„Káťa se mi zpívá moc dobře, její povaha je mi blízká…“

„Přišla jsem si na to, jak Janáčka zpívat. Ne uštěkaně!“

„Byla jsem, myslím, vždycky hodně dobře připravená, ale jak teď, jsem asi ještě v životě nebyla!“

Na mezinárodně uznávaném operním festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie se má od 20. května do 19. června odehrát desítka představení Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Novou inscenaci chystají umělecký šéf festivalu dirigent Robin Ticciati a režisér Damiano Michieletto. Titulní roli ztvární Kateřina Kněžíková. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz česká sopranistka vyjadřuje naději a přesvědčení, že se renomovaný festival uskuteční. Zmiňuje pocity matky odloučené na řadu týdnů od dvou dětí, popisuje vstupní karanténu a podmínky, za kterých může v Británii v době pandemie pracovat, ale hlavně přibližuje svou cestu k nové roli… a na samém začátku i cestu autem do Británie.

Už jste někdy jela sama takhle daleko za operou?

Myslím, že ne. Do mnoha vzdálenějších míst jsem letěla, ale tato cesta byla opravdu speciální. Musela jsem cestovat s několikadenním předstihem, abych mohla nastoupit povinnou desetidenní karanténu. Z Prahy jsem vyjížděla brzo ráno. První hraniční kontrola byla na hranicích s Německem a pak už jsem “jen” projela Belgií a Francií. Další kontrola mě čekala až před vstupem do Británie. Ideální by bylo někde přenocovat a cestu si rozdělit, ale to by v dnešní době znamenalo další komplikace navíc. Jela jsem na jeden zátah, asi čtrnáct hodin…

Cestovní zážitky…?

Pár dní před cestou jsem byla hodně nervózní z toho, že nebudu mít v pořádku všechny potřebné dokumenty… Na britských hranicích jsem musela projít kontrolou v podobném duchu, jako když se přiletí do Ameriky. Kontroly jsou určitě přísnější i v souvislosti s vystoupením Velké Británie z EU… Také jsem poprvé jela tunelem pod kanálem La Manche: zajímavé, jedete asi dvacet minut, vyjedete na druhé straně vody – a najednou řešíte řízení na jiné straně silnice…! Bylo příjemné sledovat navigaci, která značila cestu, a večer už nebyl takový provoz… Na prvním kruhovém objezdu jsem trošku zaváhala, ale jela jsem vlastně pořád rovně, takže jsem si po chvíli zvykla.

Kde pro příští dva a půl měsíce bydlíte?

V Uckfieldu, městě vzdáleném nějakých patnáct minut jízdy od Glyndebourne. Je tu venkovský klid. Mimochodem, když vezmete v úvahu, na jak odlehlém místě Glyndebourne je a jakou má přitom světovou pověst, to je něco úžasného…!

Takže budete na zkoušky na představení jezdit autem.

Ano. Využila jsem možnost vzít si víc věcí a přijela jsem svým. Mohla jsem se zásobit vším potřebným a neřešit, co se mi vejde do jednoho kufru.

V karanténě musíte být zavřená ve čtyřech stěnách?

Ano, mám krásný byt, který mi karanténu zpříjemňuje po dobu deseti dnů. Před odjezdem z domova jsem si musela objednat sadu antigenních testů, kterou doručí na danou adresu. Kvůli Velikonocům přišla o několik dní později… a těch nervů a času strávených na telefonu bych nikomu nepřála. Nemůžete si zkrátka dojít do lékárny a koupit si vlastní testy. Vše je zaznamenáno v systému a každý den jsem měla hovor, ve kterém vše kontrolovali. I tyto testy musíte registrovat, aby vám byl výsledek poslán. Test si člověk musí udělat sám druhý a osmý den, zkumavku s výtěrem potom dá do speciální obálky a krabice a odnese do schránky, která je k tomu určena… V desetidenní karanténě je možné požádat o uvolnění po pěti dnech, ovšem na základě PCR testu, který si musíte udělat také sami a pak předat pověřené osobě… Skvěle tady fungují donáškové služby. Po mém příjezdu mi poslíček přinesl dvě tašky s jídlem, abych nemusela na nákup. Musíte opravdu být doma. Já už s karanténami nějakou praxi mám, ale tady v Británii je to jinak, nová zkušenost – zcela jiné podmínky a přístup.

