„Na každém koncertě festivalu by měla zaznít skladba jednoho z našich současných autorů inspirovaná třeboňskými rybníky.“

„Tsukushi Sasaki hraje na soudobý nástroj, respektuje však stylová specifika hudby Bachova období.“

„Atlantis Collegium výběrem Telemannových skladeb otevírá před posluchači další, méně známé stránky skladatelovy díla a kompozičního mistrovství.“

Letošní 22. ročník festivalu Třeboňská nocturna se ohlásil slavnostním zahajovacím koncertem 8. července v zámecké konírně vystoupením pražského komorního souboru Atlantis Collegium s uměleckým vedoucím Vítězslavem Podrazilem, který doprovodil sólistku, japonskou houslistku Tsukushi Sasaki, vítězku loňského ročníku houslové sekce soutěže Pražského jara. Podstatnou část programu tvořily skladby barokních mistrů, ve své premiéře však zazněla i kompozice současného autora Romana Haase Pocta lidové písni o vodě. 

Třeboň je v současné době díky své bohaté historii a lákavému okolí jednou z našich nejnavštěvovanějších lokalit. Mezinárodní hudební festival založený zde v roce 2004 letos vstupuje do svého dvaadvacátého ročníku a jako vždy se svým příznivcům z řad místních obyvatel, lázeňských hostů a početných turistů snaží nabídnout setkání s našimi předními interprety v oblasti klasické hudby. „Nocturna“ v jeho názvu napovídají, že většina koncertů se odehrává ve večerních hodinách, tedy v době, kdy lázeňským hostům končí procedury a četní návštěvníci se po denním putování po okolí vrací zpět do města. Navíc sem kromě domácích přijíždí na jednotlivé koncerty i mnoho hostů zdaleka. Vedle tradičního situování šesti letních koncertů do prostředí třeboňských historických památek má festival i jedno specifikum – na každém koncertě by měla zaznít skladba jednoho z našich současných autorů inspirovaná třeboňskou krajinou specifickou bohatstvím rybníků. Nápad velmi dobrý, uvážíme-li, kolik vodní plochy tvoří okolí tohoto nádherného města. Zahajovacímu koncertu předcházely krátké uvítací projevy ředitelky festivalu Irmy Mrázkové a starosty Třeboně Jana Váni. Poté se průvodního slova fundovaně ujala Martina Kociánová.

Atlantis Collegium založené v roce 1993 svým uměleckým vedoucím Vítězslavem Podrazilem mělo tentokrát nejen tu čest festival v zámecké konírně zahájit, ale v úvodu svého koncertu také premiérovat jednu z řady kompozic vzniklých na stanovené téma. Inspirací Pocty lidové písni o vodě byla pro jejího tvůrce, klatovského rodáka Romana Haase (*1980) jednak láska k lidové hudbě, jednak jeho okouzlení třeboňskou krajinou. Základ jeho nerozměrné skladby tvořily variace jihočeské písně Široké, hluboké ty vltavský tůně, jejíž téma se ozvalo teprve až v samotném závěru. Píseň tanečního charakteru v tempu sousedské pochází z klasické sbírky Karla Jaromíra Erbena Prostonárodní české písně a říkadla (1864–1866). Ačkoliv se v ní zpívá o Vltavě, sběratel ji zapsal v Kouřimi. 

U vodní tematiky pražský soubor setrval i v následující kompozici – orchestrální suitě Georga Philippa Telemanna (1681–1767) Hamburger Ebb‘ und Fluth, TWV, 55:C3 (Hamburský odliv a příliv), obvykle označované jako Wassermusik (Vodní hudba). Skladatel ji vytvořil v roce 1723 nikoliv pro vodní slavnosti, ale k příležitosti stého výročí Hamburské admirality. Suitu o deseti větách zalidnil mytologickými postavami spjatými s tematikou moře. Předehra znázorňuje mohutnost a velkolepost oceánu, následující taneční věty jsou pak galerií řeckých bohů s jejich typickými, nebo naopak atypickými vlastnostmi. Tento způsob volného zacházení s mytologickými postavami dokazuje Telemannův smysl pro humor. Vedle zamilovaného, nikoliv tedy obávaného Neptuna dovádějí najády, Achillova matka Thetis se probouzí z pokojného spánku, Neptunův syn a posel Triton tropí žerty, Aeolus čeří hladinu moře, od západu se lehce vznáší Zefír. V poslední části skladatel bohy náhle opouští a mytologické postavy vystřídají veselí a bodří hamburští lodníci.

