„Německý režisér Sven-Eric Bechtolf uvedl na scénu hororovou karikaturu z 19. století, ze které se úpěnlivě snaží vymanit Rusalčina touha po lásce.“

„Režie je prošpikována množstvím gagů, které jsou někdy funkční, mnohdy nepatřičně lascivní.“

„Dirigent Tomáš Hanus bral na pěvce ohled a nechal dokonale vyznít orchestrální mezihry.“

Inscenace Dvořákovy Rusalky se vrátila na jeviště Vídeňské státní opery po deseti letech jako obnovená premiéra o Velikonocích 31. března 2024. Původní premiéra se uskutečnila 26. ledna 2014 pod vedením Jiřího Bělohlávka. Tentokrát se za dirigentský pult postavil jeho žák, český dirigent Tomáš Hanus, a na jevišti opery stanuli debutující čeští pěvci – Eliška Weissová jako Cizí kněžna a Pavel Černoch jako Princ.

Rusalka Antonína Dvořáka je na světových jevištích frekventovaným titulem, zvlášť, když letopočet končí na číslo 4, kdy je Rok české hudby. Někdy více, jindy méně režijně povedená. Vždy ale vítězí líbezná hudba Antonína Dvořáka a pohádka na text Jaroslava Kvapila. Zahraniční režiséři bohužel podléhají většinou negativistickým představám, inspirováni příběhem o Malé mořské víle, a nevědí, že mají v rukou příběh z českých luhů a hájů, kde jsou vodní víly i vodníci laskaví a kde lidé vítězně bojují proti strachu z čar a příšer humorem.

Německý režisér Sven-Eric Bechtolf uvedl na scénu hororovou karikaturu z 19. století, ze které se úpěnlivě snaží vymanit Rusalčina touha po lásce. Autor scény Rolf Glittenberg zasadil příběh na dno jezera, připomínající obrovské akvárium s velkými odumřelými kmeny stromů, jehož průsvitná skleněná zadní stěna v patře odděluje svět lidí od říše pohádkových bytostí. Kostýmy Marianne Glittenberg navozují konec 19. století, jsou nápadité, ale určitě ne slušivé. Předvádí se tu ponurý a bezvýchodný obraz, oživovaný drsnými scénami, co vesměs postrádají vtip a někdy i vkus.

Režie je prošpikována množstvím gagů, které jsou někdy funkční, i když popisné (vodník tahající z kapsy rybu, Rusalka vlnící se jako ryba v době přerodu z víly v člověka a naopak), mnohdy nepatřičně lascivní (vodník osahávající poloobnažené víly, Rusalka ležící břichem rozkročmo na kmeni stromu, uvědomující si touhu po sexu…). Diváka nadzvedávají neočekávané akce, jež lze sice rozumově rozklíčovat, ale již hůře citově přijmout. Z orchestru znějící efektní a jásavá polonéza se na jevišti nekoná, tam je sama vyděšená Rusalka, když vpadne pár mimů, ne nepodobných Hajnému a Kuchtíkovi, s cílem nevkusných sexuálních hrátek. Výborná choreografie Lukase Gaudernaka v kombinaci sexuálního násilí, má zjevně Rusalce ukázat živočišnou tvář reálného milostného života, ale s romanticky efektní hudbou Polonézy se to nepotkává v ničem. Květiny bílé po cestě, to je sbor na pohřbu, stylizovaný do funerální dobové fotografie s Princem v obleku uprostřed. Do toho Vodník: Běda, běda… Je na místo moudré přírodní prasíly vypelichaným bonvivánem v ošuntělém fraku, s výrazem a chováním Kalibána a zmůže se jen na neurotické škubání Rusalčiných svatebních šatů a na bezmocné pobíhání po jevišti. Vrcholem zvrácenosti je ale Ježibaba. Má vizáž a chování domovnice v černých šatech z 19. století, plášť z havraního peří a kulicha na hlavě. Z Rusalky si utahuje, když uřízne hlavu mrtvému havranovi a nacpe ji Rusalce do úst, nebo ji nechá ležet ve mdlobách s mrtvým ptákem v klíně. Divák se ptá proč, ale režie neodpovídá. Horší je to s Kuchtíkem, kterého v závěru Ježibaba skutečně podřízne a pak hltavě chlemtá jeho krev. Naštěstí v cudném zákrytu lesního vývratu. Pokračují v tom i lesní žínky, jež si krví namažou ruce a zálibně si je prohlížejí: …mám, mám, bílé ručky mám… Dokonce se poperou o zakrvácenou Kuchtíkovu zástěru, kterou k nim spouští shora na provaze Vodník. Scény, v nichž si postavy vyjadřují milostné city, jsou prázdné a nudné, bez vzájemné komunikace. Bez naplnění je i poslední obraz, kdy Rusalka, již proměněná ve smrtící sílu, připoutává Prince černým dlouhým šálem ke kmeni stromu a ještě mu s ním zakryje obličej. Je v tom zánik, ale ne katarze. Duše lidská, Bůh tě pomiluj… to je jen beznaděj a smutek. Ještě že k tomu Dvořák napsal ten krásný, všeobjímající symfonický závěr! Nicméně to nezachraňuje režii v jejím nepochopení základního poslání poetické opery.

