„Netuším, jestli někoho z lipské či brněnské strany napadlo, do jaké míry jinak zní koncert v opravdu kvalitním koncertním sále, co má k dispozici lipská strana, a v prostředí Janáčkova divadla, které to štěstí na koncertní akustiku nemá.“

„Klavírní koncert přednesl v české premiéře italský klavírista Emanuele Arciuli, který se na soudobou americkou hudbu specializuje.“

„Provedení lipského orchestru však ztrácelo na lesku, celek zněl poněkud ploše a chyběla plasticita, zejména smyčcových skupin, ale i dřevěných nástrojů.“

Koncert rozhlasového tělesa MDR-Sinfonieorchester sídlícího v Lipsku se stal jedním z vrcholů festivalu Moravský podzim. Řídil jej jeho šéfdirigent Dennis Russell Davies, který je současně i šéfdirigentem Filharmonie Brno. V pátek 13. října zazněly v Janáčkově divadle méně známé skladby Roberta Schumanna, v české premiéře Klavírní koncert č. 2 Williama Bolcoma v podání Emanuela Arciuliho, Zednářská smuteční hudba Wolfganga Amadea Mozarta a na závěr symfonická báseň Tak pravil Zarathustra Richarda Strausse, která dala název celému večeru.

Koncert měl ještě další společenské poslání, totiž připomenout přátelské vazby mezi městy Brnem a Lipskem, které formou partnerství trvají již padesát let. Poté, co se v Lipsku 29. ledna představila v koncertním sále Gewandhausu Filharmonie Brno, pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, přijela do Brna oficiální delegace s primátorem Burkhardem Jungem v čele, aby se zúčastnila společně s brněnskými protějšky včetně primátorky Markéty Vaňkové koncertu v Janáčkově divadle.

Netuším, jestli někoho z lipské či brněnské strany napadlo, do jaké míry jinak zní koncert v opravdu kvalitním koncertním sále, co má k dispozici lipská strana, a v prostředí Janáčkova divadla, které to štěstí na koncertní akustiku nemá. V každém případě se s tím museli vyrovnávat němečtí hudebníci a především dirigent Dennis Russell Davies, jenž si jistě tuto disproporci uvědomoval, ale nebylo v jeho silách přímo na místě cokoli pro zlepšení akustiky udělat.

Jako první zazněla skladba německého romantického skladatele Roberta Schumanna, jejíž části na sebe volně navazují a tvoří celek – Předehra, Scherzo a Finale E dur. Dílu chybí jednotící prvek, takže nepoučené publikum krátce tleskalo mezi větami, čemu dirigent rychle zamezil navázáním další části. Odlehčená témata a běžící tečkovaný rytmus protkávala romantická melodie rostoucí v crescendu, ale její opakování postupně působilo jednotvárně.

Klavírní koncert č. 2 současného amerického skladatele Williama Bolcoma přednesl v české premiéře italský pianistaEmanuele Arciuli, který se na soudobou americkou hudbu specializuje. Koncert má čtyři části. 1. Legenda začíná melodikou, již klavír narušuje disonancemi podporovanými orchestrem. 2. Žalozpěv uvádí klidný vstup klavíru, hudba se postupně odvíjí v accelerandu a dynamicky houstne do fortissima s klavírem a tympány. 3. Noční můra – Scherzo je nejprve příležitostí pro sólový klavír, který se prezentuje v expresivních akordech, následně i s orchestrem a závěrečné 4. Finale: Introdukce a variace je nejefektnější věta, mohutnost klavírního partu podporují zvučné žestě a společně s bicími spějí do závěru v maximální síle.

Druhá část večera patřila nejprve málo známé skladbě Wolfganga Amadea Mozarta s názvem Zednářská smuteční hudba, KV 477. Mozart, sám zednář, složil tuto skladbu k úmrtí dvou členů zednářské lóže. Téma navazuje na gregoriánský chorál a pro barevnost využil skladatel tří basetových rohů. Hudba se odvíjí z pomalého tempa a nízké dynamiky a postupnou gradaci korunují kontrabasy, tympány i varhany.

Očekávanou skladbou, která dala jménu celému večeru, byla symfonická báseň Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra („Also sprach Zarathustra“). Těžko říct, proč zvolil dirigent nástup fanfár téměř attacca za Mozartovým smutečním dílem. Bylo to poněkud matoucí; notoricky známé fanfáry z filmu Vesmírná Odyssea na sebe mohly strhnout pozornost až přespříliš.

Skladba Richarda Strausse je impozantní, ale má i měkké a pastorální části, které přerůstají do tanečních ploch. Provedení lipského orchestru však ztrácelo na lesku a na barevnosti instrumentace, celek zněl poněkud ploše a chyběla plasticita, zejména smyčcových skupin, ale i dřevěných nástrojů. Žesťové nástroje, zejména lesní rohy, kterými skladatel nikdy nešetří, byly průrazné, ale ostatní nástroje se utápěly v nevýrazném celku, zejména v nižší dynamice. Hudebníci domácí filharmonie tyto nástrahy jevištní akustiky znají a umí s nimi pracovat, nicméně hostující orchestr, navíc zvyklý na komfortní akustiku, si s nimi bez delší přípravy těžko poradí. Nicméně publikum bylo chápavé a vděčné, že mohlo slyšet i jiný orchestr než brněnský, a zahrnulo lipské hudebníky ovacemi.

******

Foto: Dag Markl