„Rybovka? Nic podobného neexistuje.“

„Vánoce jsou definitivně tady. Ať je stupňů nad nulou, kolik chce.“

„Dnes by jen pošetilec tvrdil, že se Rybovka nesmí hrát a zpívat už během prosince…“

Symbol našich Vánoc. Známý, populární, obecně sdílený. Zlidovělý… Rybovu Českou mši vánoční nemá smysl srovnávat s čímkoli jiným. Nic podobného neexistuje. Když stojíte odpoledne před Štědrým dnem v Praze na Kampě, když vnímáte, jak přirozeně tam v plenéru jako každým rokem tahle průzračná hudba zní, a vidíte, jak fascinovaně vás pozorují shora z Karlova mostu turisté, dochází vám, že nejde jen o nějaký happening, neřku-li koncert, ale o nefalšovaný rituál. 

Rybovka na Kampě je fenomén. V mnoha posledních letech nebylo v Praze 23. prosince po sněhu ani památky a idealizovanému vánočnímu kouzlu ze stejného důvodu něco podstatného chybělo i letos, ale my Češi si poradíme. Tak jako přizpůsobovali naši předci v dřívějších dobách svému vidění biblické kraje, a Ježíškovo narození proto situovali spolu s tvůrci lidových betlémů a později spolu s Josefem Ladou do venkovských chlévů a do zasněženého podhůří, tak si teď my vytváříme vánoční iluzi i v památkově chráněné kapesní metropoli, ovládané globalizací a globálním oteplováním. Je to jen v našich hlavách, je to věc rozhodnutí. Je vcelku jedno, jestli jen posloucháte, nebo jestli máte v ruce noty a zpíváte. Když dozní poslední tóny Rybovy hudby, když se nad hlavami lidí rozzáří prskavky a nevelkým náměstím se rozezní píseň Narodil se Kristus Pán, Vánoce jsou definitivně tady. Ať je stupňů nad nulou, kolik chce.

Když rožmitálský kantor, muzikant a učitel, ale také básník, filozof a obrozenec Jakub Jan Ryba komponoval svou hudební jesličkovou hru, na formalizovaném půdorysu katolické bohoslužby neobvykle užívající neliturgický text, navíc téměř bezprecedentně český, netušil, co doopravdy dělá. Byl vizionář, byl upřímně věřící. Šlo mu vlastně jen o to, aby evangelium zapůsobilo srozumitelně. Budoucí generace se však chopily jeho díla neomylně. Stalo se jim prototypem spojení lidového a uměleckého, prostého a vznešeného, přístupného a svátečního; projevem lidové zbožnosti, ovšem ne té pověrečné, ale opravdové, křesťansky upřímné.

Psal se rok 1796, když skladba „Hej mistře“ zazněla na kůru kostelíka ve Starém Rožmitále poprvé. Tehdy jako hudba spojená s jednorázovou konkrétní příležitostí. To až později začalo být jedno, že se Ježíšovo narození nemá oslavovat po celý Advent, ale opravdu až na Vánoce. Právě jen s tímhle rozvolňováním tradic se mohla Rybovka ovšem postupně stát tím, čím je. Uváděla se na Vánoce. Čím dál častěji, čím dál na více místech… Pak i před nimi… Dnes už by jen pošetilec tvrdil, že se nesmí hrát a zpívat už během prosince.

A tak i letos zazněla na koncertech Kühnova dětského sboru, Pražského filharmonického sboru a Českého filharmonického sboru Brno, na koncertě ve prospěch budovaných nových svatovítských varhan a na mnoha a mnoha dalších… A tak i v tomto roce už zněla v uplynulých týdnech v řadě českých měst, ale třeba i v Bratislavě. Den před vánočními svátky, během nich i po nich byla, je a bude přítomna na náměstích, v aulách, koncertních sálech… a klidně třeba i v nádražních halách. A stejně tak jako loni a předloni se rozezní na Štědrý večer na desítkách a stovkách míst při půlnočních mších, svorně v katolických i v husitských kostelích.

Česká mše vánoční nemá srovnání. Je populární jako nejznámější lidové písničky. Znají ji všichni, stejně jako znají koledy. Určitě ji všichni u nás znají lépe než Prodanou nevěstu nebo Slovanské tance. Při jejím provedení nejde primárně o interpretaci, ale o radost. Neoposlouchá se. Vrostla do obecného povědomí, do tradic, stala se samozřejmou součástí popkultury.

Kdyby se dnes udělovaly tituly národní umělec, Rybovi by určitě patřil.

Foto: Petr Veber