Probíhající 34. ročník koncertní řady Svátky hudby v Praze pokračoval v úterý 27. listopadu čtvrtým projektem. Opět se konal v koncertním sále Pražské konzervatoře a opět s maximální návštěvností. Program tvořily tři skladby „salcburského zázraku“ Wolfganga Amadea Mozarta a Voříškova Symfonie D dur. Na housle hráli Václav Hudeček a Marie Baboráková, sólo měl a také orchestr Českou Sinfoniettu dirigoval Radek Baborák.

V úvodním pozdravu publiku uvedl Václav Hudeček, že koncert je dvojnásob mimořádný. Jednak byl večer vyhlášen jako „exkluzivní předpremiéra prestižního vystoupení v Salcburku“ a poté odhalil, že je právě den 270. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta.

Program exkluzívního večera zahájila předehra k opeře Idomeneo, král Kréty, KV 366 Wolfganga Amadea Mozarta v nablýskaném provedení v rozšířeném obsazení orchestru Česká Sinfonietta se znamenitými orchestrálními hráči. Sám Radek Baborák, při svém pozdravu publiku, zmínil Pražskou konzervatoř jako líheň hráčů svého orchestru, z nichž mnozí účinkují i v renomovaných orchestrech doma (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Prague Philharmonia a další) i v zahraničí. K sólistům, v programu jmenovaným, vyzdvihl Hudeček hobojistku Claru Dent-Bogányi a violoncellistku Hanu Baborákovou, jejichž party v Mozartově koncertantní skladbě pro dvoje housle a orchestr podstatně rozšiřují sólové kreace. Mezi hostujícími členy orchestru byli také otec a syn Teodosievovi, hráči na lesní roh ze Sofie. Koncertní mistryně Martina Bačová strhávala orchestr svým energickým nasazením a vitalitou. Dirigent Radek Baborák pak vedl těleso s přehledem a s akcentem na dynamické ztvárnění, jakož i s výtečně drženým tempem. Předehra k Idomeneovi zazněla v parádním koncertním provedení s citem pro stylově divadelní kreaci. 

V Mozartově Concertone pro dvoje housle a orchestr C dur, KV 190 vystoupila spolu s Václavem Hudečkem absolventka jeho luhačovické Akademie Marie Baboráková. (Rozhovor s umělkyní čtěte ZDE.) V roce 2024 tam získala cenu Nadace Stadler-Trier. Ve vypracovaných duetech i v sólových kadencích byla Marie Baboráková noblesní partnerkou Hudečkova virtuózně vitálního pojetí. Svému mistru se vyrovnala v technicky brilantních pasážích, kouzelná byla souhra ve vedení smyčců. Občas ovšem k Hudečkovi v dynamice jako by vzhlížela, snad to bylo nástrojem, který zhotovila německá houslařka Julie Pasch. Ta tvoří v bývalém skladatelském domě Richarda Wagnera ve Vídni, podle dostupných informací by to měla být vila v Hadiggasse 72, kde skladatel dokončoval operu Mistři pěvci norimberští. 

Mozartova třívětá koncertantní skladba, dílo osmnáctiletého mladíka, má občas rozverný charakter, obzvláště v pasážích, kdy se do doznívajících houslových duet vtírá hoboj a přidává se violoncello. Hobojistka Clara Dent-Bogányi měla překvapivě hojnou účast na sólovém dění, což bych přičítal výrazně mistrovskému vedení jejího partu. Poté, kdy se spodní melodie chopila violoncellistka Hana Baboráková, zaznělo okouzlující kvarteto. Clara Dent-Bogányi, skutečné zjevení koncertu, je salcburská rodačka a do koncertu v sále konzervatoře vnesla závan ducha mozartovského mládí. Studovala na Mozarteu v Salcburku a v Mnichově, hostuje jako sólistka u takových famózních orchestrů, jako jsou Bavorský rozhlasový a operní orchestr, Berlínští filharmonikové a další evropské orchestry. Je profesorkou hry na hoboj na Vysoké hudební škole v Norimberku. 

Hana Baborákova hrála precizně a s nápadně pěstěným tónem sólistického charakteru. V Mozartově koncertu vystoupila společně s dcerou Marií; otcem je dirigent Radek Baborák. Jeho oporou při vedení Concertone byl Adam Novák na postu koncertního mistra.

