„Pivní hudební program na Smetanovu Litomyšl patřil a nebyl přes svou rozvernost a lidovost ničím zavrženíhodným.“

„Úsměv na tváři budila hudebně-obrazová suita sestavená z pivních scén z českých filmů.“

„Kučera ani téma, ani sebe nebere smrtelně vážně. Je to ostatně jediná šikovná cesta, jak s Pivním oratoriem uspět.“

Umělecký ředitel Smetanovy Litomyšle Vojtěch Stříteský připravil ke skladatelovu dvoustému jubileu pro festival jedinečný program. Otevřeně v něm Čechům připomněl, že je pivo provází dennodenně. V dávné minulosti i v současnosti, doma i v hospodě, v kině i v opeře. Publikum se ve festivalové hale v neděli večer s dirigentem a skladatelem Janem Kučerou a s Pražskými symfoniky, sborem a sólisty potěšilo Smetanovou, Orffovou a Máchovou hudbou, nostalgicky se usmívalo při scénách ze starších českých filmů, spontánně se bavilo při Kučerově Pivním oratoriu a ochotně se dokonce v závěru aktivně účastnilo zpěvu.

Čechy, Litomyšl, Bedřich Smetana a pivo, to je tematická spojitost víc než logická. Místem narození budoucího skladatele je služební byt sládka v zámeckém pivovaru, jednou z nejslavnějších scén jeho nejoblíbenější opery je mužský sbor opěvující „pivečko“, v Česku je na šest set pivovarů a mezi nimi ve Smetanově rodišti jeden z nejmenších, jehož produkty pochopitelně nesou Bedřichovo jméno… A v neposlední řadě Češi – a svým dílem k tomu určitě přispívají i Češky – jsou mimořádně výkonní v konzumaci piva. Pokud jde o celkovou spotřebu, tak na prvním místě je Čína, na druhém Spojené státy. Vzhledem k lidnatosti těchto zemí to není až tak překvapivé. V přepočtu na jednoho obyvatele je ovšem na prvním místě, přinejmenším v Evropě, nevelká Česká republika: každý z deseti milionů lidí vypije ročně v průměru kolem 250 piv. Asi 180 litrů. Pivo je prostě – vedle chalupaření a sbírání hub – charakteristický český fenomén. Národní nápoj. Pivní kultura. Klasika.

Neobvykle dlouhý, ale nezbytný úvod k reflexi druhého symfonického koncertu letošního festivalu Smetanova Litomyšl předesílá, proč „pivní“ hudební program na festival patřil a proč nebyl přes svou rozvernost a lidovost ničím zavrženíhodným. Koncepcí i provedením tomu bylo dokonce naopak – koncert nazvaný „To pivečko je nebeský dar“ byl 9. června skvělým, na míru ušitým, zábavným a kontaktním uměleckým projektem, který měl – jak se říká – šmrnc. Na pódiu byl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a Nový pražský mužský sbor a jen opravdový škarohlíd by se pozastavil nad tím, že litomyšlskou halou, proměněnou na koncertní sál, zněl v závěru koncertu za mocného přispění diváků mnohohlasý chór ležérně protahující dlouhé slabiky… „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pívo, pívo pívovárek shořet nechali…“ Proč by se nemohl festival klasické hudby na chvíli zhlédnout v lidové zábavě, když jde o logické vyvrcholení celého večera, během kterého od začátku do konce vše pevně a vkusně jistí Jan Kučera?

Byl to právě on, kdo dal průběhu koncertu uměleckou úroveň a garanci. Jeho Pivní oratorium, dílo z roku 2016, které i přes téměř hodinovou stopáž ani chvíli nenudí, korunovalo večer přesně vyváženým poměrem hudebního vtipu a nadsázky, správně odhadnuté míry potutelného patosu a pobavené sebeironie i vědoucného nadhledu. Je to dílo posluchačky mimořádně vděčné a vpravdě vlastenecké.