Jak dlouhá byla vaše cesta k Janáčkově Kátě Kabanové?

Před dvěma roky jsem na základě doporučení Jakuba Hrůši jela na předzpívání do Berlína, kde jsem se představila šéfovi castingu a Robinu Ticciatimu, který je šéfdirigentem Deutsches Symphonie-Orchester a který tady bude dirigovat naši Káťu… Vzpomínám si, v jak příšerné zdravotní kondici jsem byla. Chtěla jsem tehdy předzpívání ráno odříct. Díky Lucii Strakové, která mě tam odvezla, jsem ale mohla celou cestu nabírat síly. Několik týdnů nedal nikdo vědět, a tak jsem si myslela, že z toho nic nevzešlo… Ostatně, v té době jsem měla ještě s typem tohoto repertoáru málo zkušeností, ostravskou Rusalku jsem měla teprve před sebou. Ono je těžké přesně určit, kdy je už člověk na nějakou roli opravdu připravený… Prostě jsem zkoušela, jestli to vyjde, nebo ne. Když jsem na Káťu už přestala myslet, zavolali, jestli mám ještě stále zájem. Samozřejmě, že jsem měla!

Ale cesta ke Kátě byla asi delší…

Ano, začala ještě o nějaký rok dřív, když mě Jakub Hrůša oslovil pro plánovanou koncertní šňůru s Káťou Kabanovou s Českou filharmonií. To bylo v době, kdy jsem byla podruhé těhotná a potýkala se s vážnou nemocí. Tou dobou jsem ležela v nemocnici a myslela jsem si, že se možná už v životě na pódia nevrátím. Jakub mi telefonoval a říká: Milá Kačenko, posílám noty, posílám nahrávku… – za týden chci odpověď. Měla jsem tehdy jasno, že ne. Dala jsem mu spoustu doporučení, kdo by podle mého mohl Káťu zpívat. Já si opravdu nemyslela, že na ni mám a někdy mít budu… Ale on byl už tehdy naprosto přesvědčený, že to bude moje parketa. Začala jsem se tedy díky Jakubovi touto myšlenkou a rolí zaobírat. Po berlínském předzpívání už šlo jenom o to, roli se naučit. A mezitím k ní hlas došel. Po druhém porodu se mi hlas víc otevřel, prohloubil a zabarvil. A tak se i trošku riskování vyplatilo.

Vnímáte Káťu Kabanovou jako lyrickou roli?

Ano. Je to křehká postava, i když jsou v opeře samozřejmě místa, která takzvaně kousnou a ve kterých je potřeba zabrat. Ale Káťa se mi zpívá opravdu moc a moc dobře, její povaha je mi blízká… Věřím, že bude jednou z mých oblíbených rolí. Už teď si rozumíme…

Zmiňovaná šňůra s Českou filharmonií s koncertním uvedením Káti mimo jiné v Praze a v Labské filharmonii v Hamburku se ale bohužel loni na jaře nakonec neuskutečnila, viďte…

Bohužel kvůli pandemii ne. Mým plánem bylo si Káťu vyzkoušet s českým orchestrem, s českým dirigentem, s českým přemýšlením… naučit se ji… a potom přijet do Glyndebourne, nebýt zaskočena, mít zkušenost… Nic z toho se však nestalo. Ale věnovala jsem přípravě strašně moc času, nic jsem neponechala náhodě. Myslím, že jsem vždycky hodně dobře připravená, ale tak, jako teď, jsem asi ještě v životě nebyla!

Berete věci, které Vás v příštích týdnech čekají, jako velkou životní příležitost?

Rozhodně ano. Než jsem se stala matkou, měla jsem možnost zpívat na několika zahraničních scénách, v Bruselu i jinde v Belgii, ve Francii…, ale s dětmi se vše změnilo a otočilo jiným směrem. Myslím, že jsem cítila, že nejsem připravená pokoušet své štěstí v zahraničí. Ani hlasově, ani psychicky. A s dětmi člověk musel začít o všem přemýšlet jinak… Glyndebourne je jedna z nejkrásnějších příležitostí, kterých se mi zatím dostalo. Jde o jedinečný festival s naprosto úžasným divadlem, ve kterém se zpívá skoro samo.

Takže už jste připravená na zahraniční kariéru?

