„Jedna z nejlepších houslistek současnosti, od které bychom rádi slyšeli i zásadnější skladby.“

„Umělecky ještě o něco víc šlo v druhé polovině večera.“

„Jak dlouho se ještě bude hrát do zdi?“

Třetí koncert cyklu Jarní hvězdy, aktuální série příspěvků České filharmonie do náhradního hudebního života, přinesl na televizní obrazovky Dvořákovu a Brahmsovu hudbu a spolu s uměním houslistky Lisy Batiashvili také hudbu Camilla Saint-Saënse. Před orchestrem stál Jakub Hrůša a zejména Brahms s Dvořákem rámovali sváteční hudební chvíle.

Počítat, kolikrát se proměnily během uplynulého roku záměry, termíny a programy, nemá už ani smysl. Zaobírat se tím, proč nakonec ve středu v Rudolfinu nezaznělo nedávno ještě plánované Zrání Josefa Suka, také ne. Jen by to mohlo prohlubovat frustraci z už víc než roční nejistoty, neukotvenosti a nenaplněnosti a posilovat pocity existenciální úzkosti. Vždyť stačí pohled do prázdné Dvořákovy síně, která i v televizním přenosu zní jinak než s publikem… Jak dlouho se ještě bude hrát do zdi…? Je potřeba přesvědčit sama sebe, že alternativní akce, nahrazující v rámci možného ty původní, mají svou povzbudivou hodnotu a smysl. Filharmonie to tak určitě myslí a devadesátiminutový živý televizní koncert měl tu největší soustředěnost, váhu a vstřícnost, jakých lze bez obecenstva dosáhnout.

Lisa Batiashvili hrála třetí ze Saint-Saënsových houslových koncertů. V porovnání k nejznámějším velkým houslovým koncertům od Beethovena přes Dvořáka a Brahmse po Brucha, Čajkovského a Sibelia jde o líbivější, nezávaznější, nonšalantnější hudbu, o hudební řeč, která se ani v pomalé větě, ani ve vášnivějším finále nutně nesnaží o zachycení těch opravdu nejzávažnějších a nejniternějších emocí a myšlenek. Příjemně plynoucí, obratně modelovanou skladbu obdařila sólistka křišťálovým tónem a nádherně rozvrstvenou dynamikou, místy zdařile zjihlou a až snově ztišenou. Několik detailů uklouzlo, ale do sta procent chyběly opravdu jen desetiny. Jedna z nejlepších houslistek současnosti, od které bychom rádi slyšeli i zásadnější skladby – Prokofjeva, Šostakoviče, Gubajdulinu… – vystoupila s Českou filharmonií poprvé. Jakub Hrůša doprovázel s filharmoniky měkce a stylově.

Umělecky přece jen ještě o něco víc šlo však až v druhé polovině večera. Brahmsovy Variace na Haydnovo téma zněly náhle jako velké symfonické dílo, s koncepcí vyplňující mnohem širší spektrum hudebního výrazu a kompoziční závažnosti. Nebyly přitom nijak obřadně zatěžkané, pod Hrůšovým vedením partitura vykvetla do zralé laskavosti. Pro toho, kdo chtěl, měl večer sofistikovanou rovinu: možnost porovnání invence a kompoziční práce na podobném úkolu, a to prostřednictvím Dvořákových Symfonických variací. Jsou mnohotvárnější, je jich na jedno téma až marnotratně víc. Nevyzněly ani trochu suchopárně, jako katalog možností, ale jako barvitá a plastická hudba, hudba s příběhem.

Večernímu koncertu se dostalo téměř scénografické péče. Tlumené žluté zdroje světla ve tvaru velkých žárovek, rozeseté po pódiu i po sále, byly bludičkami, výtvarnými prvky i zajímavým pozadím. V namodrale setmělém sále s nevtíravě kontrastujícími záchytnými body zněla hudba vemlouvavě, decentně.

Když se k ryze hudebním a specificky vizuálním dojmům přidá rozšafná, inteligentní a veskrze pozitivní moderace Marka Ebena a navíc příležitost zažít v malé pauze naživo předání Ceny Antonína Dvořáka laureátům za roky 2019 a 2020, totiž sopranistce Gabriele Beňačkové – mimo jiné první Rusalce v Metropolitní opeře – a dirigentu Jakubu Hrůšovi, skvělému ambasadorovi českých autorů, vychází z toho pěkný, hodnotný a milý večer. Náhradní, ale ani trochu druhořadý, soustředěný a pěkně zprostředkovaný.

Foto: Česká filharmonie, ČT art, KlasikaPlus 

Facebook X E-mail WhatsApp