„Ivor Bolton zvolil verzi se všemi repeticemi, které ovšem varioval v různém vyznění, dynamice, plasticitě.“

„V klasicistním zvuku vynikly až netušené detaily, po jemných, precizně propracovaných úsecích vedl dirigent hráče k dynamickému i tempovému vzepětí.“

„Martin Helmchen se musel vyrovnat s nástrojem, který neumožňuje plnou barevnost, zato vynikly jiné kvality, především zřetelnost, průzračnost a křehkost tónu.“

Drážďanské hudební slavnosti se pyšní nejen zajímavými osobnostmi, které na festivalu vystupují, ale i vlastním orchestrem, hrajícím na dobové nástroje především romantický repertoár. Minulý týden předneslo těleso vedené Ivorem Boltonem v drážďanském Paláci kultury Schubertovu symfonii „Velkou“ a První klavírní koncert Johannesa Bramhse se sólistou Martinem Helmchenem.

Drážďanský festivalový orchestr byl založen v roce 2012. U jeho zrodu stáli umělecký ředitel festivalu Jan Vogler a Ivor Bolton, anglický dirigent a cembalista. Byl hudebním ředitelem Glyndebourne Touring Opera, hudebním ředitelem St. James’s Church v Londýně, dvanáct let vedl Orchestr Mozartea v Salcburku, od roku 2015 je ředitelem Teatro Real v Madridu, zároveň je šéfdirigentem Symfonického orchestru v Basileji. Je častým hostem v Bavorské státní opeře, Pařížské národní opeře i Královské opeře v Londýně. Jeho specializace na poučenou interpretaci nese v letité spolupráci s Drážďanským festivalovým orchestrem sladké plody. Vysoká úroveň orchestru plyne i z jeho mezinárodního složení, jeho hráči jsou členy takových renomovaných těles, jako jsou Akademie staré hudby, Orchestr 18. století, Balthasar Neumann Ensemble, Orchestre Révolutionnaire et Romantique, Concentus Musicus Wien, Il Giardino Armonico, Le Cercle de l’Harmonie, Concerto Köln, Akademie für Alte Musik Berlin nebo English Baroque Soloists. Letoškem počínaje se bude Festivalový orchestr spolu s Concertem Köln a dirigentem Kentem Naganem podílet na kompletním provedení Prstenu Nibelungů. Ve čtyřech sezonách uvede Wagnerův cyklus z historicky poučeného pohledu.

Jak vyzněla v této interpretaci Schubertova Symfonie č. 8 C dur, D 944 „Velká“? Ivor Bolton zvolil verzi se všemi repeticemi, které ovšem varioval v různém vyznění, dynamice, plasticitě. Když po hodině symfonie skončila, chtělo se říci, škoda že trvala tak krátce. Jak bylo uvedeno výše, všichni hráči mají zkušenosti z těch nejlepších dobových orchestrů. A to se projevilo jak v dynamicky tvárných smyčcích, tak v citlivých dechových nástrojích. Horny na samém začátku první věty Andante – Allegro ma non troppo zněly jemně, a přitom jistě, výborně hrály tři trombony, které Schubert v této symfonii hojně využívá. V dynamicky vypjatých i pianissimových pasážích se trombonisté překonávali. V klasicistním zvuku vynikly až netušené detaily, po jemných, precizně propracovaných úsecích vedl dirigent hráče k dynamickému i tempovému vzepětí, díky vysoké úrovni hry vystupovalo do popředí napětí mezi smyčci a dechy a zároveň rychlé neostré přechody. Vzrušující byly nádherně rozvinuté fráze, které sluch vnímal trochu jinak než v tradiční romantické interpretaci, i když opar romantismu byl samozřejmě přítomen. Podobně krásné bylo druhé Andante s bravurními sóly hobojisty, zvukově si pak ucho lebedilo v souzvuku sekundů, violoncell a hoboje. Ve Scherzu vynikla hravost a tanečnost, muzikanti hráli s takovým nasazením, radostí a úsměvy, až to bylo nakažlivé. V souhře i sólech vynikla každá maličkost, skutečně málokdy se slyší všechny detaily i v doprovodu, které na sebe nestrhávají pozornost, ale jsou stavebními kameny celku. Střídmě rozklenuté fráze získávají na intenzitě, aniž by ztrácely na zřetelnosti. Závěrečné Allegro vivace, suverénně zahrané, se přelévalo od ztišení k větší intenzitě až k závěrečné euforické smršti. Co dodat? Máme v uchu Schubertovu „Velkou“ v opulentním podání romantických orchestrů. Toto provedení odkrylo krásu všech melodií a témat, propojilo je a zanechalo velmi silný dojem a přání, aby bylo někdy zaznamenáno na nahrávce.

Byla-li Schubertova Osmá symfonie poprvé provedena devět let po smrti autora v roce 1839 v Lipsku a jejího řízení se ujal Felix Mendelssohn-Bartholdy, pak premiéra Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 d moll, op. 15 Johannesa Brahmse se konala v roce 1859 v Hannoveru za řízení Josepha Joachima s autorem u klavíru. Premiéra to byla neúspěšná, a skladba byla dokonce nazvána „koncert pro orchestr s obligátním klavírem“. Na drážďanském festivalu se jeho interpretace chopil uznávaný německý klavírista Martin Helmchen, jenž hrál na kopii klavíru Boisselot 1846, kterou postavil Paul McNulty.

Helmchena si pražské publikum možná pamatuje z provedení Beethovenových sonát pro klavír a housle s Frankem Peterem Zimmermannem v roce 2021, kdy zaujal svou pokornou stylovou uměřeností a jemným kultivovaným tónem. Totéž jsme slyšeli v Brahmsově klavírním koncertu. Musel se vyrovnat s nástrojem, který neumožňuje plnou barevnost, zato vynikly jiné kvality, především zřetelnost, průzračnost a křehkost tónu. A Martin Helmchen ukázal, že i na tento nástroj lze hrát rezolutně a zvukově zajímavě – například v souzvuku s flétnou a hobojem, i se smyčci. Orchestr v úvodním Maestoso dosáhl pod vedením Ivora Boltona krásného zvuku, ne majestátního, ale líbezně vznešeného. Možná byl méně barevný, méně plný, ale určitě ne plochý. Zatímco v první větě jsem si na toto zvukové ztvárnění musela chvíli zvykat (na rozdíl od Schuberta), Adagio již plně vyznělo ve prospěch historické interpretace. Možná chyběly velkolepé melodické oblouky, o to více však vynikly Brahmsovy hudební nápady, témata, vystavěný melodický oblouk v klavíru. Orchestr hrál velmi tlumeně, aby vynikla perlivá drobnokresba klavíristy. Po této nádherně zahrané větě přišlo dirigentem zpočátku dynamicky tlumené Allegro, aby náležitě vystoupil part klavíru přednesený s bravurní až pohlcující noblesou. Jakkoli jsem na začátku klavírního koncertu trochu postrádala brahmsovský zvuk (ach ten posluchačský konzervatismus!), se závěrečnými takty – podobně jako u Schuberta – jsem byla touto interpretací úplně pohlcená a bylo mi líto, že zážitek nově slyšeného Schuberta a Brahmse končí.

******

Foto: Drážďanské hudební slavnosti / Oliver Killig