelná. Josef Veselka udržoval kontakty s Moravanem až do konce svého života; přes velké pracovní vytížení rád příležitostně zajížděl do Brna a některý koncert Moravanu, nebo jeho část, dirigoval. Naposledy jej řídil při příležitosti svých osmdesátých narozenin a o dva roky později zemřel. Josef Veselka byl velmi vzdělaná a všestranná osobnost. Byl nejen výtečným umělcem, pedagogem, psal také hudební recenze do tisku, jak jsem uvedla již dříve.

V minulosti jste spolupracovala s hudebními vydavatelstvími Panton a Supraphon. Můžete nám, prosím, připomenout některé z vašich nahrávek?

Za významnou nahrávku považuji souborné provedení osmnácti chorálů Johanna Sebastiana Bacha, takzvané Lipské chorály. Jedná se o devadesátiminutový cyklus z okruhu vrcholných Bachových děl. Tato nahrávka byla pořízena na historických varhanách Michaela Englera v chrámu svatého Mořice v Olomouci. V sedmdesátých letech byla vydána ve formě dvou gramofonových desek, o mnoho let později (v roce 2014) v digitální podobě. Dalším důležitým počinem bylo pořízení nahrávky takzvaných Dogmatických chorálů Johanna Sebastiana Bacha. Bachův cyklus Clavier-Übung III. Teil (III. díl klavírních cvičení) jsme nahrály společně s cembalistkou Zuzanou Růžičkovou v pražském Rudolfinu v roce 1987, Supraphon jej vydal o rok později. V osmdesátých letech vznikla v pražském Týnském chrámu nahrávka s názvem Mannheimské koncerty; jednalo se o ukázku z tvorby Jana Václava Stamice. Koncerty pro varhany a orchestr D dur, C dur, B dur a Es dur jsem nahrála ve spolupráci s Dvořákovým komorním orchestrem a dirigentem Vladimírem Válkem. V roce 1988 vydal Supraphon Koncerty pro varhany a orchestr Františka Xavera Brixiho (č. 2 G dur), Jiřího Ignáce Linky (C dur) a již dříve natočené dva Stamicovy koncerty (D dur a B dur). Při nahrávce Brixiho a Linky jsem spolupracovala s brněnským Komorním orchestrem Bohuslava Martinů, řízeným Františkem Jílkem. V Supraphonu byla v roce 1995 vydána edice Musica nova bohemica, kam byla zařazena nahrávka Symfonie č. 3 F dur pro varhany, žestě a tympány Miloslava Kabeláče. Varhanní part jsem hrála ve spolupráci s Českou filharmonií a dirigentem Liborem Peškem.

Dílo jsem poprvé uvedla v roce 1984 na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro společně se členy České filharmonie a dirigentem Stanislavem Macurou.

V sedmdesátých letech vznikly také záznamy české hudby 20. století pro sólové varhany. Do alba Varhanní skladby (Leoš Janáček, Petr Eben, Arnošt Parsch) byly zařazeny mé nahrávky Chorální fantasie Petra Ebena a Sonáta pro varhany Arnošta Parsche. Pět Janáčkových skladeb zaznělo v podání Miloše Bučka. O několik let později jsem pořídila nahrávku Ebenovy skladby Faust. Suita pro varhany. Byla vydána se Svatováclavským triptychem pro varhany, op. 70 Vítězslava Nováka v interpretaci Kamily Klugarové.

Účinkovala jste v mnoha zemích Evropy, v asijské části bývalého Sovětského svazu, ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Na které koncerty obzvlášť ráda vzpomínáte?

Ráda bych nejdříve vzpomněla na některé koncerty v českém prostředí. Počátky mého veřejného vystupování spadají do období studií na brněnské konzervatoři a Janáčkově akademii múzických umění. V té době byly varhanní koncerty často pořádány v sále Stadionu. V padesátých letech minulého století bylo vyloučeno vystupovat v kostelích; výjimkou bylo pořádání koncertů v pražském kostele svatého Jakuba a chrámu svatého Mořice v Olomouci. Jistou možnost účinkování nabízely reformované církve; varhaníci mohli hrát při hudebních nešporách. Významným vystoupením v počátcích mé umělecké činnosti byl koncert ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v roce 1953. Výborné ohlasy na program z Bachova a Regerova díla mě v koncertních aktivitách velmi povzbudily.

