„Vzpomínky na kdysi slavné poutní místo vedly rakouské vysídlence k myšlence vystavět na svém území jeho kopii. Obě místa jsou dnes opticky propojena.“

„Je signifikantní, že Schönbergova skladba Friede auf Erden volající po míru zazněla právě v místech, která na dlouho rozdělila druhá světová válka.“ 

„Kühnův smíšený sbor svými výkony opět dokázal, že je jedním z nejlepších pokračovatelů české sborové tradice.“ 

Jednou z evidentních snah 33. ročníku českokrumlovského festivalu je zavést posluchače do míst, která sice nejsou atraktivním turistickým cílem, ale jež neztratila svůj duchovní význam, a to zejména pro obyvatele z druhé strany naší hranice. Řeč je o poutním místě U Svatého Kamene na rakousko-české hranici, které se 1. srpna stalo místem setkání dvou pěveckých sborů – lineckého Hard-Choru a pražského Kühnova smíšeného sboru. Každé z těles přivezlo hudbu své domoviny, hosté z Lince skladby Antona Brucknera a Arnolda Schönberga, hosté z Prahy kompozice Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Petra Ebena a Antonína Tučapského.

Souvislosti

Na Kaplicku v jižním cípu Čech od pradávna vzbuzovaly fantazii lidí nápadné žulové kameny roztroušené po okolní krajině. Tamější němečtí obyvatelé je nazývali Raststeine (odpočivné kameny). Podle jejich představ na nich zůstávaly otisky lidského těla, a to buď tzv. svatých osob (v této krajině Matky Boží), nebo naopak otisky ďábla (Teufelsteine). Podle jedné z pověstí se kolem roku 1500 tamějšímu pastýři údajně zjevila Panna Marie. Dva obrovské kameny oddělené úzkou uličkou a lidmi tradované zjevení neušly v následujícím století, v období rekatolizace, pozornosti abatyše českokrumlovských klarisek Anny Kristýny Pöperlové, která v roce 1653 nechala nad oběma kameny postavit kapli Svatého Kamene. O další zvelebení a rozšíření tohoto poutního místa se zasloužila Anna Maria Braniborská, kněžna z Eggenbergu, příslušnice rodu, vládnoucího na krumlovském panství po roce 1621. Tak vznikl poutní kostel Panny Marie Sněžné (Maria Schnee) se čtyřmi postranními oltáři, založený roku 1701 a vysvěcený roku 1744. Ke kostelu byl přistavěn i klášter, nad „zázračným“ pramenem byla roku 1709 postavena kaple. V době josefínských reforem byl klášter zrušen, k jeho obnovení došlo v roce 1790. V letech 1748–1854 zde působila kongregace redemptoristů, v letech 1895–1924 petriné. Před první světovou válkou byl Svatý Kámen vedle Bechyně a Dobré Vody v Novohradských horách jedním ze třech nejnavštěvovanějších poutních míst v jižních Čechách. Ke svatému přijímání se sem ročně dostavilo devět až deset tisíc poutníků. Pouť se slavila 5. srpna, slavilo se i Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna.

Smutnou kapitolu zdejšího místa představuje poválečná doba, kdy došlo k vysídlení místního německého obyvatelstva. Vzpomínky na kdysi slavné poutní místo vedly vysídlence k myšlence vystavět na sousedním rakouském území kopii kostela. Záměr byl realizován v letech 1983–84 na Hiltschnerbergu nedaleko Leopoldschlagu. Obě místa jsou dnes opticky propojena. V 90. letech u nás došlo k postupné obnově kostela a kaple Zjevení nad balvany. Původní barokní výzdobu zničenou v 50. letech nahradily fresky. 

Atmosféru konce 19. století nám připomene vzpomínka německy píšícího spisovatele, rodáka z nedalekého Dolního Dvořiště (Unterheid) Hanse Watzlika (1879–1948): „Přes Malši se pnula jen vratká z několika prken sbitá, zrádně vábivá lávka, po níž jsem putovával ke Svatému kameni. V tamější kapli ležely dva drsné prohlubňovité balvany, na jednom z nich spočívala Božská Matka s Dítětem a andělé v odění stříbrném a zlatém jí skládaly hold, přikládali ke svým ústům svítivé pozouny a velebili ji svými housličkami. Stěny kaple byly pokryty svatými obrázky, stály při nich odložené berle a svíce poutníků, kteří tu údajně našli uzdravení, čadivá posvátná vůně se vznášela ke stropu, odkud proudilo shůry jasné slavnostní světlo. Když mi pak někdo prozradil, že svět musí zahynout, až se ty dva balvany rozestoupí jakkoliv, že mezi nimi projede žebřiňák plný sena, měřil jsem tajně svými kroky v mých očích hrozivě rostoucí odstup a bylo mi našeho dobrého světa ze srdce líto.“

Ke koncertu

Linecký smíšený sbor Hard-Chor vedený Alexandrem Kollerem se prezentoval zejména Brucknerovou duchovní tvorbou – krátkými sborovými skladbami Ave Maria, Pange lingua (skladbu Bruckner napsal cca v roce 1835), Christus factus est, Virga Jesse, Os justi, Vexilla regis. Kompozice se odvíjely v souladu s textem ve volném tempu, textu se podřizovala i dynamika, pohybující se od jemných pianissim až po efektní fortissima, vyplňující prostor zcela zaplněného barokního chrámu. Velmi dobře těleso pracovalo s dozvukem.

