„Václav Hudeček vždy koncert zahajuje, napřed vtipným slovním úvodem a poděkováním, poté brilantním provedením nějaké skladby.“

„Duet Lady Bočkové a Borise Prýgla, to byla oslava Mozartovy hudby, vlastně hudby vůbec.“

„Pokud si někdo myslel, že po Mattinatě už nic lepšího nemůže přijít, pak Lada Bočková, Aleš Briscein a Boris Prýgl ukázali, že to možné je.“

Jsou festivaly a festiválky, jejichž život je vpravdě jepičí. A jsou festivaly, na které se každý rok těšíme, a to už drahně let. K nim patří i Svátky hudby. Festival, který před dvaceti osmi lety přivedl k životu Václav Hudeček a doposud je jeho uměleckým ředitelem. Festival, jemuž vděčíme za takovou spoustu objevů nových mladých talentů naší klasické hudby, že jejich výčet by zaplnil docela slušný telefonní seznam. Stačí pár jmen: Dagmar Pecková, Radek Baborák, Pavel Šporcl, Jiří Bárta, Jana Boušková, Josef Špaček či Jan Mráček. Václav Hudeček nezapomněl na své mládí, ani na to, jak se o něj staral David Oistrach. Dnes to vrací a pomáhá mladým umělcům. Slavné jsou jeho luhačovické Akademie, ale také pódia Svátků hudby.

Stalo se již tradicí, že Václav Hudeček vždy koncert zahajuje, napřed vtipným slovním úvodem a poděkováním publiku, patronům i sponzorům, poté brilantním provedením nějaké skladby. Letos si pozval violoncellistu Petra Nouzovského, aby spolu provedli Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr a moll Johannese Brahmse. Mimochodem, i Petr Nouzovský patří k těm umělcům, jejichž počátky jsou spojeny s pódiem Svátků hudby. Zpod křídel Václava Hudečka vylétla i Romana Špačková, koncertní mistryně, a celá řada dalších členů PKF-Prague Philharmonia, orchestru, který oba umělce doprovodil.

Johannes Brahms psal svůj koncert s jasným úmyslem. Chtěl jím získat zpět přátelství svého dlouholetého přítele, houslisty Josepha Joachima, jejichž třicetiletá známost dostala ránu, když Brahms v rozvodové při svědčil ve prospěch Joachimovy manželky místo pro něj. Však také mnozí muzikologové hledají v duetu houslí a violoncella náznaky dialogu mezi mužem a ženou, když ne přímo manželské hádky. Bohužel v Allegru občas Nouzovského violoncello nebylo moc slyšet, zvláště vysoké tóny zanikaly, a tak to moc dialog nebyl. Musím se přiznat, že jsem se těšil na Andante, které mám moc rád a kde se Hudečkovy housle rozezpívaly a i Nouzovského violoncello se rozeznělo krásným legatem. Brahmsův koncert jsme slyšeli nedávno při zahajovacím koncertu sezóny Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v provedení Pinchase Zukermana a jeho manželky Amandy Forsyth (psali jsme 20. 9.). Provedení Brahmsova dvojkoncertu Václavem Hudečkem a Petrem Nouzovským si v ničem nezadalo s provedením Pinchase Zukermana, který byl prezentován jako hvězda světového formátu, ba v rychlých pasážích třetí části dvojkoncertu je i předčilo.

Druhá část koncertu patřila mladým, byť ve světě již uznávaným umělcům. Patřila programu, který musel potěšit srdce každého melomana. Zazněly ty nejkrásnější árie. Bylo to takové „operní gala“, které ukázalo, že mladá generace našich pěvců se může směle měřit se svými zahraničními vrstevníky. Je jen škoda, že Peter Berger onemocněl a musel za něho narychlo zaskočit zkušený Aleš Briscein, který byl ještě ráno v Londýně, aby už večer stál na pódiu Rudolfina v perfektním záskoku.

Árii Dona Giovanniho Deh, vieni alla finestra z opery Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta přišel zazpívat Boris Prýgl. Boris Prýgl se stal ve 24 letech finalistou Operalie (jako zatím jediný Čech v celé historii soutěže) a v 26 letech sólistou Bavorské státní opery. Patří mezi naše nejtalentovanější mladé pěvce. Je až s podivem, kolik skvělých barytonistů a basbarytonistů se najednou u nás objevilo: samozřejmě Adam Plachetka, ale také Daniel Klánský, Jiří Rajniš, Lukáš Bařák a již jmenovaný Boris Prýgl. Slovo famózní je prý zastaralé. Jak ale jinak popsat Prýglův baryton. Jeho hlas je hutný, silný a průrazný. Pracuje výborně s dechem a má jasnou artikulaci. Patří k těm umělcům, kteří zpívají s neuvěřitelnou lehkostí. K duetu Zerliny a Dona Giovanniho Là ci darem la mano si přivedl další úspěšnou českou účastnici Operalie, která skončila v jejím semifinále, Ladu Bočkovou. Jejich duet, to byla oslava Mozartovy hudby, vlastně hudby vůbec.

Jedno z mistrovských děl komické opery Nápoj lásky Gaetana Donizettiho je snad až přeplněno skvělými áriemi. V úterý 22. října 2019 v Rudolfinu zazněly dvě árie. Prvně slavná Una furtiva lagrima, trvalá součást repertoáru všech slavných tenorů. Zaskakující Aleš Briscein ji má pochopitelně dobře nastudovanou. Jeho přednes má velmi dobrou dynamiku, dobře frázuje a lehce zvládá i vysoké tóny. Stejnou árii jsme slyšeli v podání vítěze letošní Operalie, španělského tenoristy Xabiera Anduagy při jeho nedávném vystoupení v Praze (psali jsme 11. 10.). Anduaga je typický lyrický tenor a jeho provedení tomu odpovídalo, kdežto ve vystoupení Aleše Brisceina bylo daleko více dramatičnosti. Duet Adiny a Nemorina s ním přišla zazpívat opět Lada Bočková. Oba pěvci zpívali velmi emotivně. Vlastně při zpěvu i hráli a měli zasloužený úspěch. Dirigent PKF-Prague Philharmonia Jakub Klecker zcela oprávněně vyzdvihl i Martinu Homolkovou, která hrála fagotové sólo.

Řekne-li se Georges Bizet, ozve se Carmen. V předehře z 3. dějství, kterou zahrála PKF- Prague Philharmonia, orchestr prokázal absolutní souhru a výtečnou rytmiku. A co mne uchvátilo, to byla viditelná radost ze hry. Všichni sólisté, ať už to byl Jiří Ševčík na flétnu, Jindřich Pavliš na klarinet, Martina Homolková na fagot nebo Roxana Hädler Stirská na harfu, svá sóla dobře zvládli. Jejich výkon byl bezchybný. Boris Prýgl přišel přednést árii Escamilla a byl to až neuvěřitelný zážitek. Mimořádně procítěně, hlasově perfektně, technicky bezchybně. Obecenstvo oprávněně bouřilo nadšením. Vzhledem k záskoku došlo i ke změně programu. Místo árie Dona Josého z Carmen zazpíval Aleš Briscein árii  Ella mi fu rapita z Verdiho opery Rigoletto. Nevybral si ji náhodou, perfektně odpovídá jeho tenoru spinto, však ji také zazpíval nádherně.

Dalším francouzským skladatelem byl Charles Gounod. Árii Julie Je veux vivre z opery Romeo a Julie přednesla Lada Bočková. Její jasný, kulatý a nádherně znějící soprán je pro tuto árii jako stvořený. Bočková zvládala koloratury i vysoké tóny s neuvěřitelnou lehkostí, její hlas přímo zvonil, něžně hladil i dokázal být dramaticky vypjatý.

Měli jsme potěšení ho slyšet i v následující skladbě, kdy se Bočková připojila ke svým mužským kolegům, aby zazpívali Mattinatu od Ruggera Leoncavalla. Leoncavallo skladbu věnoval Enrico Carusovi. Je tudíž určena pro tenor, zatímco my jsme si ji vyslechli transformovanou pro soprán, tenor a basbaryton a zněla stejně velkolepě. Přednes byl jedním slovem virtuózní.

Po takovém výkonu nemohli odejít umělci do šaten bez přídavku. Potřetí během tří týdnů jsem uslyšel píseň Eduarda di Capuy O sole mio. Vždy jako přídavek. Poprvé ji přidal Xabier Anduaga, podruhé Jiří Rajniš (psali jsme 19. 10.) a potřetí dnes, v transformaci pro tercet. Pokud si někdo myslel, že po Mattinatě už nic lepšího nemůže přijít, pak Lada Bočková, Aleš Briscein a Boris Prýgl ukázali, že to možné je. Zní to divně, ale bylo to ještě virtuóznější.

Foto: Radovan Šubín