„Benda krátké texty proložil obdivuhodně ilustrativní hudbou, i přes omezené instrumentální možnosti dokáže sugestivně líčit kontrastní emoce.“

„Už to není střídání hudby a slova, dramatická hudba plyne spolu s textem a podkresluje ho, hlas se vzpíná jako plnohodnotný sólový hudební nástroj.“

„Strhující provedení.“

Poslední koncert 12. sezóny cyklu Bacha na Mozarta, který se konal 20. června v brněnském Besedním domě, se potkal s festivalem Concentus Moraviae. Vznikla tak spolupráce, která umožnila realizaci podivuhodného barokního projektu. Melodram Médea Jiřího Antonína Bendy v podání Zuzany Stivínové a Czech Ensemble Baroque dirigoval Tomáš Netopil.

Nejprve ale přišel úvod, který posluchačům navodil barokní atmosféru. Zazněla Sinfonie con fuga g moll, op. 29 Františka Xavera Richtera (1709–1789). Přední představitel Mannheimské školy se narodil roku 1709 v Holešově a život prožil na cestách po Evropě či v Mannheimu, popř. ve Štrasburku. Jeho skladby vykazují řemeslnou zručnost a emocionální náboj. Třívětou skladbu zahajuje Adagio ve váhavém napětí, vzdechy v houslích se nesou v dynamických vlnách a ústí do svižné fugy v precizní souhře. Následné piano přináší vjem tajemna a něžné housle se nesou jako na nadýchané pěně do radostného hlaholu a v crescendu spějou do velebného forte. Druhou větu Andante podal orchestr vylehčeně a třetí větu Presto zahájil orchestr překvapivým forte a promělivá dynamika narůstající dramatičnosti vedla do pevného, energického závěru. Dirigent podal skladbu s gracií a elegancí, s důsledným vedením ke kontrastům a s pozitivní energií. 

Následovala hlavní skladba večera: melodram, což je dnes útvar poněkud opomíjený. Jeho obliba narůstala s cizelováním češtiny a v době okouzlení řeckými dějinami a dramatem. Zdeněk Fibich (1850–1900) vzbudil zvědavost k tomuto žánru scénickým melodramem Smrt Hippodamie. Jeho dávný předchůdce Jiří Antonín Benda (1722–1795) se sice narodil ve Starých Benátkách (dnes Benátky nad Jizerou), ale celý hudební život prožil i se svojí rodinou na dvoře pruského krále Friedricha II. Navázal na Jeana-Jacquesa Rousseaua, který s konceptem melodramu přišel z nouze, ze které udělal ctnost. Byl přesvědčen, že se francouzština nehodí pro operu a zpěv. Jiří Antonín Benda zase naopak zavrhl italskou operu jako nepřirozenou a pro svoji tvorbu si vybral singspiel a melodram. Sám melodram nazval „dramatem s hudebními větami“ a hrůzný čin zavržené princezny z Kolchidy, která Argonautům pomohla kouzly získat Zlaté rouno, zpracoval právě do této formy. 

Médea zradila svého otce a zabila i bratra a poté uprchla s řeckým héroem Iásónem, vůdcem Argonautů, který ji pojal za manželku. Dostali se do Korintu a zde řešil ztepilý Iásón svou touhu po vládnutí opět přes lásku. Oženil se znovu, tentokrát s místní princeznou Kreúsou a Médeu zavrhl. Ne však jejich společné syny, ty chtěl vychovávat po svém. Médea, zoufalá ze ztráty dětí i manžela, hledá marně východisko. Její maniodepresivní chování kolísá mezi nadějí a zoufalstvím, příchod dětí jí dává naději, ta se však přetváří v další hrůzu. Je princeznou s nadpřirozenými schopnostmi, není zvyklá prohrávat a je schopná jak velké lásky, tak i velké nenávisti. Důsledkem je rozervaná duše, kterou Médea nedokáže zvládnout. To vyústí v demonstrativní vraždu synů, což jejich otce Iásóna dožene k sebevraždě.