Vzpomínám si také na časté účinkování v rozhlase. Například v době studií na JAMU jsem veřejně hrála Druhou varhanní sonátu Paula Hindemitha, program byl přímo vysílán Československým rozhlasem. V té době se jednalo o přímý přenos, živé vysílání. Vím, že některé mé koncerty byly přenášeny belgickým a londýnským rozhlasem. Z pozdějšího období ráda vzpomínám například na spolupráci s vynikajícím houslistou Jiřím Trávníčkem. Na začátku sedmdesátých let jsme spolu nastudovali čtyři ze šesti sonát pro housle a cembalo Josefa Myslivečka (Es dur, B dur, D dur a C dur), natočili je pro Československý rozhlas a uvedli na společných koncertech.

Můj repertoár tvoří varhanní skladby různých stylových období, ráda jsem však do svých programů zařazovala hudební novinky. V roce 1960 jsem ve spolupráci s brněnskou filharmonií a dirigentem Otakarem Trhlíkem uvedla v československé premiéře Koncert g moll pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenca. Také tato kompozice byla nejdříve nahrána Československým rozhlasem, potom jsem ji hrávala na koncertech. O pět let později jsem jako československou premiéru přednesla druhý varhanní koncert Paula Hindemitha, opět společně se Státní filharmonií Brno, tentokrát řízenou švýcarským dirigentem Jeanem Meylanem. Poprvé jsem uvedla také řadu děl českých soudobých skladatelů. Od Petra Ebena to byl například cyklus Krajiny patmoské pro varhany a bicí nástroje, který jsem později několikrát zařadila do svých programů. Mými partnery byli bicisté Vlastimil Cupák nebo Martin Opršál. Ebenovy Dvě chorální fantazie jsem hrála ve světové premiéře v USA. Mohu-li pokračovat ve výčtu, dále se jednalo například o skladby Miloslava Ištvana (Musica aspera), Josefa Berga (Sonata per clavicembalo e pianoforte in modo classico; Varhanní hudba na téma Gillese Binchoise), Jana Nováka (Toccata Georgiana), Vladimíra Wernera (Koncert pro dva lesní rohy, varhany a orchestr) a dalších autorů.

Zahraniční koncertní aktivity jsem zahájila v roce 1960 v Belgii, v USA jsem poprvé vystoupila v roce 1973. Ráda vzpomínám na samostatné recitály v Londýně v Royal Festival Hall nebo na univerzitách v Cambridgi a Oxfordu v King’s College Chapel. V chrámovém prostředí jsem hrála například v severoanglickém New Castle, v Brémách, Freiburgu im Breisgau, Haarlemu, Alkmaaru, Uppsale, Bergenu, Trondheimu, Rize, v Moskvě to bylo ve velkém sále Čajkovského konzervatoře, v Los Angeles v prostorách Kalifornské univerzity. Vzpomínám si, jak jsem musela přizpůsobit svou hru akustickým podmínkám například v oxfordské King’s College Chapel, kde dozvuk činil deset sekund, ve švédské Uppsale dokonce dvanáct sekund. Měla jsem možnost hrát na historické i moderní nástroje. Do té druhé kategorie patří například i nové koncertní varhany v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně. Jsem ráda, že se je sem v roce 2014 podařilo po dlouhém úsilí pořídit. Tento moderní nástroj z dílny švýcarského varhanáře Hermanna Mathise patří v současné době k nejlepším varhanám v České republice. Nabízí umělcům bohatou škálu výrazových možností a svým mimořádným zvukem těší interprety i posluchače.