Baborákova dirigentská paleta, doposud umírněně prezentovaná, se uvolnila v další skladbě koncertu, kterou byly Tři německé tance pro orchestr, KV 605 Wolfganga Amadea Mozarta. Dramaturgicky nápaditě zařazená skladba oddechového rázu dala opět slovo orchestrálnímu tutti smyčců hybné energie a dynamické nálože. Baborák stíral bujná forte do nižší zvukové hladiny, dbal na nerušený rytmus a taneční tempo, ve druhém tanci v téměř třídobém rytmu. Však jsou také Německé tance jedním z předobrazů legendárního vídeňského valčíku. Už v prvním ze tří tanců zazněly trompetové fanfáry, v druhém, v G dur, přišlo perfektně nesené dueto lesních rohů. Třetí tanec s podtitulem Jízda na saních byl efektní nejen v opakovaných frázích mezi trubkami, dřevěnými dechovými nástroji a houslemi, ale především ve využití rolniček. V provedení pěti instrumentalistů cinkaly do orchestru rolničky a hráč na lesní roh Victor Teodosiev rozezněl nápodobu poštovní trubky/posthorn, předepsanou Mozartem ke zvýraznění folklórního efektu. Poštovní trubky využil už v Serenádě č. 9, KV 320 psané v roce 1779 v Salcburku. Třetí Německý tanec navíc nechává hudbu uzavřít dozníváním poštovního rohu v komickém intervalu. Teodosiev hrál na dvakrát točenou trubici s přidaným nástavcem z lesního rohu, tedy zakončenou bez roztrubu (koncového trychtýře). Tuším, že použil svůj nátrubek z lesního rohu, a tím byl dokonán tlumený suchý zvuk nástroje. Efektu bylo skutečně s velkým ohlasem dosaženo. Později jsem ovšem zaváhal nad pojmem autentičnosti, poštovní trubka má mít z podstaty své funkce jasný tón. Umělecké ztvárnění je ale záležitost ryze kompoziční a potažmo interpretační. 

Po přestávce byl na programu Mozartův Koncert pro lesní roh a orchestr č. 1 D dur, KV 412. Koncertní mistryní byla v této skladbě koncertu Hiroko Takahashi. Sólo hrál a od lesního rohu řídil orchestr Radek Baborák. Mozartův dar pro přítele Leitgeba, který skýtá příležitost vyniknout sólistovi v bravurních partiích, lyrických pasážích a také hravosti, využil Baborák se samozřejmostí mistra svého oboru. Vítěz řady soutěží od domácího Concertina Praga až k ARD v Mnichově a získání cen Grammy a Davidov, exceloval jako sólista České, Mnichovské a Berlínské filharmonie. A koncertuje i při vytíženosti své dirigentské činnosti. Bravo! 

Finále programu patřilo Symfonii D dur od Jana Václava Hugo Voříška. Interpretační vyzrálost orchestru Česká Sinfonietta, k níž se na post koncertní mistryně vrátila Martina Bačová, byla přesvědčivá. Symfonie, která jeví znaky Beethovenova slohu, zazněla v pozoruhodně plastickém tvaru. Smyčcová sekce tvořila skutečné krásné melodie proslulé české zpěvnosti doby klasicismu. Tempo mělo hned od první věty přesvědčivý tah a hudba se nesla v poutavých proměnách dynamiky. Andante bylo mimořádné v patosu a tristním výrazu, jež nesly zvláště violoncella. Dojem tíživosti přešel do seriózní polohy a Baborák využil dramatického výrazu v jeho nasazení a uvolnění. Po působivém fagotovém sólu převedl orchestr do pastorální nálady s klarinety a umlkajícího závěru. Baborákův smysl pro kontrast se projevil hned v následujícím Scherzu, které dovedl přes řízné ataky a melodickou úlevu k výrazu monumentalismu. Ve finále vedl orchestr k velkému zvuku klasické kvality s připraveným vítězným závěrem. Voříškova symfonie byla provedena jako působivá, mnohovrstevnatá stavba s účinně využitými výrazovými prostředky. 

S ohledem na provedení v rámci ohlášené exkluzivní předpremiéry prestižního vystoupení v Salcburku jsme byli svědky vydařeného koncertního večera v sále Pražské konzervatoře. 

Foto: Michal Žoudlík

Facebook X E-mail WhatsApp