Výsostně dramatický děj dokázal libretista Friedrich Wilhelm Gotter (1746–1797) zpracovat do funkčního, jednoduchého příběhu. Krátké a výstižné monology Médey jsou doplněny dialogy s dětmi a v závěru i s manželem a jsou nabity emocemi. Benda krátké texty proložil obdivuhodně ilustrativní hudbou, i přes omezené instrumentální možnosti dokáže sugestivně líčit kontrastní emoce. Od něžných poloh vzpomínek na lásku s Iásónem, láskyplnou komunikaci s chlapci, přes depresi, vnitřní svár lásky, odpovědnosti, strachu i nenávisti. 

Dirigent Tomáš Netopil soubor Czech Ensemble Baroque Orchestra inspiroval k maximální koncentrovanosti a procítěnému výkonu. Od úderných úvodních akordů se proud hudby rozběhl při střídání dvou rozdílných emočních poloh. Zuzana Stivínová, která se partu Médey ujala, mluvila na mikrofon, který však byl vyladěn příznivě uším diváka i pro práci s hlasem. Herečka díky tomu s hlasem kouzlila, dala mu něhu i dramatičnost, podtrženou patosem. Přesně vypočítala gradaci napětí, které vždy spadlo do deprese či lítosti, aby se opět zvedlo k ještě větší nenávisti hrdé, zavržené a ponížené ženy. Na vrcholu dramatu otřásá základy Země, svolává stíny z podsvětí, ale nedokáže přivést zpět srdce svého muže. Dramatičnost v hudbě vrcholí a je střídána radostnými rytmy a měkkými portamenty smyčců. Hudba líčí v mezihře to, co Médea bezeslova prožívá, když vidí šťastného Iásóna, projíždějícího kolem s nevěstou v kočáře. O to větší kontrast a dramatičnost přináší další hudební úsek. „Vše, co je jeho, zaslouží si trest,“ a vzpomínka na děti je podepřena sladkým houslovým sólem Jany Anýžové v prvních houslích. „Život jsem vám dala, život vám vezmu… a ty se na to díváš a umíráš nadšením…“ Příchod dětí (Jonáš Adámek a Michal Rybka), vedený chůvou Anetou Kaluža Klimešovou, překypuje láskou, něhou i zoufalstvím a to vše se odráží plasticky v orchestrálním provedení. „(…) jsem nejhorší mezi matkami… žádné slitování… je to Iásónovo hadí plémě…“ A Médea vrcholí svůj hněv, volá bouři a vládkyni podsvětí, pomstím se, pomstím… a orchestr nezůstává pozadu, vlévá dynamické kontrasty, housle se předhánějí v bězích, akcenty umocňují drama. Už to není střídání hudby a slova, dramatická hudba plyne spolu s textem a podkresluje ho, hlas se vzpíná jako plnohodnotný sólový hudební nástroj. A náhlé něžné piano ve flétnách a houslích mrazí. Dokonáno jest. „Spěte tiše, milovaní, je vám blaze, kdo je tak svobodný, jako vy.“ A pak už volá Erýnie, bohyně pomsty, aby přivlekly Iásóna. Dialog dvou rodičů je zdrcující. „Než prchneš, zabij ještě mne…,“ prosí Iásón ústy Radúze Máchy Médeu. Nářek z orchestru a úderné akordy povzbudily zoufalce. „Jdu za vámi…“

Strhující provedení. Umělci byli právem zahrnuti nadšeným potleskem i voláním a ještě dlouho trvalo, než vyprchalo emoční propojení mezi orchestrem, sólisty a publikem. Výsostně umělecký večer zakončil sezónu Bacha na Mozarta, zatímco Concentus Moraviae se vydal na svou další pouť po Moravě.

Foto: Concentus Moraviae / Andrea Špak - Fotografka