„Jiřího optimismus, jak se jistě vše překoná, nestačil, neboť v další várce informací dostal už jednu zcela jasnou: ani jedny noty nedorazily a už nedorazí.“

„Dvořákův Violoncellový koncert byl po Novosvětské a po Smetanově Mé vlasti třetí skladbou, kterou Jiří Bělohlávek dirigoval nejčastěji, celkem 154x.“

„Při více než deseti tisíci detailních údajích databáze nemůže být do poslední tečky perfektní, ale jistě tím zásadně neztratí na své globální a unikátní ceně.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. Dnešní díl seriálu se týká mimo jiné violoncellistů a dalších sólistů, se kterými spolupracoval, nebo podoby dirigentova jména na plakátech s chybějícími diakritickými znaménky, ale třeba také hostování v Tatarstánu, kde byly mnohem větším problémem chybějící noty.

Zatímco mi dirigent Jiří Bělohlávek namlouval své vzpomínky a posílal je emaily, digitalizoval jsem jeho rodinný archiv, doplňoval ho dalšími materiály z celého světa, vše systematicky ověřoval a budoval databázi jeho veškerých vystoupení a nahrávek. Kdyby jeho předčasná smrt nezabránila plánu velké monografie, nabyla by kniha jistě objemu přes tisíc stran a kdovíkolika kilogramů. Jediná publikace, kterou jsem však byl s to s Jiřího rychle postupující zákeřnou chorobou přivést na svět, byla fotokniha „A Life in Pictures“ se sto šedesáti stranami, což bylo naprosté technické výrobní maximum. Vtěsnal jsem do nich přes 600 fotografií a dnes z ní uvádím pět stran plných těch dokumentů, které jsem na vymezeném prostoru považoval – z toho či onoho důvodu – za nejzajímavější.

Plakát vystoupení s orchestrem TASSR by mohl ty z nás, kdo za socialismu od rána do večera museli narážet na zprávy tiskové agentury Sovětského svazu zvané TASS zmást, že agentura snad měla i svůj symfonický orchestr. TASSR však byl Filharmonický orchestr Tatarské sovětské republiky, kam Jiří letěl na koncert s poněkud nejistými očekáváními. Jak se ukázalo, oprávněnými: krátce po příletu byl nesměle informován, že Debussyho Moře a Janáčkovu Sinfoniettu by orchestr interpretoval s nemalými problémy. Jiřího optimismus, jak se jistě vše překoná, nestačil, neboť v další várce informací dostal už jednu zcela jasnou: ani jedny noty nedorazily a už nedorazí. A tak na koncertě zazněly, jak je na plakátě tužkou připsáno, Mozartova Pražská a Dvořákova Novosvětská symfonie. Jiřího jsem se neptal, zda bylo tatarské obecenstvo vůbec se změnou programu srozuměno. Už nikdy bych se totiž neodvážil nikoho podceňovat poté, co jsem před lety zhlédl v Londýně úchvatný televizní dokument, v němž Jevgenij Jevtušenko recitoval své básně v jakési zapadlé sibiřské továrně tomu nejprimitivněji vyhlížejícímu, avšak oddaně vzhlížejícímu publiku, které ve skutečnosti znalo všechny básně nazpaměť a namísto dojatého slzícího Jevtušenka je recitovalo samo…

Na téže straně jsme s Jiřím drobně „narazili“, když probíral mou databázi a zjistil, že mezi více než 200 orchestry, které kdy dirigoval, je navíc pár kvartet. Bylo by ode mne nefér, když už tu není, citovat jeho rozhořčení nad tím, že by měl být veden jako dirigent kvarteta!, ale když jsem mu ukázal na počítači krásný plakát a mírně laškovně se zeptal, zda z něj tedy mám Slovenské kvarteto vyretušovat a z databáze vymazat, objednal s mírně provinilým úsměvem o sklenku koňaku více.

Na Angelicu May rád vzpomínal, byla v jeho začátcích jednou z prvních hvězd, a pokud jde o hvězdné nebe vážné hudby, mohl být v srpnu 1988 stěží na lepším místě než v Tanglewoodu v USA, kde dirigoval Bostonský symfonický orchestr po boku světových jmen jako Leonard Bernstein, Edo de Waart, Seiji Ozawa, Kurt Masur, Michael Tilson Thomas, Itzhak Perlman, Yo-Yo Ma, Midori a dalších. Zázračná Midori mimochodem hrála pod Jiřího taktovkou šestnáctkrát.

Dvořákův Violoncellový koncert byl po jeho Novosvětské a po Smetanově Mé vlasti třetí skladbou, kterou Jiří Bělohlávek dirigoval nejčastěji, celkem 154x. Není divu, že cellisté patřili k Jiřího nejčastějším kolegům/sólistům, v první řadě Henrich Schiff (58), Miroslav Petráš (21) a poté Lynn Harrell (19). Mnichovské filharmoniky dirigoval Jiří celkem 27x, což je například překvapivě více, než pražský SOČR (26).

Poděkování od klavíristy Claudia Arraua na koncertě s Newyorskými filharmoniky nemusím coby svůj výběr jistě ospravedlňovat.

Jiří Bělohlávek se úspěšně snažil vyhýbat celé řadě slavnostních socialistických koncertů, ale dirigovat na koncertě Dnu Spojených národů v roce 1990 bylo něco docela jiného a opravdové privilegium. Z amerického turné s Českou filharmonií mě z nejrůznějších dokumentů ještě zaujal program s šampaňskou recepcí a slavnostní večeří, kde si organizátoři dali velkou práci nejen s výběrem českých jídel a nápojů, ale především s diakritikou. Bylo by zbytečné pozastavovat se nad pozoruhodnostmi jako byly Smažený Paprikový Salát či Studená Třešňová Polévka, neboť ta diakritika je obdivuhodná – jen se háčků a čárek už paradoxně nedostalo na jméno Jiri Belohlavek. Jiří byl jak zvyklý na různé verze svého jména a gurmán k tomu, tak snad mu večeře leccos vykompenzovala. Neprobírali jsme to a níže jsem připojil ústřižek z jiného plakátu dokumentujícího, jak ke korektnosti někdy stačí i málo.

Snad si mohu dovolit zatáhnout po 22 dílech seriálu do toho dnešního svou vlastní rodinu. Martha Argerich, která hrála pod Jiřího taktovkou s Vídeňskými symfoniky před 42 lety, totiž v posledních dvou letech několikrát vystupovala s naším vnukem, hornistou Benem Goldscheiderem. Můj dědečkovský obdiv však předčí Ben se svým bezmezným respektem vůči dodnes úžasné klavíristce a nemenší osobnosti, která je mu nesmírným vzorem.

Na poslední dnešní straně dám průchod své ještě jedné drobné ješitnosti a poťouchlosti. Jiří si psal do partitur data jejich provedení a tu a tam jsou v nich přidány i výroky spoluúčinkujících. Jsou to úžasné dokumenty, jako například Elgarův Violoncellový koncert s poděkováním Paula Torteliera. Jiří měl neustále obavy, že pokud by v mé databázi něco chybělo, ztratila by na své ceně, a tu a tam mi bylo líto, že při té příležitosti jako by nedocenil letitou mravenčí práci, která za ní byla doslova schovaná. Přesvědčoval jsem ho, že při sebevětším úsilí si sice nemohu dělat iluze, že při více než deseti tisíci detailních údajích o jeho vystoupeních a nahrávkách pokrývajících více než půl století bude databáze do poslední tečky perfektní, ale jistě tím zásadně neztratí na své globální a mimochodem unikátní ceně.

Když jsem Jiřímu vracel oskenované partitury, byl jsem z nich unešený, a to i přes fakt, že jsem zjistil, jak v nich řada provedení chybí. U Elgarova cellového koncertu jsem proto před zraky Jiřího teatrálně jako by hledal něco před titulní stranou, až se mírně iritovaně zeptal, zda jsem doma něco zapomněl nebo snad ztratil.

„Ne, to určitě ne, jen se dívám, kam jsi asi napsal Heinricha Schiffa v roce 1978 a Juliana Lloyd Webbera v roce 1986…“

Jiřího to po chvilce naprosto rozesmálo. Už se nikdy více nezmínil, že má strach, aby má databáze nebyla bezcenná.

Kéž by tyto řádky někde četl a rozesmálo ho to znovu…

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera