„Hranice mezi okázalou virtuozitou a pokornou stylovou interpretací byla zřetelná po celý večer. Řekla bych, že čím větší uměřenost hráče, tím větší zážitek pro posluchače.“

„Nikdy jsem neslyšela tolik nedořečeností, pauz a nádechů v roli významotvorných prvků jako v této dvojjediné interpretaci.“

„Za zmínku stojí závěr sonáty – muzikanti ji zahráli vypjatě, strhujícím způsobem, a přitom ne nadneseně, s přehnanou dynamikou. Ostatně tak, jak interpretovali všechny tři Beethovenovy sonáty.“

Hostem prvního koncertu Recitálového cyklu Českého spolku pro komorní hudbu byl německý houslista Frank Peter Zimmermann. S Českou filharmonií vystupoval několikrát, v roce 2013 hrál v Praze Dvořákův houslový koncert, v roce 2016 Bartókův. Pro svůj premiérový pražský recitál zvolil v neděli 24. října tři sonáty Ludwiga van Beethovena. Partnerem mu byl německý klavírista Martin Helmchen.

Šestapadesátiletý Frank Peter Zimmermann patří právem mezi špičku současných houslistů. Jako sólista je žádán všemi významnými orchestry v Evropě, Americe i v Asii, je ozdobou hudebních festivalů. Svou sólovou činnost vyvažuje komorní hrou v Triu Zimmermann (s violistou Antoinem Tamestitem a violoncellistou Christianem Poltérou). V posledních letech vystupuje s klavíristou Martinem Helmchenem. Během této sezony uvádějí Beethovenovy sonáty, jejichž komplet nahráli na CD, ve významných evropských sálech v Mnichově, Londýně, Amsterodamu a v Praze.

Devětatřicetiletý Martin Helmchen je rovněž vyhledávaným sólistou renomovaných světových orchestrů. Za všechno mluví jména dirigentů, s nimiž spolupracuje – Herbert Blomstedt, Manfred Honeck, Bernard Haitink nebo Jakub Hrůša. Také on se rád věnuje komorní hře – zásadním impulsem k tomu byla spolupráce s Borisem Pergamenščikovem. V této sezoně je Martin Helmchen rezidenčním umělcem Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo.

Umělci přednesli v Dvořákově síni Rudolfina tři Beethovenova díla: Sonátu pro klavír a housle č. 8 G dur, op. 30 č. 3, Sonátu pro klavír a housle č. 9 A dur, op. 47, Kreutzerova, a Sonátu pro klavír a housle č. 10 G dur, op. 96. Zaznamenání hodné je, že oba interpreti, kteří dozajista znají tyto skladby dokonale (i vzhledem k nahrávce), hráli své party z tištěných not.

Jsou koncerty – a zejména komorní –, kdy od samotného začátku víte, že se odehraje něco výjimečného. Přihodilo se to i ten večer s prvními takty sonáty č. 8 G dur. Rozverná první věta s frázemi na milisekundu dokončenými, nevyostřenou akcentací houslí, kultivovaným jemným úhozem klavíristy byla příslibem věcí příštích. A ty se děly. V druhé, lyrické, romantické větě se hudebníci rozehráli cituplně, vřele, přitom ne sladkobolně, přeslazeně. Právě ta hranice mezi na odiv stavěnou virtuozitou a pokornou stylovou interpretací byla zřetelná po celý večer. Řekla bych, že čím větší uměřenost hráče, tím větší zážitek pro posluchače. U Zimmermanna vždy obdivuji jeho tónovou vyrovnanost, v této větě s jemným vibratem, Helmchen zase upoutal svou jemnou, křehkou, brilantní hrou a očividným souzněním s houslistou. Je známo, že Beethoven napsal tyto sonáty pro dva rovnocenné nástroje – klavír v nich nemá doprovodnou úlohu, ale je partnerem houslí – a interpretace Zimmermanna a Helmchena tento záměr naplnila.

Asi nejznámější a nejoblíbenější Beethovenova sonáta pro klavír a housle je devátá, zvaná Kreutzerova. Snad každý houslista touží se s ní poměřit. Frank Peter Zimmermann se s ní nepoměřoval, on ji prostě hrál – neokázale, přirozeně, přesně, virtuózně, přitom ani s náznakem sebeprezentace. Klavírista byl partnerem v dialogu, obdiv zaslouží dokonalá souhra jak v rychlých pasážích, tak ve zpomalení, i pauzy jako by byly stvořeny jedním dechem. Druhá věta s variacemi vyzněla, jako by byla ta nejlehčí na světě – hráči jako by se ptali „Vy tohle považujete za těžké?“ a s nadhledem, intonační a úhozovou přesností v rychlém tempu i lyrickou vroucností omračovali posluchače. Třetí věta Finale: Presto opět představovala dokonalé souznění obou interpretů, jeden dával prostor druhému, silné emoce zněly z klaviatury, Martin Helmchen hrál opravdu bravurně. Za zmínku stojí závěr sonáty – muzikanti ji zahráli vypjatě, strhujícím způsobem, a přitom ne nadneseně, s přehnanou dynamikou. Ostatně tak, jak interpretovali všechny tři Beethovenovy sonáty.

Po přestávce zazněla intimnější čtyřvětá sonáta č. 10 G dur. Není tak efektní jako předchozí, jako by se v partituře nic moc nedělo – tu trylkuje houslista, tu zase klavírista, dochází ke srozuměnému dialogu – až přijde efektní závěr první věty. Pro posluchače, který už vstřebal předcházející dvě sonáty, blaho. V následujícím Adagiu bych mohla vynést každý takt včetně dlouhých tónů bez vibrata, ale recenze by stala notně monotónní. Po hravě zahraném Scherzu se oba hudebníci opět zaskvěli ve variacích čtvrté věty, byla to ukázka umění vytvořit na malé ploše interpretační šperk. Nikdy jsem neslyšela tolik nedořečeností, pauz a nádechů v roli významotvorných prvků jako v této dvojjediné interpretaci.

Recitál zakončili Frank Peter Zimmermann s Martinem Helmchenem Adagiem ze Sonáty pro klavír a housle č. 6 A dur, op. 30, povyšujícím celý večer do kategorie nezapomenutelných. Průzračná tónová artikulace, intonační jistota, stylovost, přemýšlivost, něha i temperament se odrážely v interpretaci každého taktu. Zimmermann dává jednoznačně přednost stradivárkám před nástrojem z Guarneriho dílny. Při posledním pražském hostování v roce 2016 vysvětlil proč: „Třináct let jsem hrál na stradivárky z roku 1711, zvané Lady Inchiquin. Byly majetkem německé banky, která zkrachovala, a musel jsem je vrátit. Tehdy mi bylo, jako bych přišel o hlas. Zkoušel jsem pak různé nástroje, ale nebylo to ono. Guarnerky mi vůbec neseděly. Podobně jako když milujete Renatu Tebaldi, nemůžete mít rádi Marii Callasovou. Je to zkrátka něco úplně jiného.“ Ale příběh má šťastný konec. V roce 2017 se majitelem stradivárek Lady Inchiquin stala Umělecká sbírka Severního Porýní-Vestfálska, která je umělci znovu zapůjčila.

Foto: Fb České filharmonie