„Když jsem byl před osmi lety vyzván, abych se několika prvních aftertalks zhostil v roli zpovídajícího, nikdo netušil, že se projekt stane nedílnou součástí festivalu.“

„Jakkoli není aftertalk koncipován konfrontačně, je na scéně vždy svého druhu psychologickým soubojem.“

„Na aftertalk zůstává v průměru kolem poloviny publika; letos půjde o další z testů na téma, co udělala s diváckými návyky covidová pauza.“

Co spojuje takové veličiny světové klasiky, jako jsou Gil Shaham, Ivo Pogorelić, Sharon Kam, Gerhard Oppitz, Kirill Gerstein nebo Semjon Byčkov? Případně pojmy jako Vladimir Jurowski, Boris Giltburg, Daniel Hope, Federico Colli či Kian Soltani? A spolu s nimi také domácí výkvět reprezentovaný jmény Jakub Hrůša, Ivo Kahánek, Tomáš Netopil, Pavel Černoch, Josef Špaček anebo Jan Mráček? Říkáte-li „festival Dvořákova Praha“, který začíná právě za týden, jste přesně na půli cesty k dokonalé odpovědi.

Nejenže všichni během posledních let vystupovali na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha. Zároveň byli, po předchozí dohodě mezi festivalovým vedením a jejich agenturami či zástupci, ochotni čelit bezprostředně po vystoupení otázkám přímo na pódiu, před diváky. Stát se průkopníky disciplíny, která se na festivalu poprvé objevila roku 2014 a letos se uskuteční už poosmé. Vznikla tak tradice, kterou postupně přebírají i jiné festivaly, například Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v Ostravě, protože nabízí zajímavé obohacení, doplněk hudby, verbální bonus.

Když jsem byl před osmi lety vyzván tehdejším uměleckým ředitelem Dvořákovy Prahy Markem Vrabcem, abych se několika prvních aftertalks zhostil v roli zpovídajícího, nemohl nikdo tušit, že se projekt osvědčí a stane se nedílnou součástí festivalu. Šlo – ve zdejším kontextu – o novinku. Nedalo se odhadnout, komu z diváků bude stát za to, aby zůstal po koncertě v sále a počkal si na možnost poznat, zažít proslulého interpreta v jiné poloze. Už nikoli skloněného nad nástrojem, s taktovkou ruce či při zpěvu, ale ochotného dělit se o své názory na hudbu, na svět kolem nás, na sebe samotného. Proměnit se z hvězdy pódií v člověka z masa a kostí, který – tak jako my všichni – prožívá radosti i strasti, euforie i běsy, pohodu nebo stres.

A tak se začalo opatrně. Historicky první povídání po potlesku se v září 2014 ještě neodehrálo přímo ve Dvořákově síni, ale v jednom ze salonků na úrovni balkonu. Hosty byli mladý, tehdy šestadvacetiletý arménský violoncellista Narek Hakhnazaryan a šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek. Takřka dojemné bylo, jak zkušený mistr taktovky přenechával mnohem mladšímu hudebníkovi prostor a s laskavým nadhledem jej doplňoval, usměrňoval, glosoval. Poprvé jsme si také vyzkoušeli, že nezbytné tlumočení neubírá přepršce dotazů a odpovědí spád. Za předpokladu, že jej podle momentální potřeby zhušťuji s důrazem na přitažlivé pointy. Zájem byl takový, že lidé stáli, namačkáni jeden na druhého, i v otevřených dveřích a na chodbě.

Počínaje rokem 2015 se už povídání po potlesku usídlilo přímo tam, kde před chvílí dozněl koncert. Na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina. A přišly jiskřivé okamžiky, které se mi napořád obtiskly do paměti. Po boku Iva Kahánka zaujal výtečný řečník, popularizátor klasiky a v dětství Menuhinův učeň Daniel Hope, kterému jsem však nemohl přeložit závěrečnou hříčku, že už musíme končit, protože „večer má přece na kahánku“. Nesmírně přátelsky se projevovali rozjařený Boris Giltburg anebo empatický Gil Shaham. Patřili k těm, kteří ovládají nesnadnou disciplínu: přepnout po muzikantském výkonu do jiného modu, z emocí se dílem okamžiku přesmyknout do ratia, mluvit uvolněně a stručně.

Byli ovšem i jiní borci, se kterými se před diváky pustit do dialogu může být takřka hrou s ohněm. Nad všemi v tomto smyslu čněl nevyzpytatelný Ivo Pogorelić. Zprvu otevřeně nepřátelský, podezíravě hledající za každým dotazem skrytý podtón. Poté, co se přesvědčil, že není v ničím zájmu jej tisknout ke zdi, se ale dokázal proměnit ve vlídného diskutéra, přemítajícího o svém způsobu interpretace do sebemenšího detailu. Pověst náladového introverta, která jej předcházela, se ukázala jako pravdivá.

Jakkoli není aftertalk ani v nejmenším koncipován konfrontačně, je – málo platné – na scéně vždy svého druhu psychologickým soubojem. Do muzikantovy duše nikdo nevidí. Někdy se mu koncert povede na výbornou, září s úsměvem od ucha k uchu a je ochoten se rozpovídat skoro o čemkoli. Jindy jej sžírají pochybnosti, zda podal očekávaný výkon, nebo je jednoduše vyčerpán – a pak z jeho únavy, ne-li deprese, dolovat větu za větou se rovná očistci. Potenciálním karambolům se snažím čelit speciální přípravou. Ať už jde o cizince, či našince, přečíst si hory tištěných rozhovorů, natož životopisů, nestačí. Nejsou svědectvím o tom, jaké dává dotyčný při mluvě najevo emoce, jak svojí dikcí či jazykem svého těla prozrazuje mnohem víc než jen sdělovaná fakta. Proto se někdy i týdny probírám množstvím jejich interview na sociálních sítích, při nichž jsou skutečně sami za sebe. Poslouchám, dívám se. Odhaduji, jaké mohou být reakce na to či ono téma, do zásoby si pro jistotu ukládám takové, při nichž se zjevně – a opakovaně – rozehřál, a je proto možné se k nim uchýlit, kdyby se při aftertalk schylovalo k nedorozumění, k přestřelce.

Letos se řediteli Dvořákovy Praha Janu Simonovi, který koncept povídání po potlesku převzal a rozvíjí, podařilo domluvit čtyři aftertalks. Prvním zpovídaným bude 9. září houslový virtuóz a dirigent Joshua Bell – ano, ten, který se před lety postavil během ranní špičky do přestupní stanice metra a hrál jako pánbu, aby se v rámci tohoto experimentu zjistilo, jestli jsou lidé ochotni opravdu naslouchat, nechat se oslovit jedinečnou hrou. O pět dní později jako by se čas vrátil zpět, protože jedním ze zpovídaných bude ten, s nímž kdysi všechno začalo – „navrátilec“ Narek Hakhnazaryan, nyní už coby zralý umělec. Na aftertalk 15. září se obzvlášť těším a zároveň se ho obávám. Vždyť Kit Armstrong, to snad není jedna bytost, ale několik lidí v jedné – skvělý hudebník, vynikající lingvista, ale taky špičkový borec v matematice a v chemii. Svým způsobem jako by balancoval na hraně geniality – a takoví lidé nebývají jednoduší. Zato večer 21. září svým rétorickým umem rozhodně rozzáří Jakub Hrůša, k němuž se přidají Kateřina Kněžíková a Jan Mráček.

Sluší se dodat, že ještě dvě „post scripta“ obohatí letošní festivalový ročník. V den výročí Dvořákova narození, tedy 8. září, se po svém vystoupení vrátí na scénu Boris Giltburg a totéž učiní 20. září András Schiff. Proč, nelze v tuto chvíli prozradit.

Bývá pravidlem, že na aftertalk zůstává v průměru kolem poloviny publika. Zbylí jsou buď hudbou dostatečně ukojeni, nebo pospíchají na městskou dopravu, možná si dokonce chtějí v paměti uchovat umělcův obraz krystalicky čistý, neporušený rozporuplným člověčenstvím. To je zcela legitimní. Přesto však spolu s týmem Dvořákovy Prahy 2021 doufám, že bude hlediště solidně zaplněné. Letos půjde o další z testů na téma, co udělala s diváckými návyky covidová pauza, zdali po přímých mezilidských kontaktech touží, anebo si od nich odvykli.

Foto: Fb MHF Dvořákova Praha