„Na první pohled mohl repertoárový rozpis až šokovat, ne-li odpudit. Nebude to bramboračka či dort, jak ho pekli Pejsek s Kočičkou?“

„Třívětý opus šarmantní Clara Dent-Bogányi přednesla s kýženou lehkostí a prožitkem, byť o nijak jednoduchý part se nejedná.“

„Usměvavé vedení Radka Baboráka na mnoha místech probouzelo úsměvy i v řadách instrumentalistů a výsledkem tedy bylo skvěle i s radostí zahrané dílo obdařené i výrazovou péčí.“

Pražští komorní sólisté uspořádali krásný koncert. Soubor vedený respektovaným hornistou Radkem Baborákem 5. října opět prokázal svůj mnohovstevnatý um ve svém novém působišti, tedy v kostele sv. Anežky České na Spořilově. Coby sólistka, ale později i členka ansámblu přispěla k suverénnímu sukcesu koncertní akce hobojistka Clara Dent-Bogányi. Skutečně, už předem je nutné zdůraznit: Bylo to skvělé z mnoha úhlů pohledu.

Přitom první pohled na repertoárový rozpis večera mohl až šokovat, ne-li odpudit: Angličan Henry Purcell, vedle méně známého Itala Marcella, společně s věčnou německou ikonou Bachem, ale i s ještě žijícím estonským současníkem Pärtem, k tomu navíc jižanský temperament Villy-Lobose? Nebude to bramboračka či dort, jak ho pekli Pejsek s Kočičkou? Ne, naopak. Při bližším seznámení s konceptem večera a následně i jeho prožití je všechno daleko jasnější a hlavně: ukázalo se, že péče věnovaná přípravě této kulturní události sklízela zasloužené, šťavnaté a sladké plody.

Večer slovně uvedl hlavní nositel děje Radek Baborák (i s humorným odkazem na reflexi minulého koncertu znovu přítomného autora). Toho večera spíše v dirigentské roli, nicméně zvykli jsme si, že mariánskolázeňský šéfdirigent své koncertní výstupy kombinuje se svou primární erudicí lesního rohu. Úvodem tedy zazněl předkrm v podobě Purcellovy Music for a While. Kus samotným Baborákem upravený pouze pro dvojici nástrojů představil poměrně blíže hru kontrabasisty České filharmonie Petra Riese, který se svým důsledně pizzicatovaným „walking bass“ (přemýšlel jsem, proč hráč neodložil smyčec… síla zvyku?) doprovodil melodii lesního rohu provedenou Radkem Baborákem – zvykli jsme si – s dokonale spolehlivou precizací. Mistři svého řemesla mají někdy tendenci projevit virtuozitu a dokázat, co všechno umí. Tady jsem cítil, že skuteční mistři tuto potřebu naopak nemají, protože jejich umění odrazí i komorní projev. Právě v onom nenápadném, nevnucujícím se hraní jsem spatřoval sdělení velké síly, a laťku hudebního pořadu nastavenou tuze vysoko.

Odeznělo tedy upravené anglické baroko, na řadě byla italská varianta hudby dané stylové epochy. Zvolen byl méně známý benátský autor Alessandro Marcello. Jeho Hobojový koncert d moll se stal hlavní příležitostí k sólové prezentaci umění Rakušanky Clary Dent-Bogányi. Třívětý opus šarmantní dáma přednesla s kýženou lehkostí a prožitkem, byť o nijak jednoduchý part se nejedná, celý ansámbl sólistce v jejích důležitých vstupech sympaticky ustupoval, k slyšení byly pěkné dynamické odstíny a osobně jsem byl zastáncem daných tempových voleb, kdy dnes leckdy slyšíme až zbytečné úprky. Tady měla hudba čas vyznít, což je ve spořilovské Anežce žádoucí i v kontextu její akustiky.

Odpočinkem od barokní krajiny byl výlet k novým vodám reprezentovaným letošním jubilantem Arvem Pärtem. Široce oblíbený autor původem z Estonska je skutečným velikánem současné tvorby a z jeho stále se rozšiřujícího odkazu coby určité intermezzo zazněli Fratres (Bratři) pro smyčcové nástroje a bicí, přičemž hudební kresba vznikala na varhanní podložce, kterou v možná nejjednodušším partu všech dob dodal Jiří Havrlant ve zbytku večera se věnující i mnohem komplexnějším úlohám cembalisty (a omylem nezmíněný v soupisu účinkujících). Fratres jsou působivou skladbou, kdy nápadným znakem je postupně narůstající hudební objem s tím, jak se přidávající další a další smyčcové sekce směrem k těm stále hlubším; vzniká přirozený tektonický oblouk. Kompozice alespoň v úvodu hraná důsledně non vibrato přináší jakýsi dialog mezi smyčcem a bicími, které však vstupují s daleko kratšími replikami, zároveň tvoří jakýsi pevný bod. S minimalismem koketující dílo svou zvukovostí budí až existenciální myšlenky, kdy hudební děj pocitově nikdy, ani v samotném závěru nezakotví na tónice, ale stále zůstává jakoby nedořečené pouze dominantou, což je dáno znějící A-E kvintou ve varhanním basu v kombinaci s dominantně se projevující stupnicí d moll harmonickou, která pochopitelně tenduje k tónu d. Opus, který existuje také ve verzi se sólovými houslemi, je reprezentativním příkladem kompoziční techniky tintinnabuli, a funkci intermezza naplnil výborně – Pärtův styl je takového neutrálního ražení, že jde zkombinovat s lecčím.

Program tedy přirozeně vyvrcholil návratem do doby barokní k jejímu tatínkovi, jehož hudební „chléb se nepřejí“. Bach je také svého druhu univerzální přísadou koncertního pokrmu, což dále podpořilo dramaturgickou logiku. Zazněl Bachův Braniborský koncert č. 1, kdy se koncertantního partu ujala Markéta Vokáčová, členka České filharmonie začátkem koncertu stojící až v druhé řadě houslí – cirkulace u prvního pultu má možná reprezentovat, že každý z hráčů je potenciálně skutečně také sólistou, což je v souladu s názvem hudebního uskupení. Clara Dent-Bogányi si sympaticky stoupla do řad orchestru společně s dvěma dalšími hobojistkami, nakráčel i celý zbytek tělesa a začal koncert. Koncert v koncertu. A to i v přeneseném významu… Bylo krásné pozorovat, kolik péče hudebníci věnují skladateli, který žil před celými třemi sty let, Pražští komorní sólisté vzedmuli obrovskou a nepolevující vlnu energie. Velká sláva a koncertní párty se pro ještě větší dynamický efekt zvukové masy na dvou místech ztišila: Trio I výborně sehráli dvojplátky s Matějem Rothbauerem při fagotu, strhující pak bylo Trio II hobojovo-hornové s lesními rohy obstaranými otcem a synem jména Jan Vobořil (opět Česká filharmonie). Usměvavé vedení Radka Baboráka na mnoha místech probouzelo úsměvy i v řadách instrumentalistů a výsledkem tedy bylo skvěle i s radostí zahrané dílo obdařené i výrazovou péčí. Těžko si přát víc.

Brazilec Heitor Villa-Lobos zazněl závěrem explicitně jako přídavek (byť vytištěný v programu) a Radek Baborák tentokrát svůj um dirigenta zkombinoval se schopností hráče. Opět důvod ke spokojenosti. A v kontextu koncertního pořadu je nutné ocenit i velice pečlivé a graficky příjemné ztvárnění koncertní brožurky (gramáž papíru by Česká filharmonie záviděla) plné zajímavých i potřebných informací od slova k programu, recitovaných textů až k medailonkům vystupujících. Vítaným osvěžením průběhu večera byly též – na to nezapomeňme – recitační vstupy Miroslavy Šafránkové-Drozdové.

Radek Baborák v úvodním slově naznačil určitou nejistou budoucnost tělesa. Povolební vyjednávání jsou v plném proudu, ale i bez nich se stále častěji objevují komentáře nad budoucností české kultury. Téma sice věčné, zároveň však zdůrazněné vedle výměny stráží ve vrchních státních patrech možná i určitou „kocovinou“ po Roce české hudby 2024, kdy velkorysý kulturní rozpočet Smetanova výročního roku v principu nebylo možné držet do dalších let. Tak jako tak, je smutné, když o podporu musí bojovat i natolik kvalitní tělesa, jako je už roku 1961 Václavem Neumannem založený soubor Pražských komorních sólistů vedený skutečnou osobností na poli světové hudby. Rezidentům nově spořilovským přejme i v dlouhém období boj vítězný a na viděnou 11. listopadu. K mání bude Mozartovo Requiem.

Foto/zdroj: Pražští komorní sólisté