„Daniel Matejča i Jan Schulmeister jsou skvělí hudebníci s jedinečnou tónovou kulturou a vynikající technikou.“

„Jako pocta svaté Ludmile a kraji opředenému legendami vyznělo Adagio Jaroslava Pelikána naprosto přesvědčivě.“

„Ve skladbě Tre ricercari nechává Martinů jednotlivé nástroje vydechnout jen málokdy.“

V roce 2023 zazářila v komorní kategorii prestižní mezinárodní soutěže Concertino Praga dvojice českých interpretů: osmnáctiletý houslista Daniel Matejča a sedmnáctiletý klavírista Jan Schulmeister. Mladé duo získalo nejen první cenu, ale také řadu cen vedlejších. Součástí první ceny byla pak mimo jiné také možnost zahrát si v sezóně 2025/26 na koncertě se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Mladí umělci si pro tuto příležitost připravili Mozartův Dvojkoncert D dur pro housle, klavír a orchestr. Provedli jej spolu se SOČRem a s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem v úterý 23. září v Betlémské kapli jako první číslo zahajovacího koncertu abonentního cyklu „B“. 

Mozartův Dvojkoncert D dur, KV Anh 56/315f je skladba přinejmenším značně „nestandardní“. Mozart totiž vytvořil pouhých sto deset taktů první věty (zčásti v partituře, zčásti v pouhé skice), potom ale dílo odložil a už se k němu nikdy nevrátil. Zbytek první věty a dvě věty následující dokomponoval roku 1990 v Mozartově duchu britský skladatel Philip Wilby. Přes všechny otazníky, které se nad tímto počinem vznášejí, nutno přiznat, že Wilbyho „Mozart“ zní jako „opravdový“ Mozart. Matejča i Schulmeister jsou skvělí hudebníci s jedinečnou tónovou kulturou a vynikající technikou. Své party měli vybroušené do nejmenších detailů a jejich souhra byla i v těch nejnáročnějších místech naprosto dokonalá. Po celou skladbu udržovali mezi sebou živý kontakt, často dokonce působili dojmem, že si spolu prostřednictvím svých nástrojů povídají. Bylo na nich vidět, že jsou na pódiu šťastní – i když to každý dával najevo trochu jinak. Jejich Mozart byl mladistvý, svěží a přátelský, a pozitivní energie proudící od obou sólistů se lehce přenesla i na posluchače. Vnímal ji zjevně i dirigent, který dopřál oběma mladým interpretům dostatek prostoru, aby mohli uplatnit své umění v plné kráse. Za vřelý potlesk se Matejča a Schulmeister poděkovali publiku hezkým a neobyčejně citlivě předneseným přídavkem: Kreislerovou úpravou Tance blažených duší z Gluckovy opery Orfeus a Eurydika. 

Druhým číslem večera bylo Adagio pro orchestr Jaroslava Pelikána. Skladatel vytvořil tuto kompozici vloni v létě a dal jí název Tetínská meditace ke svaté Ludmile. Později ji zařadil jako volnou větu do své třívěté symfonie, která bude mít premiéru na letošním podzimním festivalu Talichův Beroun. Závažná, motivicky dokonale propracovaná skladba je napsaná s velkým citem pro orchestrální barvy. Pod rukama Jaroslava Kyzlinka měla kompaktní tvar, plynula důstojně, s působivými gradačními vlnami, a jako pocta svaté Ludmile a kraji opředenému legendami vyzněla naprosto přesvědčivě. Nepochybuji, že s provedením byl spokojený i autor, který byl této „předpremiéře“ osobně přítomen.

V závěru koncertu uvedl SOČR Tre ricercari, H. 267 Bohuslava Martinů. V názvu se autor hlásí k renesančně-barokní polyfonní formě, polyfonní princip však uplatňuje ve svých ricercarech velmi osobitě. Dílo má zajímavé obsazení: flétna, dva hoboje, dva fagoty, dvě trubky, dva (!) klavíry, ze smyčců pak pouze housle a violoncella. Partitura je značně rafinovaná, na většině stránek vizuálně hodně zahuštěná; skladatel nechává jednotlivé nástroje vydechnout jen málokdy. Jaroslav Kyzlink se ovšem v té spleti hlasů spolehlivě orientoval a tok hudby byl pod jeho vedením sympaticky přehledný. První věta, nadepsaná Allegro poco, se vyznačovala pevným rytmickým tepem a sršela optimismem. V pomalé druhé větě okouzlila svým zpěvným sólem flétna, ke které se později připojily neméně zpěvné hoboje. Finální větu pojal dirigent robustněji, než jak ji znám z jiných, hravějších provedení. Ale možná, že se do oné výrazové „zatěžkanosti“ jen nápadněji promítly akustické vlastnosti koncertní síně.

Foto: Matěj Komár / SOČR

Facebook X E-mail WhatsApp