Na závěr zazněla intonačně náročná Friede auf Erden Arnolda Schönberga psaná těsně předtím, než skladatel začal experimentovat s atonalitou. Její první skici pocházely snad z let 1906/7, o rok později ji prý začal pod vedením Franze Schalka studovat Wiener Singverein. Pro tuto příležitost vypracoval Anton Webern orchestrální verzi jako intonační podporu. Kompozice psaná na slova švýcarského básníka Conrada Ferdinanda Meyera, báseň o pěti strofách, jejíž ideový námět vyjadřoval touhu po míru, básník později věnoval nositelce Nobelovy ceny za mír, pražské rodačce Bertě von Suttner (1843–1914), která ji nechala otisknout na titulní stránce prvního čísla časopisu Die Waffen nieder! (1889). Skladba měla svoji vídeňskou premiéru v roce 1911, a to v provedení Vídeňského filharmonického sboru a Mužského sboru Spolku vídeňských učitelů pod vedením Franze Steckera. V roce 1921 skladatel nazval svoji kompozici „velkou iluzí“, neboť si prý v době jejího vzniku nedovedl představit běsnění nastalé v době První světové války. Lineční hosté se s interpretací této mimořádně náročné skladby vyrovnali se ctí. Je signifikantní, že Schönbergerova skladba Friede auf Erden, tolik volající po míru, zazněla právě v místech, která na mnoho let rozdělila válka.

Ač byla zprvu ohlášena přestávka, pořadatelé se rozhodli pokračovat a dát slovo Kühnovu smíšenému sboru řízenému Igorem Karpilovským. Nebyl to pouze Smetana, který se tentokrát objevil v programové skladbě. Mnozí čeští skladatelé, byť vychovávaní ve fundacích (Janáček), nebo se dlouho zabývající duchovní tvorbou, zde byli představeni jaksi z druhé strany, kdy se nemohli neopírat o domácí kořeny folklorní hudby, či alespoň texty lidových textů. Rádi jsme si vyslechli Janáčkovu Kačenu divokou komponovanou roku 1885 k příležitosti otevření nového učitelského ústavu na Starém Brně (neznámý autor průvodního slova tohoto koncertu ji mylně zařadil do skladatelových Říkadel, vzniklých o mnoho let později 1925, 1926). Působivá kompozice, jejíž slova Janáček převzal se sbírky Františka Sušila, je založena na střídání mollového a durového tónorodu.

K folkloru jako inspiračnímu zdroji se hlásí i sbírka Petra Ebena Láska a smrt (1957/8) z jejíž sedmi částí Kühnovci vybrali tři – Pod zeleným dubem, Slunečko zachodí a Stará láska. Ze Smetanovy sborové tvorby jsme si vyslechli Tři ženské sbory, jejichž text byl v tištěném programu mylně přisouzen Josefu Václavu Sládkovi. Jejich skutečným autorem je Jan Jiří Marek (1803–1853), farář působící na severním Plzeňsku a píšící pod pseudonymem Jan z Hvězdy. Poté se i české sborové těleso obrátilo k duchovní tvorbě. Potěšilo, že byl do programové skladby zařazen právě Antonín Tučapský, zcela mimořádná sbormistrovská a skladatelská osobnost, mající na svém kontě cca 220 sborových skladeb. Z jeho duchovní tvorby to bylo tentokrát Pět postních motet na evangelijní texty, jež vznikla v roce 1977 na památku desátého výročí úmrtí skladatelových rodičů. Interpretačně náročný cyklus o částech Tristis est anima mea, Pater mi, Filiae Jerusalem, Eli, Eli a Pater meus byl jednoznačně vrcholem večera.

Kühnův sbor vedený Igorem Karpilovským opět svými výkony dokázal, že je jedním z nejlepších pokračovatelů české sborové tradice. Oba sbory se rozloučily dvěma přídavky – Smetanova hudba zazněla od oltáře krajními částmi úvodního sboru z Prodané nevěsty, Brucknerova kompozicí Locus iste, a to při efektním rozestavění všech pěvců podél obvodových zdí kostela. 

Po úspěšném a působivém koncertě, kdy se podařilo upozornit na toto kdysi významné poutní místo, se budou muset organizátoři na příště zamyslet nad zajištěním důstojných hygienických podmínek, ale i nad kvalitou textů v tištěném programu, chtějí-li za ně požadovat 40 Kč. Kvalita průvodního slova, pod nímž není nikdy nikdo uveden, se na českokrumlovském festivalu bohužel netýká pouze tohoto koncertu.

Foto: Festival Krumlov, Libor Sváček / Štěpánka Filipová; Zdeněk Kubeš