„Obec Borová se stala pravidelným místem návštěv Bohuslava Martinů. Byl zde hostem evangelického faráře Vladimíra Čecha a jeho hudbymilovné manželky Gabriely.“

„Právě sem k rybníku Sykovci situoval Miloslav Bureš konání lidových zvyků čištění studánek. Navíc k místu měl osobní vazbu Martinů, který zde strávil několik dní o prázdninách 1938 jako host rodiny Kaprálových.“

„Martinů sem jezdil velmi rád: i jeho fascinovala okolní příroda a atmosféra. Naposledy Kozlov navštívil dle vzpomínek Ely Švabinské nedlouho před svým odjezdem do Francie v létě roku 1923.“

Pokračujeme druhou částí virtuální prohlídky míst spojených s mládím Bohuslava Martinů (první díl věnovaný zejména městu Polička a jeho nejbližšímu okolí, najdete ZDE.). Dnešní díl představuje místa v blízkém i vzdálenějším okolí skladatelova rodiště, která Martinů rád navštěvoval a jejichž přitažlivost nezmizela ani s odstupem jednoho století.

Začneme v minulosti oblíbeným místem pro nedělní výlety Poličských, zvaným Balda, které se nachází přibližně deset kilometrů jihovýchodně od Poličky. Máme dochovánu fotografii, na níž je přibližně dvacetiletý Martinů spolu s tatínkem (vpravo od něj) a dalšími přáteli zachycen právě na Baldě. V době mládí Bohuslava Martinů zde byly malé prosperující lázně, jejichž léčivý pramen upevňoval zdraví. Byly známé pod vícero označeními, například jako Zlatá studna, Zlatý pramen, německy Goldbrunn či Goldbründel nebo Walda a Waldel. Pověst praví, že zde jeden zemědělec našel zlatou růži. Při hledání dalšího zlata byly v místě prováděny vykopávky, ale skončily poté, co ze země vytryskl silný proud vody, později shledaný jako léčivý. V minulosti zdroj zkoumala řada lékařských kapacit, v roce 1748 jej obšírně popsal pražský lékař Václav Baltazar Petržilka: „Pít ji studenou je užitečné k snadnějšímu vyprazdňování žaludku, dvanácterníku a při poruchách žlučových cest. Teplá voda rozpouští hleny a zácpu, pije se při onemocnění krku, močového měchýře a suchém kašli.“ Majitel panství František Rudolf z Hohenemsu nechal postavit v blízkosti studnice kapli zasvěcenou Panně Marii, lázeňský dům, hostinec, dvě kryté kuželny a střelnici. Lázně začala navštěvovat šlechta, duchovenstvo či vojenští důstojníci. Největší rozkvět zaznamenaly lázně na přelomu 19. a 20. století, kdy zde denně pobývalo kolem stovky návštěvníků, z uměleckých osobností například Jaroslav Vrchlický. Po druhé světové válce ale činnost lázní nebyla obnovena, objekt začal chátrat a dnes někdejší slávu připomíná jen torzo staveb. Vévodí jim kaple Panny Marie Sněžné, poutní místo, kde se jednou ročně scházejí věřící z celého okolí, aby poděkovali za dary, které obdrželi v minulém roce.

Poměrně známou skutečností je to, že Bohuslav Martinů v mládí často a rád navštěvoval obec Borová, ležící stejně jako Balda také přibližně deset kilometrů od Poličky, ale severozápadním směrem. Koneckonců právě zde se v roce 1905 konalo i jeho vůbec první veřejné hudební vystoupení v Hostinci u Dostálů! V tehdejší Jitřence se následně psalo: „Též se velice zamlouval mladičký umělec na housle, pan Martinů z Poličky, jenž sám přednesl dvě koncertní čísla, za něž byl hlučným potleskem odměněn.“ Hostinec u Dostálů dodnes stojí a slouží původnímu účelu (slušně najíst se lze z výběru klasických „hotovek“ české kuchyně), i když je oficiálně veden jako Motorest Borová. Na dávné vystoupení mladého Martinů upomíná v interiéru zavěšený skladatelův portrét s popiskem.