Myslím, že teď už jsem, ale nedokážu si přestavit trávit takto pravidelně čas bez dětí. Škoda, že tu není pan dirigent Bělohlávek, mohla bych být chytřejší o jeho zkušenosti a poznatky. Já jsem s ním v posledních letech, než odešel, hodně věcí konzultovala. I můj repertoárový posun. Ale pan dirigent Hrůša ho docela pěkně supluje. Ví všechno dřív než já a velmi mi věří… Když jsem mu jednou říkala, že se cítím už být vlastně stará, že mi ujel vlak, řekl mi, že si musím najít něco, v čem budu výjimečná. Měl na mysli koncertní repertoár a Janáčka. Jeho slova se od té doby jen potvrzují. Koncertních příležitostí mám opravdu hodně nejen v Čechách, ale také za hranicemi naší krásné země. A jestli budu moci dělat i Janáčka, budu šťastná. Ale ne nic rychle, ne překotně.

Budete řadu týdnů bez rodiny, bude to těžké?

Teď asi ano. Zatím jsem od nich pár dní. Nejdelší dobu, kdy jsem byla od dětí, bylo čtrnáct dní. V druhém týdnu už jsem mívala krizi a těšila jsem se domů. V Glyndebourne to bude podstatně delší. Teď jsem v euforii, že mám čas jen pro sebe, ale za nějakou dobu stesk po domově zcela jistě přijde. Ještě, že žijeme v době různých WhatsAppů a Facebooků, takže člověk může telefonovat a zároveň druhé vidět… Přijímám odloučení jako úděl patřící k mému povolání. Děti na tom jsou mnohem lépe, jsou zvyklé na to, že minimálně jeden z rodičů je na delší dobu pryč. Adélka už je školou povinná, takže cestování jako dřív není tak snadné. Když odhlédnu od doby, ve které teď žijeme. Barborka to sice nevnímá s takovou samozřejmostí jako její sestra, ale jsem přesvědčená, že kdybych je rozdělila, bylo by to na škodu.

Předpokládá se, že se bude hrát a zpívat pro publikum?

Všichni napínají své síly pro to, aby se tak mohlo stát, a s postupným rozvolňováním zde v Británii to vypadá docela nadějně. Dá se jen čekat, že asi publikum nebude tak mezinárodní jako v jiných letech.

Je možné, že se bude Káťa hrát v Glyndebourne i za rok? Nemáte třeba takovou nabídku?

Takovou nabídku bohužel nemám. Káťa má letos sté výročí a to je, myslím, důvod zařazení inscenace na hrací plán. Většinou se opakují především opery od Mozarta, Rossiniho, Donizettiho… Byla bych přešťastná, kdyby mě někdo na základě Káti pozval hostovat i do jiného operního domu, ale teď jsem tady a je to pro mě čest. Nemůžu být šťastnější…

Jste připravena, že možná budete kolegy doučovat česky?

Myslím, že mnozí zkušenost s Janáčkem mají, možná dokonce budu paradoxně jediná, která ji v takové míře nemá. Ale zrovna tohle mě nezastaví…! Já jsem si přišla na to, jak Janáčka zpívat. Ne uštěkaně! Přišla jsem na způsob, který je pro můj krk krásný a zpívatelný. A s češtinou? Budeme samozřejmě mít k dispozici jazykovou koučku, Češku. Pokud za mnou někdo přímo nepřijde a nebude chtít pomoci, nebudu se nikomu sama vnucovat. Tyto „kolegiální“ rady jsou vždycky dost na hraně a jsem si jistá, že každý své přípravě věnoval maximum. I když jde o tak komplikovanou řeč, jakou čeština bezesporu je.

————–

O Kateřině Kněžíkové a jejím letošním úkolu v Glyndebourne už jsme psali ZDE.

————–

Káťa Kabanová, šestá z devíti oper Leoše Janáčka, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře, je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivá. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Poprvé se hrála před sto lety, 23. listopadu 1921, v brněnském Městském divadle, předtím německém, v současnosti Mahenově. Světové premiéry tam měly i Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Na festivalu v Glyndebourne se Káťa Kabanová letos objevuje poprvé v jeho historii sahající do 30. let 20. století.

Foto: Fb K. Kněžíkové, Ilona Sochorová, archiv KlasikyPlus