Dirigent Podrazil, řídící svůj komorní smyčcový soubor od cembala, ze suity vybral čtyři tempově a charakterově kontrastní části. Úvodní Předehra má jako u většiny Telemannových suit ráz francouzské ouvertury. Orchestr důsledným přetečkováním znázornil její slavnostní ráz, přesnou souhrou pak zaujal v navazující rychlé části. Následující Die spielenden Najaden (Dovádějící najády) se naopak pohybovaly ve středně rychlém tempu gavotty, s ní tempově kontrastovala čtvrtá část suity Der verliebte Neptunus (Zamilovaný Neptun), pro niž Telemann zvolil pomalý tanec v lichém metru loure pojmenovaný podle normanského typu dud. Posléze ho vystřídal Der schertzende Tritonus (Žertující Triton) coby šestá část suity. Telemannova obeznámenost se specifickým prostředím velkého přístavního města se nemohla neodrazit ani v této cyklické kompozici. Závěrem nás proto hudebníci mohli obšťastnit rychlým tancem canarie, jehož původ sahá až do 16. století, a to v části Die lustigen Bootsleute (Veselí lodníci). Zemitý charakter tomuto tanci v sudém metru (byl pojmenován podle exotických Kanárských ostrovů) obvykle dodává tleskání a podupy hudebníků, v prostředí zámecké konírny se soubor bez těchto doprovodných efektů obešel. 

Postavíme-li vedle sebe Telemanna a Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), lze jen stěží určit, čí dílo je objemnější a rozmanitější. U Bachova Houslového koncertu č. 2 E dur pro housle, smyčce a basso continuo, BWV:1042 bohužel neznáme přesnou dobu vzniku, dochoval se pouze v opise z roku 1760. Někteří muzikologové Bachovy houslové koncerty (dochovaly se dva a jeden dvojkoncert) řadí do köthenského období, jiní až do roku 1730, tedy pozdějšího Bachova působení v Lipsku. Často se objevují spekulace o tom, že si Bach houslové koncerty psal sám pro sebe (podle svědectví Carla Philippa Emanuela Bacha byl jeho otec „čistě hrající“ zdatný houslista), na jiných místech se uvádí, že skladatele k napsání koncertů inspirovali dva vynikající houslisté dvorního orchestru v Drážďanech Johann Georg Pisendel (1687–1755) a Jean Baptiste Volumier (1670–1728). Bach později oba houslové koncerty a moll a E dur přepracoval pro cembalo. Tato jeho praxe vyvolává otázku, zda ostatní cembalové koncerty nevznikly podobným způsobem, což však vzhledem k absenci materiálu nelze potvrdit.  

V Bachově koncertu se jako sólistka představila japonská houslistka Tsukushi Sasaki. Podobně jako celý soubor Atlantis Collegium také ona hraje na současný nástroj, respektuje však stylová specifika hudby Bachova období. Její podání Bacha bylo v krajních větách energické (Allegro, Allegro assai), druhá věta mající ráz ciaccony (Adagio), byla melodicky zpěvná, zdobená pouze střídmou ornamentikou. V příznivém akustickém prostředí zámecké konírny dobře vyzněl part průběžného basu, o nějž se podělili tři hráči.

Bachovu kompozici posléze opět vystřídal Telemann, tentokrát opusem inspirovaným postavami a motivy literárního díla. Osmidílná Suita G dur „Burlesque de Don Quixotte“, TWV 55: G10 (Burleska Don Quijote) odkazující na pikareskní román Miguela Cervantese Saavedry vznikla pravděpodobně po skladatelově příchodu do Hamburku. Její části jsou označeny francouzskými názvy. Suita začala opět bohatě zdobenou francouzskou Ouverturou s rychlou střední částí, v níž smyčce dobře zvládaly souhru rychlého pohybu šestnáctinových not. Následující Le Réveil de Quixotte (Probuzení Dona Quijota), v níž melodickou linku vedly první a druhé housle, připomnělo sarabandu, u níž byly v souhlase s interpretační praxí barokní hudby striktně dodrženy repetice. Kontrastní sestupné oktávové skoky v části Son Attaque des Moulins à Vent (Jeho útok na větrné mlýny) jsou oblíbeným tématem Telemannových rychlých vět. Po technické stránce obsahují tyto části skladatelových kompozic největší záludnosti, v živém tempu, které hráči nasadili, však nepředstavovaly nezvladatelné riziko. Téma části Ses Soupire amoureux après la Princesse Dulcinée (Milostných vzdechů pro princeznu Dulcineu) spočívá v souhlase s afekty barokní hudby v sestupných sekundách, transponovaných pak do vyšších poloh, jakož i ve zdobení dlouhých not, což bylo interprety opět patřičně zdůrazněno. Sanche Panse berné (Napálený Sancho Panza), taneční melodie občas přerušovaná rychlými vzestupnými pasážemi houslí je komickým prvkem, který bychom mohli spolehlivě odkázat do rubriky „humor v hudbě“. Le Galopp de Rosinente – Celui d´Ane de Sanse (Cval Rosinanty – A osla Sancha Panzy) je dalším z Telemannových žertíků, srovnávajících nejen pohybové možnosti obou zvířat, ale zároveň vyjadřující i odlišné sociální postavení jezdců. Humorný charakter tohoto Allegretta, zapsaného tradičně v tříosminovém taktu, podtrhla i kontrastní dynamika. Závěrečnou část nazvanou Le Couché de Quixotte (Quijotův odpočinek) bychom si představili spíše v pomalém tempu, Telemann nás však divokým tempem bourée opět vyvedl z míry. Nezbývá dodat, že nadčasovost skladatelovy vize je vskutku pozoruhodná. Soubor Atlantis Collegium lze v tomto směru jen chválit za nápaditou dramaturgii. Nejenže nás seznamuje s méně uváděnými skladbami, ale otevírá posluchačům i nové, nepoznané stránky Telemannovy osobnosti a jeho kompozičního mistrovství.

Pravým opakem je v tomto ohledu cyklus Le quattro stagioni (Čtvero ročních dob) Antonia Vivaldiho (1678–1741), kompozice, která vzhledem ke své popularitě potěší nejširší okruh posluchačů. Vzhledem k pohodovému, i když dosud rozmarnému létu, dirigent z ročních dob zvolil pouze Koncert č. 1 E dur „La primavera“ (Jaro) a Koncert č. 2, g moll „L‘estate“ (Léto). Koncerty vznikly v letech 1718–1720. Tiskem vyšly v Amsterodamu roku 1725, a to společně s dalšími skladatelovými koncerty pod názvem Il cimento dell‘armonia e dell’inventione (Souboj harmonie s invencí). 

Dirigent se svým souborem, v podstatě smyčcovým kvintetem doplněným cembalem, tempově zbytečně neexperimentoval, ale jak v prvém koncertu členěném na Allegro-Largo e pianissimo semper – Allegro pastorale, tak i v následujícím s tempovým půdorysem Allegro non molto – Adagio e piano. Presto e forte – Presto se držel zavedených temp, jak je známe z interpretace jiných souborů. Mladá japonská sólistka, v současné době stipendistka Karajanovy akademie při orchestru Berlínských filharmoniků, měla příležitost si tyto koncerty zahrát poprvé veřejně. Jejich interpretace se chopila s plným nasazením a obdivuhodným smyslem pro kontrast jednotlivých částí. Podala přesvědčivý výkon svědčící o tom, že její umělecká kariéra je na dobré cestě.

Hráči Atlantis Collegia s japonskou houslistkou v Třeboni rozhodně nezklamali. Svým výkonem poctili největší Mistry baroka, posluchačům pak kromě známých skladeb naznačili, že bohatství jejich tvorby je nevyčerpatelné.

Foto: David Peltán, Marta Ulrychová

Facebook X E-mail WhatsApp