O jedenáct let později se obec Borová stala pravidelným místem návštěv Bohuslava Martinů. Byl zde hostem evangelického faráře Vladimíra Čecha a jeho hudbymilovné manželky Gabriely. Jí skladatel věnoval svou klavírní „mořskou“ fantazii Rujana, mladší sestře faráře Čecha Lydii pak dedikoval druhou ze svých Šesti polek. Rád se procházel místním okolím – ať už sám, nebo v přítomnosti dámské části rodiny Čechových. Zejména v období první světové války rodinu faráře Čecha skladatel navštěvoval téměř denně: fascinovalo jej uměnímilovné prostředí, seznamoval se s evangelickými kancionály, učil se francouzsky a poznal i angličtinu. Údajně také hrával při bohoslužbách na varhany v malém kostelíku hned vedle noblesní fary. Získal zde také velmi zajímavé kontakty, neboť paní Gabriela Čechová se ze studií znala s Alicí Masarykovou, a tak do Borové zavítala jak ona, tak další příslušníci rodiny budoucího prezidenta.

Přímo nad Borovou leží ve výšce 739 metrů nad mořem Lucký vrch. Pro krásné rozhledy do okolí býval už v minulosti oblíbeným cílem turistů. Obývaný ale jeho vrchol nebyl, až v roce 1928 si zde nechal vystavět chatu pan Pražan, majitel poličské pily. Sloužila zpočátku jen jeho rodině, ale postupem času se místo stávalo stále oblíbenější a ve třicátých letech se rozhodlo, že zde bude vybudována veřejná turistická chata. Její realizace připadla na válečná léta, a i přesto zde zpočátku bujel veselý společenský život: v zimě se konaly závody v lyžování, časté byly taneční zábavy. Bohužel v padesátých letech 20. století přišla chata do rukou Československé armády a až do roku 2002 nebyla veřejnosti vůbec přístupná. Dnes navazuje na někdejší slávu: nabízí osmatřicet ubytovacích lůžek a možnost občerstvení a odpočinku s krásným výhledem do okolí. Bohuslav Martinů chatu v době její krátké slávy bohužel navštívit nemohl, neboť ve válečných letech žil v zahraničí a do republiky nesměl. Vzhledem k tomu, že se jeho rodina přátelila s rodinou původního majitele, ale nemůžeme vyloučit, že místo navštívil ještě před výstavbou veřejné turistické chaty, v době, kdy bylo v soukromých rukou rodiny Pražanovy.

Na jižním úpatí Luckého vrchu leží vesnička Telecí, kde je k vidění jedna z nejstarších a nejmajestátnějších lip v naší zemi. Její stáří je odhadováno na 600 až 700 let a bývá nazývána Lukasova nebo zpívající lípa. Lukasovi býval rod majitelů statku s pozemkem, na němž se lípa vynachází. A k označení „zpívající“ se váže stará pověst o stařečku Jirouškovi, který ve výrazně dutém kmeni stromu za doby temna přepisoval Nový zákon a žalmy. Při přepisu si žalmy zpíval a zpěv, který se mísil s šuměním listí, se nesl krajem a dal tak vzniknout přízvisku „zpívající lípa“. Tento příběh zaznamenala řada literátů, například Alois Jirásek, Teréza Nováková či Miloslav Bureš.

Poslední jmenovaný má přímou vazbu na Bohuslava Martinů, neboť nejenže byli oba rodáci z Poličky, ale Martinů zhudebnil několik Burešových básní opěvujících místní krajinu a dobové zvyky (Otvírání studánek, Romance z pampelišek, Legenda z dýmu bramborové nati, Mikeš z hor). Jejich společné dílo si pro svou nenapodobitelnou atmosféru vysloužilo označení „Vysočinské kantáty“. Nejznámější a nejuváděnější je bezesporu kantáta Otvírání studánek, představující starý lidový obřad jarního čištění pramenů. A právě toto dílo má vazbu hned na dvě místa pro případný výlet. Každé se nachází na opačné světové straně od skladatelova rodiště. Ve všeobecném povědomí je v tomto smyslu obec Tři Studně vzdálená přibližně třicet kilometrů jihozápadně od Poličky. Právě sem k rybníku Sykovci situoval Miloslav Bureš konání lidových zvyků čištění studánek. Navíc k místu měl osobní vazbu Martinů, který zde strávil několik dní o prázdninách 1938 jako host rodiny Kaprálových. Ta si ve Třech Studních nechala vystavět prostornou letní vilku (postavena 1933), aby mohla volný čas trávit mimo velkoměsto na čerstvém vzduchu. Rozhodnutí pramenilo ze zdravotní situace dcery Vítězslavy, která od dětství trpěla plicní chorobou. Vila stojí dodnes: rodina ji nejprve věnovala Nadaci český hudební fond k rekreaci a inspiraci skladatelů a jejich rodinných příslušníků, dnes je v soukromých rukou a slouží jako penzion. Na Martinů, jeho zdejší pobyt s Vítězslavou Kaprálovou a kompozici jeho slavné kantáty upomínají dva upravené vodní prameny v blízkém lese: Barborka a nověji i Vitulka (pojmenovaná právě po Kaprálové), které jsou od sebe vzdáleny pouhé tři metry. Na stejném místě byl vybudován malý přírodní amfiteátr, kde každoročně o poslední květnové sobotě zní Martinů kantáta Otvírání studánek v různých interpretacích. Naposledy to bylo – před covidovou pauzou – úspěšné vystoupení ZUŠ Bohuslava Martinů v Poličce (2019).

Zmiňovaným druhým místem spojeným s tradicí čištění studánek je obec Vlčkov, ležící necelých třicet kilometrů severně od Poličky. I zde se každoročně konají květnové oslavy Putování za studánkami spojené s provedením Martinů kantáty. Důvod je historický: z Vlčkova pochází původní zvyk čištění jarních studánek, který byl popsán v místním časopise Od Trstenické stezky v roce 1926. V něm jej pravděpodobně objevil Miloslav Bureš při svých návštěvách poličské muzejní knihovny. Autorem původního textu byl vlčkovský kantor Josef Karel, který byl vášnivým vlastencem, sběratelem a zapisovatelem krajových lidových zvyků. Měl i ambice částečně umělecké, neboť své poznatky většinou publikoval ve zbeletrizované podobě. Tak vyšel i článek o čištění studánek, v němž podrobně popsal dění ve vesnici v poslední květnový den a přidal i užívané verše. A právě tyto verše se staly inspirací i základem Burešovy básně Píseň o studánce Rubínce, kterou později zhudebnil do kantátové podoby Bohuslav Martinů. Bureš převzal celé pasáže básní (pominul Karlovo autorství i vlčkovské místo konání) a odkazoval na lidové zvyky Vysočiny, konkrétně Třech Studní. Tam ovšem lidový obyčej čištění pramenů historicky prokázán není.

Posledním místem dnešního „výletníku“ po stopách Bohuslava Martinů je obec Kozlov, vzdálená od Vlčkova vzdušnou čarou pouhých pět kilometrů. Sem opakovaně zajížděl Martinů spolu s přítelem Stanislavem Novákem navštívit pražské přátele v romantické chaloupce na konci vesnice. Domek vlastnili rodiče Ely Švabinské, první manželky Maxe Švabinského. Malíř si místo oblíbil pro jeho polohu i malebnost a ono mu dobré dvě desítky let dávalo řadu výtvarných inspirací – historici tak leckdy zmiňují jeho „kozlovské“ období. Martinů sem jezdil velmi rád: i jeho fascinovala okolní příroda a atmosféra. Naposledy Kozlov navštívil dle vzpomínek Ely Švabinské nedlouho před svým odjezdem do Francie v létě roku 1923. Jeho plánovaný odjezd byl prý trnem v oku jeho nejlepšímu příteli Stanislavu Novákovi, který se jej snažil argumenty od trvalého odchodu do ciziny zradit: „Vždyť neexistuje v naší hudební historii ani jediný precedens, který by Martinů mohl být oporou. Odjet na krátký studijní pobyt do ciziny, to ano, to je přirozené, ale odejet do ciziny a svému domovu jen občas věnovat krátkou návštěvu, jest – nedomyšlená fantazie.“ Martinů byl ale o svém životě v zahraničí už tehdy přesvědčen a diskuse jej neodradily. Ze skladatelova pobytu v Kozlově se dochovalo několik fotografií z procházek po okolí, kde prý Martinů vynikal sběrem hub – nikdo jiný nebyl tak úspěšný. Svůj poslední pobyt v Kozlově si evidentně užíval – jeho spokojený výraz v tváři na snímku s Elou Švabinskou je toho dokladem.

Foto: Centrum Bohuslava Martinů Polička, Monika Holá, Alena Zavoralová, Jitka Rösslerová, Wikimedia Commons, archiv ČRo