„Kromě klasického zvuku jednotlivých nástrojů využívám i některé atypické zvukové barvy a rozšířené techniky.“

„Soubory, se kterými funguje konstruktivní vazba hráčů s autorem už při čtení a nácviku, existují u nás i v zahraničí.“

„Vedu dětské sbory Rezekvítek a Cvrkot a smíšený sbor La Folia. Vedle dirigování pro ně také píšu a aranžuji písně.“

Jedna z nejvýraznějších českých skladatelek současnosti Jana Vöröšová se v těchto dnech připravuje na čtvrteční koncert v Rudolfinu, kde zazní světová premiéra její nové skladby Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr. Interprety jsou Česká filharmonie, sopranistka Vanda Šípová a dirigent Keith Lockhart. V rozhovoru pro KlasikuPlus přibližuje texty eskymácké poezie a jejich překlad i zvukovou stránku své partitury a chválí spolupráci s orchestrem a sólistkou.

Jani, přátelíme se dlouho, takže jsem měl před časem nádhernou možnost být přímo u zrodu Tvé nové kompozice, která následně zvítězila ve skladatelské soutěži České filharmonie. Námětově se Písně Vrbovýho proutku opírají o mytologii eskymáckých kmenů… Kde vznikla tahle, alespoň ze středoevropského pohledu poněkud netypická, inspirace?

Líbí se mně přímočarost a syrovost eskymácké poezie – vezmi si, že texty vznikaly v těch nejdrsnějších podmínkách Grónska, hluboko za polárním kruhem. Tam člověk za jakoukoliv chybu platí životem. Lidé žijí v neustálém objetí nekonečného sněhu…Takové jsou i tamní básně a zaříkadla, zrcadlí se v nich tahle bezútěšnost, ale zároveň v sobě nesou obrovskou představivost Vrbovýho proutku, eskymáka, který je vypráví. Texty přebásnil do češtiny v šedesátých letech dvacátého století Vladislav Novák. Podařilo se mu to jazykem, který je i v dnešní době velice moderní. Nadčasovost českého překladu byla také důležitou částí inspirace při komponování.

Novákovy překlady vycházejí přímo z eskymáckých dialektů?

Ne, překládal z angličtiny, i tak se mu však podařilo zachovat textům jejich jedinečnou poetiku.

A co hudební obsah skladby? Mohla bys Písně Vrbovýho proutku blíže popsat?

Skladba je cyklem pěti písní (Popěvek na cestě; Ukolébavka; Píseň mladé ženy; Krartuduk; Stará píseň), které jsou v celkovém obraze formy propojené návraty některých tematických prvků. Pokaždé jsou ovšem tyto prvky trochu jinak zpracovány. Instrumentace je pro soprán a symfonický orchestr, využívám velké obsazení smyčců, dřev i žesťů a rozšířený arzenál perkusí. Kromě klasického zvuku jednotlivých nástrojů využívám i některé atypické zvukové barvy a rozšířené techniky. Je to trhání papíru, praskání bublinek, nebo třeba také populární „seagull effect“, tedy hra řady alikvótních tónů pomocí flažoletového glissanda.

Když se vrátím v čase o dvacet let, vzpomínám si, že na Pražské konzervatoři jsi studovala u Bohuslava Řehoře. Ke komu jsi potom chodila na AMU?

Byla jsem ve třídě Václava Riedlbaucha.

Absolvovala jsi také několik zahraničních stáží a rezidencí, tvé skladby hráli a hrají renomované soubory. Rád bych se dotkl ošemetného tématu, které je „insidery“ na hudební scéně dlouhodobě probíráno – cítíš nějaký kvalitativní rozdíl, pokud Ti skladbu interpretuje český, nebo zahraniční ansámbl?

Je to kvalitativně v zásadě srovnatelné. Soubory, se kterými funguje konstruktivní vazba hráčů s autorem už při čtení a nácviku, existují u nás i v zahraničí. Horší je, když někam pošlu partituru a pozvou mě až na generálku, kde to teprve všichni luští. Takovým příležitostem se snažím vyhýbat.

V té souvislosti, jaká byla při přípravě skladby spolupráce se členy České filharmonie?

Když se hráčům dostaly party do rukou, všichni měli možnost se mnou komunikovat, takže jsem vysvětlovala, konzultovali jsme. Bylo to příjemné. Skvělá byla práce se sopranistkou Vandou Šípovou, filharmonie dokonce v průběhu příprav zajistila korepetitora.

Před nějakou dobou jsme společnými silami provedli několik sborových koncertů, věnuješ se kromě komponování stále ještě sbormistrovské činnosti?

Ano, dnes vedu dětské sbory Rezekvítek a Cvrkot a smíšený sbor La Folia. Vedle dirigování pro ně také píšu a aranžuji písně.

Prozradíš čtenářům portálu KlasikaPlus něco o své rodině?

Žijeme s dlouholetým partnerem a máme tři krásné děti, dvě děvčata a jednoho chlapečka.

———–

Na koncertě nazvaném Premiérový večer kromě vítězné skladby Jany Vöröšové zazní také nové kompozice dalších finalistů 2. ročníku skladatelské soutěže České filharmonie. Bude to „Neha, Adagio pro orchestr“ od Adriana Demoče, slovenského autora žijícího ve Španělsku, a „Crossings“ mladého českého skladatele Matouše Hejla. Program je doplněn koncertní předehrou V přírodě Antonína Dvořáka a Suitou z opery Liška Bystrouška Leoše Janáčka. Českou filharmonii řídí Keith Lockhart.

Foto: Česká filharmonie, Orchestr Berg, Pixabay a Štěpán Filípek (selfie)