O vašem interpretačním mistrovství vypovídají četné kritiky publikované například ve Švýcarsku, Holandsku, Švédsku, Velké Británii nebo v USA. Autoři oceňovali stylovost vaší interpretace, smysl pro výstavbu díla, technickou vybroušenost, promyšlenou, mistrnou registraci. Paní profesorko, v jednom z dřívějších rozhovorů jste mi vyprávěla, jak ráda jste jezdila do Anglie, kde jste se seznámila s varhanicí Lady Susi Jeans, nebo do Skandinávie, kde působil Wiedermannův žák Bedřich Janáček… Mezi mnoha texty uveřejněnými v různých jazycích mne upoutala recenze ze Švédska. Ráda bych s vaším dovolením završila naše povídání slovy Maxe Lundströma (v českém překladu), otištěnými pod titulem Česká varhanní hra v dómě.

„Takto hrála, tato Alena Veselá z Československa! A my jsme dobře učinili, že jsme se v neděli večer vydali do dómu, abychom se dali opojit její niternou varhanní hrou.

Alena Veselá se právě nachází v závěrečné etapě svého švédského turné, zbývají jí ještě ‚pouze‘ tři koncerty. Pak odjíždí domů do Brna, doufejme že s mnoha krásnými vzpomínkami, o které se jistě podělí se svými žáky na vysoké škole, kde působí.

Zvolit ‚dobrý‘ program má své problémy, neboť dobré nemusí znamenat v uších všech totéž, ale v otázce repertoáru byl tento večer velmi rozmanitý a obsahoval rovněž reprezentanta vlastní země, což bylo velmi šťastným činem.

Začala třemi Noëls od J. F. Dandrieua a předvedla mj. velmi působivé přechody mezi ‚Rückpositivem‘ a ‚Hauptwerkem‘. Vzpomínáme rovněž velmi rádi na nasální regálové hlasy, které zpívaly v krásném kontrastu s tóny flétnových skupin. Byly to kouzelné drobné vánoční písně. Škoda ještě, že varhany nemají Zimbelstern/Cimbálovou hvězdu! A škoda, že v neděli nesněžilo!

Ve Fantasii C dur od Césara Francka jsme slyšeli, jak se má používat žaluziový stroj, a samozřejmě nejen to. Tento starý varhanní lišák věděl, jak se má komponovat!

Pak následovaly 4 varhanní chorály od J. S. Bacha, které A. Veselá přednesla velmi muzikálně a ve vynikajících barevných kombinacích v každém jednotlivém chorálu.

Sonátu od P. Hindemitha hrála se stylovou jistotou a rytmickou pregnancí, registrace měla svůj vrchol ve druhé části (Ruhig bewegt).

Ukončila dílem svého krajana Petra Ebena, narozeného 1929. Upřímně řečeno, očekával jsem, že začne varhany ‚pilovat‘ nebo se přinejmenším vrhne přes všech 5 manuálů, ale nebylo tomu tak! Ó, tento Čech umí komponovat hudbu! A to je více než lze říci o většině jeho současníků, bohužel! Musica dominicalis – jaký perfektní název pro toto dílo!, byla napsána v roce 1954. Na tomto koncertě bylo provedeno její Finále. Tato skladba potřebuje sama o sobě zvláštní sílu, neboť je virtuózní, jak si jen lze představit, a technicky nesmírně náročná. Alena Veselá přesto toto dílo plně zvládla. Tento závěr bychom si rádi vychutnali více než jednou, tak byl fantastický! Bylo to vskutku perfektní zakončení stejně perfektního celku.

Co soudila o našich známých varhanách? ‚Jsou zajímavé, pouze žaluziový manuál je na nesprávném místě,‘ řekla královna varhan z Československa a zmizela v letním soumraku.“

Paní profesorko, mnohokrát vám děkujeme za milý rozhovor a přejeme vám hodně zdraví, sil a elánu do dalších let.

Judita Kučerová

Foto: Hudební fakulta JAMU, archiv Brněnského varhanního festivalu