Ale úsměv na tváři budila předtím i hudebně-obrazová suita sestavená z pivních scén z českých filmů a seriálů a do symfonické podoby šikovně prokomponovaná a zaranžovaná Petrem Koronthálym. Měl k dispozici kompozice legend filmové hudby, jakými rozhodně byli a zůstávají Jiří Srnka, Svatopluk Havelka, Jiří Šust, Luboš Fišer a Jaroslav Uhlíř. Charakteristické je, jak často se ve filmových pivních scénách snoubí příslušné prostředí s hudbou koketující s dechovkou a dalšími lehčími žánry… V symfonické koncertní podobě je to zvláště pikantní. A tak němé sekvence promítané na boční portály, v tomto případě doprovázející živě znějící hudbu hrající prim, vzbuzovaly nostalgické vzpomínky na již nežijící herce a bezděky poodhalovaly naši českou identitu. Dařbuján a Pandrhola, Všichni dobří rodáci, Postřižiny, Adéla ještě nevečeřela… a pak „pivo sem, pivo tam“ a směska dalších úryvků z hospodských debat a rvaček narežírovaných českými filmaři. Zarámováno do písničky Ta naše hospoda pánů Svěráka a Uhlíře. Milé a výstižné, před přestávkou první vrchol. Vojtěch Stříteský tento typ scénářů vymýšlí evidentně znalecky a s potěšením a umí to a Jan Kučera se v podobném hudebním světě pohybuje jako ryba ve vodě.

Předehra Gambrinus Otmara Máchy, která koncert otevřela, má nádech filmové hudby a pohrává si se stylizací “valčíčku a „polčičky“. Jméno, které nese, nepatří konkrétnímu pivu, ale patronu všech pivovarníků – v romantických zobrazeních nástupci římského boha Dionýsa, nepřekonatelnému ve znalostech o pivu i v jeho pití. Byla, i pro publikum, nutným zahřívacím číslem. To podstatnější přišlo potom: slavný fanfarónský mužský sbor z Prodané nevěsty – i se vzájemným hecováním Kecala a Jeníka – vyznávající pivečko jako ten nebeský dar a pak pijácká píseň z kantáty Carmina burana Carla Orffa. Tenorista Daniel Matoušek a basbarytonista Boris Prýgl se prosadili přesvědčivě. Byli sice amplifikováni, ale asi to jinak nešlo.

Amplifikace zůstala po přestávce i pro Pivní oratorium. Sólisté v něm mají důležité úkoly. V podání Borise Prýgla zůstává v paměti mimo jiné jedna z částí střídajících v rychlých střizích sólo a sbor; Daniel Matoušek exceloval zejména v plačtivé árii „Pivo, pivo, kdo tě bude pít… až já budu v hrobě hnít“ a Kateřina Kněžíková především v kupletu o harfičce, ve kterém se sice výjimečně nezpívá o pivu, ale přesto je neodolatelný. Neméně exponovaný je však v díle sbor. A vše nenápadně korunuje herec Jiří Lábus, pohrávající si s hlasem – ať už v textu ze šestnáctého století, nebo od Bohumila Hrabala – na pomezí ironie a naivnosti i opravdovosti a moudrosti.

Kučerovo hudební ztvárnění tématu o pivu a jeho pití a o lidech, kteří ho pijí, je originální jak výběrem textů, tak i zvolenými hudebními prostředky. Inspirace nezakrytě vychází z lidových písniček, operety a dechovky, z oslavných sborů i posvátných chorálů, ale pohrává si i s mozartovským klasicismem. Zručně spojuje nízké a vysoké umění, staré s novým, monumentalitu s uvolněností. Napodobuje styly a žánry, dojímá i baví. Vždy tak, že to není rádoby vtipné neřkuli trapné, ale naopak přesně vyhmátnuté a neustále zřetelně nadsazené. Kučera ani téma, ani sebe nebere smrtelně vážně. Je to ostatně jediná šikovná cesta, jak zde uspět.

V přídavcích se lidé ochotně přidali. Pivečko je podprahově tématem, ve kterém se v tuzemsku potkává starý s mladým, intelektuál s dělníkem i pravičák s levičákem. A že svým dílem k velmocenskému postavení naší země na pivní mapě světa určitě přispívají nejen Češi, ale i Češky, potvrdila Kateřina Kněžíková. Když při děkovačce hostesky vedle květin přinesly na pódium hlavním protagonistům také pivečko, trumfla v rychlosti jeho vypití „na ex“ i pana dirigenta.

………………

V rubrice AudioPlus si poslechněte, jak přibližuje program koncertu Jan Kučera. Upozorňuje, že pivo je přítomno snad v každém českém filmu. I v pohádkách. A dokonce ve večerníčku – vždyť Maxipes Fík přestal přece růst poté, co se napil piva…

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza