„Z realizace čiší oslava vlastenectví a české vesnice a zůstávají vykresleny s laskavým nadhledem i negativní vlastnosti české povahy. To vše zabalené do krásné hudby a zasazené do půvabného ladovského obrázku a do espritu krkonošských pohádek.“

„Dirigent Jakub Klecker se opíral do temp i do dynamiky, a niterné lyrické části měly patřičnou kantabilitu i sladkost, orchestr zněl hutně a bezpečně.“

„Výkony sólistů jsou vzácně vyrovnané a všechny špičkově podané, a to jak po stránce herecké, tak především pěvecké.“

Soubor opery Národního divadla v Brně se připravuje na Rok české hudby, a proto uvedl v neděli 8. října na scéně Janáčkova divadla premiéru opery Antonína Dvořáka Jakobín. Režijní zpracování je dílem ředitele Národního divadla Martina Glasera, hudebního nastudování i dirigování premiéry se ujal dirigent Jakub Klecker, sbormistrem byl Pavel Koňárek.

Premiéra Dvořákova Jakobína byla dlouho očekávanou událostí. Dvořákova hudba je niterná a zpěvná a uvádět jeho opery je pro každý soubor radostí, o kterou se dělí s operním publikem. Napětí se snoubilo se zvědavostí a i trochu s obavami, co mladý umělecký tým z naší české národní opery udělá. Překvapení se konalo, neboť vznikla inscenace čistá, půvabná, zachovávající identitu českého prostředí, aniž by byla zatížena ideologickou připomínkou národního obrození a jeho atributy. Přesto z realizace čiší oslava vlastenectví a české vesnice a zůstávají vykresleny s laskavým nadhledem i negativní vlastnosti české povahy. Vítězí spravedlnost, láska, poctivost a upřímnost, a podlost a pomluvy ztrácí sílu a moc. To vše zabalené do krásné hudby a zasazené do půvabného ladovského obrázku a do espritu krkonošských pohádek. Vznikla tak krásná pohádka pro celou rodinu, které nechybí humor ani zdravé dojetí, a která očistí každou duši od zlých myšlenek.

Představení se hrálo na scéně Pavla Boráka a v kostýmech Davida Janoška, za pohybové spolupráce Martina Packa a ve světelném designu Martina Špetlíka. Hrabětem Vilémem byl David Szendiuch, Bohušem Roman Hoza, jeho ženou Julií Pavla Vykopalová, Jiřího zpíval Aleš Briscein, Terinku Lucie Kaňková, učitele Bendu Petr Levíček. Adolfem byl Tadeáš Hoza, roli purkrabího Filipa si užíval Jan Šťáva a klíčnicí Lotynkou byla Jitka Zerhauová. Sbor Janáčkovy opery posílil Dětský sbor Brno, vedený Valerií Maťašovou, a hrál orchestr Janáčkovy opery.

Základem inscenace je hudba. Zpěvná, průzračná, snadno zapamatovatelná, mistrně zpracovaná a špičkově zazpívaná i zahraná. První jednání na premiéře se trošku tempově zatahovalo, ale pak už se představení uvolnilo a rozběhlo s plnou rozpustilostí i energičností. Dirigent Jakub Klecker se opíral do temp i do dynamiky, a niterné lyrické části měly patřičnou kantabilitu i sladkost. Orchestr zněl hutně a bezpečně, sólové vstupy lesních rohů, harfy a především promlouvaly sólové pasáže sladkých houslí Lenky Kuželové. Sbor Janáčkovy opery, rozpohybovaný Martinem Packem, byl rozehraný, přesto v pěveckém projevu kompaktní a zněl velmi vyváženě, díky sbormistru Pavlu Koňárkovi. Dětský sbor Brno dojímal i bavil svojí milou rozverností a udivoval znělým, měkkým a jednotným zvukem, což byl výsledek práce sbormistryně Valerie Maťašové.

Výtvarná podoba inscenace tentokrát předčila všechno očekávání. Nápaditá, jednoduchá scéna Pavla Boráka, vlnící se kopečky v teplých jasných barvách až na horizont, mezi nimi spousta malých domečků, každý má ten svůj. Přes kopečky přichází domů Bohuš se svojí ženou, přes ně skáče a tancuje sbor, a to kupodivu vše bez jakékoli újmy. Poslední jednání je na zámku, spuštěné kulisy náznaku oblouků zámeckého paláce se v závěru zvedají a zůstává otevřená, půvabná scéna. Do ní jsou citlivě zasazené náznaky historizujících kostýmů z dílny Davida Janoška. Jen hrabě je tu v plné parádě rokoka, jako vrchol panovnické moci. Ostatní kostýmy jsou spíše nenápadné, snad jen by Julii a Terince slušelo něco méně usedlého.

Výkony sólistů jsou vzácně vyrovnané a všechny špičkově podané, a to jak po stránce herecké, tak především pěvecké. Roman Hoza zpívá Bohuše volným a barevným barytonem, který dobře souzní s naléhavým, plným a jasným hlasem Julie, v podání Pavly Vykopalové. Oba tvoří sympatickou dvojici, která je přesvědčivá a dojemná ve scénách s hrabětem a především v kultovním duetu My cizinou… Jiřík v podání Aleše Brisceina dokáže dát hlasu odbojnost a žesťový témbr při posměšcích vůči Purkrabímu, v duetech s Terinkou mu hlas zněžní, aniž ztrácí na průraznosti. Je v roli přesvědčivý i herecky a prokazuje komediální talent. Poprvé se na jevišti Janáčkova divadla objevila sopranistka Lucie Kaňková v roli Terinky. Její svěží a zářící zjev skvěle korespondoval se zářivým sopránem, který roli propůjčila. Je ztělesněním dobroty, upřímnosti; vyzařuje čistě pozitivně. Jejím otcem, učitelem Bendou, byl Petr Levíček. Podařilo se mu vytvořit kouzelnou postavičku dobráka učitele, který svojí rozvahou dokáže obrousit hrany nesvárů a dovést příběh do šťastného konce. Jeho tenor zní v průběhu představení stále lépe a lépe, je sice užší, ale nosný, má příjemnou barvu a je výborně technicky vedený, takže se dokáže nést nad ostatními. K sympatickým postavám je třeba ještě přiřadit hraběte Viléma z Harasova, otce Bohuše. Toho představuje nová posila týmu Janáčkovy opery David Szendiuch, který překvapil příjemným a sametovým hlubokým témbrem svého basu. Zpočátku působí odtažitě, ale postupně odhalí své srdce. Napětí a humor do inscenace vchází přes špatné lidské vlastnosti, které ztělesňuje Adolf, synovec hraběte, toužící být jeho dědicem. Jako bezcitného floutka ho představuje Tadeáš Hoza, což není role velká, ale důležitá a pěvec v ní předvedl schopnost nadčasové komiky a příjemný basbaryton. Ztělesněním zla je postava Purkrabího Filipa, kterého ztvárnil basista Jan Šťáva. Vytvořil figurku padoucha, zbabělého a toužícího po moci a neopomněl ho hrát s vynalézavou chutí, radostí a nadhledem. Nelze opomenout i malou, přesto „klíčovou“ roli klíčnice Lotynky v podání Jitky Zerhauové, která i na malém prostoru dala vědět, že jí to stále zpívá.

Inscenace Jakobína má všechny předpoklady se stát rodinným stříbrem souboru a dají se jí předpovědět dlouhá léta uvádění a velký zájem publika. To přejme jí i sobě.

Foto: ilustrační – ze zkoušky / Národní divadlo Brno