Oproti před deseti lety uváděné inscenaci je nyní zcela nové pěvecké obsazení, kde převažují pěvci, kteří na scéně Vídeňské státní opery prožívali svůj debut. Jistě zde měl slovo český dirigent Tomáš Hanus, který inscenaci po svém učiteli Jiřím Bělohlávkovi převzal. Princem byl český tenorista Pavel Černoch, jemuž bohužel chyběla přesvědčivost a dokonce i hlasový volumen; působil rozpačitě. Příjemná barva nosné střední polohy se ztrácela ve výškách; pěvec je bral příliš opatrně. Indispozice, která by tento přístup opodstatnila, nebyla ohlášená. Další českou posilou byla Eliška Weissová v roli Cizí kněžny. Postavě dala razanci jak v herecké rovině, tak ve zpěvu, kdy se pokládala především do vysokých poloh. Tam uplatnila velký objem a lesklou barvu svého hutného sopránu. Roli Rusalky zastala americká sopranistka Corinne Winters. Sopranistka preferovala hrudní rejstřík samozřejmě kromě výšek v závěru árie o měsíčku a v konci opery, kdy se uplatnila její zářivá barva. Výsledkem nadměrného využití temnějších odstínů hlasu však bylo nedostatečné odlišení se od ostatních dvou protagonistek. Statečně a celkem úspěšně se snažila o češtinu, ve vypjatých částech ale moudře zůstala jen u vokalizace. Představitelkou Ježibaby byla německá mezzosopranistka Okka von der Damerau. Hutný a nosný hlas a majestátní postava k roli Ježibaby patří, zachovala si nadhled a důstojnost dokonce i v nestandardních situacích, jež jí režie předepsala. V roli Vodníka se představil polský basista Adam Palka. Upoutal rezolutním podáním s podivnou češtinou. Vodník by měl být osudovou postavou celé opery, pěvec byl ale nucen do podivných, až neurotických akcí, které k roli nepatří. 

Příjemné bylo dívčí trio lesních žínek, zpočátku lehce rozverné, později dravě krvežíznivé. První soprán Anny Voshege měkce zářil, druhý soprán Julietty Mars sametově hladil a jen mezzosoprán Darii Suschkové byl o něco ostřejší, což někdy narušovalo soulad tria. V menších rolích příjemně překvapili jako Hajný Stefan Astakhov, německý barytonista s ruskými kořeny, a australská mezzosopranistka Margaret Plummer jako Kuchtička – oba přinesli přirozený pěvecký projev a překvapivě dobrou češtinu. Měkký zpěv nabídl i ukrajinský barytonista Nikita Ivasechko jako Lovec za scénou. 

Hlavní roli v této inscenaci zastal Orchester der Wiener Staatsoper, posazený o něco výše, než je hloubka orchestřiště, aby se hudba nesla plně a kompaktně do hlediště, ve forte někdy i na úkor sólistů. Přesto bral dirigent Tomáš Hanus na pěvce ohled a orchestr tlumil, když bylo třeba. Naopak zase nechal dokonale vyznít orchestrální mezihry, kterým dal šíři, sladký témbr a romantickou plnost zvuku. Dynamika tak dostala barevnou plasticitu i praktickou funkčnost. Chor der Wiener Staatsoper, připravený sbormistrem Martinem Schebestou, měl práci jak za scénou, tak na scéně. Květiny bílé po cestě byly podány precizně a ukázněně, až odcizeně, bez citu. Což bylo jistě cílené; stejně jako celá inscenace – odcizená, studená a krutá. Do půvabné české romantické pohádky měla opravdu daleko, spíš to byla smutná a nihilistická podívaná. Dvořákova hudba však zůstala vroucí, za což inscenace vděčí perfekcionistickému a emotivnímu přístupu českého dirigenta Tomáše Hanuse.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn