KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Pohledem Petra Vebera (45)
Giuseppe, detto Il Boemo.
Josef Mysliveček novým Amadeem? english

„Autoři filmu Il Boemo měli oproti tvůrcům Amadea k dispozici méně faktů, skromnější životní peripetie a žádného protivníka hlavní postavy. Vyšel jim z toho komornější příběh.“

„Mysliveček je fatálně situován do blízkosti žen, někdy obrazem opravdu hodně blízko.“

„Kouzelná epizoda se podařila vytvořit ze setkání Maestra Myslivečka s dospívajícím Wolfim a jeho otcem Leopoldem.“

Do kin přišel český historický film Il Boemo o Josefu Myslivečkovi, vyslaný za českou kinematografii do boje o Oscara. V Praze je do ledna možné navštívit výstavu Mysliveček, detto Il Boemo, koupit se dají dvě knihy o skladateli z pera amerického muzikologa Daniela E. Freemana – překlad odborné monografie a mnohem stručnější Průvodce po životě a díle. V dohledné době určitě vyjdou nahrávky Myslivečkovy hudby pořízené pro film významnými sólisty a orchestrem Collegium 1704… Je to kampaň, díky které by se mohl původem pražský skladatel, v osmnáctém století mimořádně úspěšný v Itálii jako operní autor, stát novým Amadeem?

Bylo by to krásné, ale těžko. Amadeus, ať už ten Formanův, nebo ten skutečný, Wolfgang Amadeus, je jeden a jedinečný a není pravděpodobné, že by někdo další mohl samovolně dosáhnout v naší době stejné slávy.

Petr Václav jako scenárista a režisér věnoval svému životnímu dílu deset let a dosáhl historiograficky i filmařsky, hudebně i obrazově, hodně vysoko. Film Il Boemo má rozpočet 138 milionů, na tuzemské poměry opravdu velký. Jinak by to ani nešlo. Velmi přesvědčivě působící atmosféra, atraktivní lokace, živě natočená hudební vystoupení, dobové kostýmy a zajímavé herečky a herci, vesměs z Itálie, to vše byl ambiciózní záměr, který vyšel. Na výbornou dopadla i výměna představitele titulní role, kterým se až během příprav stal Vojtěch Dyk. Má výhodu, není jen herec, ale také hudebník, má v projevu zdrženlivou samozřejmost i šarm. A italské dialogy, kterých je v roli oproti českým naprostá většina, se naučil perfektně.

Srovnání s Formanovým Amadeem se však stejně nabízí. Nejde o soutěž. Přinejmenším rozpočtové možnosti, ale ani cíle nejsou srovnatelné. Pocit z atmosféry filmu nicméně podobný je. Nejen vnějškově, přes velké emotivní hudební výjevy z divadel a dobové interiéry, ale i díky světlu, kameře, zvuku, díky realistickému detailnímu vhledu do situací a života.

Mozartův a Myslivečkův osud je v něčem jakoby podobný, oba géniové zemřeli takříkajíc „neadekvátně“ vzhledem ke své slávě. Mozart nemocen a v dluzích, Mysliveček v dluzích a nemocen… Navíc však znetvořen v obličeji a později pozapomenut a nedoceňován.

Tvůrci Amadea byli ve shodě s prostředím císařské Vídně v rozmachu velkorysí, dali šikovně nahlédnout do procesu tvorby, vytěžili hodně i z dramatického motivu Salieriho řevnivosti. Pro Il Boemo měli autoři k dispozici méně faktů, skromnější životní peripetie a žádného protivníka hlavní postavy. Vyšel jim z toho komornější příběh. V obou případech s naturalistickými detaily bídy, stáří a nemoci. Jen erotiky si mohl Petr Václav dovolit víc než před čtyřiceti lety Miloš Forman. Ostatně, Mozart působí ve filmu ve společnosti rozruch svou extrovertností, zatímco Mysliveček je ve svém příběhu víc a fatálně situován do blízkosti žen, někdy obrazem opravdu hodně blízko.

Kouzelná epizoda se podařila vytvořit ze setkání Maestra Myslivečka s dospívajícím Wolfim a jeho otcem Leopoldem. Podobě jako je Antonio Salieri v Amadeovi konsternován lehkostí, se kterou dospělý Mozart improvizuje na jeho trochu toporná hudební témata, je i Mysliveček vystaven okamžiku, kdy mu kluk, v otázkách dětinský, ale u klavíru geniální, dá bezděčnou lekci. Ale unese ji.

První reakce si teď shodně všímají, že Il Boemo se stopáží 140 minut je – na naši dobu – trochu pomalý film. Je to ale příjemné. Rozjíždí se sice trochu nešikovně, občas překvapí necitlivým useknutím hudby ve střihu mezi nesouvisejícími scénami, někdy vsunutím živé hudby zpomaluje, ale celkové tempo, které nepodléhá současnému tlaku, dává nakonec smysl. Tvůrci udělali poctivě vše pro to, aby zaujali. Snad i ty, kdo normálně nechodí do opery a na koncerty staré hudby.

Výstava Josef Mysliveček, detto Il Boemo (1737–1781), přístupná v nově zrekonstruovaném Clam-Gallasově paláci v Praze na Starém Městě do 29. ledna 2023, seznamuje se skladatelovým životním příběhem a tvorbou v kontextu evropských dějin a kultury. Původem českého hudebníka představuje jako mezinárodní osobnost, propojenou s osudy významných dobových pěvců a pěvkyň i skladatelů, včetně MozartaGlucka. Poskytuje také vhled do žánru italské vážné opery, kterému se věnoval s největším úspěchem. Výstavu doplňují kostýmy z filmu a projekce některých Myslivečkových árií natočených pro film. Součástí výstavního projektu Muzea hl. m. Prahy jsou také aktivity pro školy.

Formanův Amadeus – film z roku 1984, který obdržel osm Oscarů, třináct nominací na Oscara a dalších dvaatřicet ocenění včetně čtyř Zlatých globů – prokazatelně povzbudil větší zájem o Mozartovu hudbu a o klasiku obecně. Podobný celosvětový dopad film Petra Václava mít nemůže. Asi už nikdy žádný jiný film tak nezapůsobí. Buďme realisty. V Evropě se určitě kultivované vrstvy dovědí něco nového, do hudebního života se Myslivečkova tvorba trochu otiskne. Také v tuzemsku patrně Myslivečkovo jméno trochu zarezonuje; klasická hudba, i díky představiteli titulní role, většinové společnosti alespoň připomene, že existuje…

Vznikající fenomén zvaný Il Boemo – film, výstava, knihy, nahrávky… – není cílenou kampaní. Jedno je ale téměř jisté. Může být docela intenzivním podnětem k tomu, aby se už konečně jednou provždy vytratil z tuzemského prostoru pojem Il divino Boemo, „Božský Čech“. Je to jen a jen fikce založená v romantickém devatenáctém století romanetem Jakuba Arbesa a mechanicky tradovaná dál a dál, usazená i v našem pomyslném národním Pantheonu. Muzikolog Stanislav Bohadlo se už před drahnou dobou snažil tento mýtus důslednými poukazy na pouhého „Čecha“, Il Boemo, vymýtit. Buďme však realisty: naději na úspěch má v tomto případě teprve film, médium mnohem masovější a sdělnější než vědecké studie. Dá se doufat, že opuštěním jednoho jediného zbytečného přídavného jména, navíc opuštěním realizovaným vcelku nenápadně, podstata Myslivečkova odkazu nijak neutrpí. Dokonce asi naopak. Může se pročistit.

Foto: Marta Tagliavia, Donato Aquaro, Richard Hodonický

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky