„Pamětníci si jistě vzpomenou na nezapomenutelné nahrávky Romance pro housle a orchestr s Josefem Sukem a Českou filharmonií.“

„Pietari Inkinen si přisedl k Amandě Forsyth a společně zahráli pizzicato ze skladby Jeana Sibelia Vesipisaroita.“

„Vrcholem večera bylo provedení 5. symfonie Jeana Sibelia.“

Pinchas Zukerman, slavný houslista, violista, dirigent a profesor hudby není pražskému publiku neznámý. Před sedmi lety měl samostatný recitál v kostele sv. Šimona a Judy, o pět let později zahajoval 83. sezónu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Letos si přišel zahájení zopakovat. Stal se pro tuto sezónu rezidenčním umělcem FOK, a tak ji nejen zahájí, ale také ji závěrečným koncertem uzavře. K zahajovacímu koncertu přijel i se svou chotí, violoncellistkou Amandou Forsyth. Každý vystoupil zvlášť a pak si ještě zahráli dvojkoncert.

Poctou Antonínu Dvořákovi byly dvě drobné skladby na úvod. Pinchas Zukerman zahrál Romanci pro housle a orchestr f moll, skladbu, kterou Dvořák zpracoval hned třikrát. Původně to byla součást Smyčcového kvartetu č. 5 a pak si téma vypůjčil a melodii zpracoval pro housle a klavír i pro housle a orchestr. Orchestrální verze počítá se smyčci, dechy bez trubek a pozounů a také bez bicích. Drobná skladbička se stala mezi houslisty oblíbenou. Pamětníci jistě vzpomenou na její nezapomenutelnou nahrávku v podání Josefa Suka s Českou filharmonií, ať už to bylo pod taktovkou Karla Ančerla, nebo jubilejní pod taktovkou Václava Neumanna. Přestože Zukerman hrál z not, na jeho hře bylo vidět, že skladbu vnitřně prožívá. Romance není technicky nijak mimořádně obtížná, o to víc záleží na emotivním přednesu. Škoda jen, že orchestr v doprovodu nepracoval citlivěji s dynamikou, aby sólové housle lépe vynikly.

Amanda Forsyth si vybrala další krátkou skladbičku Klid lesa, jejíž melodii Dvořák upravil ze čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy. Všechny podobné úpravy dělal Dvořák před odjezdem do Spojených států pro své rozlučkové turné. Nejdříve vznikla verze pro violoncello a klavír, o dva roky později provedl Dvořák i orchestraci. I v tomto případě se orchestr skládá jen ze smyčců a flétny, klarinetů, fagotů a lesního rohu. Dílo je daleko méně hrané a nahrávané než houslová Romance, přestože se jedná o skladbu sice vážnou, ale melodicky mimořádně krásnou. Amanda Forsyth se představila jako violoncellistka s výbornou technikou, skvělou tvorbou tónů, pečlivým přednesem. Souznění s orchestrem bylo dokonalé. Klid lesa v jejím podání okouzlil.

Johannes Brahms psal svůj Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll na objednávku významného německého violoncellisty Roberta Hausmanna, s tím, že houslový part bude hrát Joseph Joachim. Měl tedy jasnou představu, kdo dílo provede, znal technické možnosti interpretů i jejich kvality. Mohl si dovolit experimentovat. Podařilo se mu vytvořit pozoruhodnou skladbu, v níž jde o neustálý dialog mezi sólisty i dialog sólistů a orchestru. Témata si navzájem přebírají, violoncello houslím, housle orchestru, orchestr zpět violoncellu. Tímto dílem vytvořil Brahms nový typ koncertantní symfonie, která se stala základem dalšího vývoje symfonické hudby ve dvacátém století. Pinchas Zukerman i Amanda Forsyth se zhostili sólových partů s briem. Technicky složité pasáže zvládli bez jediné chybičky. V sólových dialozích, které jsou někdy označovány jako dialog mezi mužem a ženou, si výtečně rozuměli. Nakonec – vždyť jsou manželé. Rozuměli si ale i s orchestrem. Z Brahmsova Dvojkoncertu se někdy stává zápas. Bylo dobře, že tentokrát to byl skutečný dialog.

Obecenstvo si vyžadovalo přídavek. Přišel a byl skutečně překvapivý. Zukerman předal své drahé guarnerky dirigentu Pietari Inkinenovi. Bát se nemusel, Inkinen houslovou hru vystudoval, jeden čas byl dokonce Zukermanovým žákem; jen bylo divné, že Zukerman se nechal zastoupit. Vypadalo to, že mají něco za lubem. Inkinen si přisedl k Amandě Forsyth a spustili ve dvou pizzicato z drobné skladbičky Jeana Sibelia Vesipisaroita. Vodní kapky, jak zní český překlad finského názvu, pizzicato skutečně připomnělo a skladbička, zahraná přímo šibalsky, rozesmála publikum. Po poměrně vážném a komplikovaném Dvojkoncertu to bylo osvěžení jako douškem vody. A byl to i závdavek na následující skladbu.

Díky Pietari Inkinenovi se během jeho působení u Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK můžeme seznamovat se severskými skladateli, jinými dirigenty často opomíjenými a v našich končinách málo uváděnými. Na programu tohoto večera byla 5. symfonie Jeana Sibelia. Symfonie, kterou psal v době 1. světové války a kterou se vracel k přírodě, díky níž chtěl zapomenout na válečné hrůzy. Objednávku dostal od finské vlády, která si přála slavnostní symfonii k 50. narozeninám skladatele. Ten vládě vyhověl, za rok měl symfonii hotovou, dokonce ji ke svým padesátinám v roce 1915 odpremiéroval, ale nebyl s ní spokojen a dvakrát ji přepracoval. Ve třetí verzi se také nyní hraje. Přes dvojí přepracování v díle zůstal původní patos a slavnostní atmosféra.

Pietari Inkinen, který dirigoval zpaměti, jednotlivá témata vhodně zdůraznil. Skvěle se uvedla dechová sekce. Vyniknout jim dala první věta, kdy jak dřevěné, tak plechové nástroje se skutečně překonávaly. Málokdy se slyší tak častá hra se sordinou, kterou Sibelius v této symfonii předepsal lesním rohům. Líbila se mi i hra houslí, plná jemných nuancí. To se projevilo také ve větě druhé, melodicky mimořádně zdařilé. Střídání témat mezi smyčci a lesními rohy ve třetí větě bylo imponující a finále, jak jinak, strhující. Závěr, kdy symfonie končí šesti krátkými orchestrálními údery, ukázal vysokou kvalitu souhry celého orchestru. Bylo to zvláštní. Všichni se těšili především na vystoupení světové hvězdy, Pinchase Zukermana, a nakonec vrcholem večera bylo provedení 5. symfonie Jeana Sibelia.

Foto: FOK – Petr Dyrc