„V hledišti bylo slyšet vše velmi podrobně, ale celkového zvuku bylo méně, než by bylo ideální.“

„Kirill Gerstein je spíše introvert, přinejmenším oproti českému pianistovi Lukáši Vondráčkovi…“

„I když se nejedná o nejznámější a nejoblíbenější hudbu v Dvořákově odkazu, dokázal jí Netopil dát maximum zajímavosti a předat ji jako něco, co přináší potěšení a co stojí za to poslouchat.“

Národní festival Smetanova Litomyšl letos musí improvizovat. Zámek se opravuje, velké koncerty se přesunuly do sportovní haly. Ten zahajovací ve čtvrtek potvrdil, že je to pragmaticky možné řešení. Ani lehké nenápadné dozvučení sice nemohlo úplně odstranit suchost akustiky, také atmosféru zámeckého nádvoří a okolních prostranství nic nenahradí, ale iluze, že se zase až tak moc nezměnilo, byla docela silná. Přijela Česká filharmonie a Tomáš Netopil energicky a muzikálně nabídl hudbu klasiků Smetany a Dvořáka a s nimi Sergeje Rachmaninova.

Dávné sektářské pojetí festivalu v rodišti Bedřicha Smetany, za kterým v počátcích stál kontroverzní politik a muzikolog Zdeněk Nejedlý, také litomyšlský rodák, už je dávno zapomenuto. A tak bez problémů může vedle Smetanovy hudby zaznít při úvodním večeru i hudba Dvořákova a dokonce i hudba Sergeje Rachmaninova. Má to v současnosti naprosto samozřejmou logiku. Nejedlým zatracovaný Dvořák je světově nejhranějším českým autorem, Rachmaninov, kdysi mylně vnímaný jako líbivý, dekadentní či dokonce podřadný, má letos jubileum. A navíc – Smetana toho bohužel zas tolik nenapsal. Scherzo z jeho Triumfální symfonie, na které letos přišla řada a které zaznělo ve čtvrtek 15. června v úvodu zahajovacího koncertu, nemá takovou sílu a typický charakter jako jeho bezkonkurenční symfonické básně. Působí trochu jako od Mendelssohna a bohužel tedy tak trochu jen jako povinná úlitba. Na rozdíl od Dvořákovy hudby… Ale Smetana na tento festival pochopitelně patří, tak není třeba takové momenty příliš zdůrazňovat; výrazně jiné řešení se stejně nenabízí.

Sólistou 2. klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova byl Kirill Gerstein, neokázalá světová hvězda. V jeho osobě a umění se propojuje ruská škola, Amerika a Evropa. Hrál dokonale, s detailním propracováním partu, poutavě a velmi diferencovaně, ale v nárazech a poryvech uměřeně. Je spíše introvert, přinejmenším oproti českému pianistovi Lukáši Vondráčkovi, který hraje svého oblíbeného Rachmaninova neopakovatelně živelně, masivně, silově až brutálně, což odpovídá charakteru této hudby v něčem vlastně víc… Dynamicky neklidná skladba, v pomalé větě podmanivá a ztišená, ve finále rozezpívaná, je posluchačsky vděčným číslem, ztělesněním pozdního romantismu. Pokud neměla sto procent velkoleposti, tak své vykonala určitě akustika sportovní haly. Ve velkém prostoru a na pódiu obklopeném závěsy – i přes podniknuté úpravy, včetně odrazných desek nad hudebníky – přece jen utlumená a suchá. V hledišti bylo slyšet vše velmi podrobně, ale celkového zvuku bylo méně, než by bylo ideální, a klavír s orchestrem ve společných pasážích nevytvořil obvyklou zvukově propojenou symfonickou masu. Publiku se nicméně dostalo slušné porce hudby. Jiná věc je, jak se hrálo muzikantům na pódiu, kde se potřebují vzájemně slyšet…

Druhou polovinu programu vyplnil Dvořák. Slovanské rapsodie, tři proměnlivé, zřídka hrané skladby – nikoli se zákonitostmi a tahem obvyklými u symfonií, ale kaleidoskopické, hodně kontrastně koncipované. Krajní v dur, střední s odpovídajícím měkčím charakterem ukotvená v moll. Jsou rozkročené mezi dynamické protiklady, přinášejí nová a nová hudební sdělení s imponujícími detaily a příjemnými epizodami. Tomáš Netopil inicioval u filharmoniků nesčetné proměny výrazu, temp i dynamiky, podněcoval muzicírování, moderoval přechody mezi hudebními výjevy… I když se nejedná o nejznámější a nejoblíbenější hudbu v Dvořákově odkazu, dokázal jí dát maximum zajímavosti a předat ji jako něco, co přináší potěšení a co stojí za to poslouchat. Vlastně škoda, že u Smetany není tolik na výběr jako u jeho mladšího kolegy.

Po jedenácti letech byl na zahajovacím koncertě zase přítomen prezident republiky. Jak patří k tomu současnému, s manželkou a civilně mezi lidmi. A po koncertě nehledanými slovy potvrzujícímu, že spojení „Smetanova Litomyšl“ dává a má smysl.

Decentní přizvučení, pořadateli přiznané, v publiku však spíše nerozpoznané, při prvním večeru zřejmě trochu pomohlo. Celkový dojem? Žádné ohromení, ale jako náhradní řešení dobré a přijatelné. V hale i v jejím okolí. Dojem z letního festivalu zůstává, i když se koná vlastně jinde.

******

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza